Právo na život je základ, ať už jsi pán, nebo pes. Proto Alžběta a Marek Blaškovi vedou azylový dům Útulek Tibet pro hendikepovaná a odložená zvířata. Chtěli se starat o psy, mají hlavně kočky. Chtěli pár zvířat, mají jich stovky.
Romantická představa azylového domu pro hendikepovaná zvířata by mohla vypadat asi takto: Pozdní jaro na venkově, svítí slunce a svěží vánek si pohrává s listy ve větvích. Pod nimi poskakuje pejsek, kterému chybí packa. Zpovzdálí jej sleduje kočička bez očička, kterou zničehonic olízne valach, jemuž chybí ucho.
Všichni žijí spokojené životy na statku se spoustou životního prostoru, kam chodí pomáhat a tábořit spousta dobrovolníků a dobrovolnic. Finance nechybí a komunita kolem dokáže zvířatům pomoci štědrou peněžní injekcí...
A teď tu o Popelce, chce se říct. Realita tuzemských azylových domů pro zvířata s hendikepem je daná a manželé Blaškovi, za kterými jsme se vypravili do Maref na Vyškovsku, ji popsali jako prachsprosté „sbírání h*ven“.
Smradlavou práci s palčivými nedostatky – někdy financí, jindy krmiva či pomocných rukou a občas všeho dohromady – dělají v Útulku Tibet. Přestat ale nehodlají. „Když vidíte, jak jsou zvířata happy, tak to stojí za to,“ vypráví Alžběta Blašková.
Ať prase vidí, že ne všichni lidé jsou sv*ně
Alžběta Blašková je brněnská rodačka, jejíž maminka pochází z východního Slovenska. A přestože bychom čekali, že vyrostla v gruntu, není tomu tak. „Pocházím z bohunického sídliště, ale letní prázdniny jsme trávili na Slovensku. Tam byla a je krutost ke zvířatům opravdu velká; topila se štěňata, koťata, psi byli na provazech a stále se konaly zabijačky. Asi je to normální, ale mně to přišlo jako dítěti strašně kruté,“ vzpomíná na začátky vnímání lidské krutosti ke zvířatům.
Se zvířetem, většinou prasetem na porážku, se během měsíce sblížila natolik, že mu začala rozumět. „Zjistila jsem, že to zvíře reaguje, a dokonce to, co mu říkáte, intonuje chrochtáním. Pak přišla zabijačka. Tehdy jsem cítila, že tu není něco v pořádku, a proto jsem si ve čtrnácti dupla s tím, že nebudu jíst zvířata, protože je mám ráda,“ akcentuje svou změnu životního stylu. Následně dobrovolničila v brněnském útulku, kde jí ale nesedělo několik věcí.
„Naznačili mi, že si věci po svém mám dělat někde jinde. Tak jsem do toho šla, prodali jsme byt, koupili tento dům a začali to dělat po svém,“ krčí rameny.
Sedíme na zápraží řadového domku uprostřed čtyřsethlavé městské části Bučovic, v němž by člověk více než 200 zvířat nečekal. Jsou tu hlavně kočky, ale také psi, slepice, kozy, ovce, dvě krávy, prase nebo miniprase. „Máme i vodní želvu, oblovky (velké šneky, pozn. red.) a hroznýše,“ nezapomíná na svého hadího oblíbence jménem Frank Castle Alžbětin manžel Marek. O všechna zvířata se učili starat za pochodu.
Nevelké animal sanctuary je však původně vizualizací snu, takové archy, do které mohou prasata utíkat. Sen si Alžběta splnila před třinácti lety, kdy adoptovala Sidíka. Pašíka, který v Tibetu prožil 11 spokojených let. „Chtěla jsem mu ukázat, že ne všichni lidé jsou takové sv*ně,“ říká. Její snaha o lepší zvířecí životy však trvá mnohem déle, konkrétně 17 let.
To její manžel, aspirující veterinář, s nímž mluvíme těsně před státnicemi, se o odložená, nechtěná, zraněná či jinak hendikepovaná zvířata stará „teprve“ dekádu. „Také jsem z paneláku, doma jsme nikdy zvíře neměli. Až v prváku na vysoké jsem si pořídil na protest fenku a zrovna jsme měli ‚štěstí‘, že bývala nemocná. Hodně jsme se nachodili po veterinách,“ vzpomíná.
Během studia mu kamarádka navrhla, ať v Tibetu dobrovolničí. Velmi brzo začal pomáhat i s rehabilitacemi ochrnutých pejsků. „Nadchlo mě to a změnilo,“ uvědomuje si muž, který, dle svých slov, měl v sobě tenhle cit odmalička.
„Jsem trochu jiný než klasický chlap maskulinního typu, možná je to máminou vážnou nehodou, kdy ve mně pečovatelský pud zesílil,“ dodal fyzioterapeut, který se věnuje také osteodynamice, v jejímž rámci pracuje i se šestitýdenními miminky.
Dvousetčlenná rodina
Dobrovolničení se pro pár změnilo v práci na plný úvazek, která ale závisí na finanční, materiální a další pomoci. Největší kus práce zastává sám na pozemku připojeném k vesnické řadovce.
Jak to v útulku vypadá, si prohlédni v galerii:
Když se procházíme po zápraží, manželé nám vypráví, že se jim nejdříve pozemek jevil velký, ale nyní by jim nevadilo, kdyby byl ještě větší. „Na začátku jsme měli v plánu, že budeme dojíždět do Brna do práce a tohle budeme dělat při tom,“ připomíná naivní myšlenky Alžběta.
Ze dvorku je vidět, že je prostor rozdělen na několik „sekcí“. V jedné z nich je laboratoř, další karanténní místnost pro nově příchozí a mezi tím vším i životní prostor pro rodinu Blaškových, ve kterém se dělí o místo s hendikepovanými psy a kočkami trpícími inkontinencí.
„Musím říct, že se postupem času formujeme do azylu pro hendikepovaná zvířata. Málokomu se totiž chce o ně starat; je třeba být tolerantní a ukousnout si trochu ze svého smyslu pro hygienu,“ říká nám Alžběta a dodává, že je kontaktují další útulky s prosbou o postarání se o jejich hendikepované svěřence. Nemají na ně kapacity.
„Stává se totiž, že si člověk konečně sedne, pije kafe a naráz se mu vys*ou anebo se radostí počůrají tři psi,“ říká se smíchem. Zároveň si ale uvědomuje, že je třeba udržovat všechny nutné základy hygieny i kvůli dvěma synům – proto to výše zmíněné ustavičné sbírání bobků. „Rodinu jsme nikdy neplánovali, ale stalo se a snažíme se to všechno brát zodpovědně. I díky tomu, že jsem pořád doma, se to zvládat dá,“ pokračuje Alžběta.
Volný čas pro ně prý neexistuje. „Máme štěstí v rodině. Má sestra supluje veškeré výlety, které nezvládáme a nikdy zvládat nebudeme,“ říkají s tím, že je to cesta, kterou si vybrali. Na dovolenou jedou maximálně jednou za rok. Marek k tomu dodává, že u něj se obvykle jedná o školní výjezd, na kterém ani nespí a radši jede domů pomáhat. Jediné volno mají, když všichni spí. To se kouknou na seriál s vodní dýmkou.
Na druhé straně dvorku nás čeká smutnější pohled – je zde výběh pro kočky s infekční kočičí leukémií. V ohrádce je 17 čtyřnohých, evidentně unavených pacientů. Naproti nim jsou zase kočky s „kočičím virem AIDS“, tedy FIV.
Každé z těchto zvířat, jak Blaškovi uvádí, si však zaslouží důstojný konec života. I když v izolaci a pod zámkem. Marek nám ještě ukazuje brloh, ze kterého koukají slepičí zobáky. V něm se spokojeně válí domácí prase Betynka a miniprase Toník.
Fotograf Jiří do prasečího domečku nebojácně vstoupil:
„To je tak, když si lidé pořídí miniprase a neuvědomí si, že to několikakilové malé sele bude mít v dospělosti metrák,“ poukazuje na jeden z nejpalčivějších problémů odložených zvířat Marek, když nás kolem vede dál k výběhu pro kočky. Tři velké klecové sekce, v nichž jsou zvířata rozdělena na plachá či k adopci. Plaché kočičky bravurně splývají s prostředím, zatímco ty mazlivé lepí čumáky k oknům a čekají na drbání.
Za jejich výběhy se otevírá prostor zahrady, na níž hospodaří tři dobrovolnice. Než se ale s nimi pozdravíme, procházíme kolem otevřeného kurníku pro slepice a netradiční klece, o níž nám Marek říká, že je pro úpravu prasečích spárek. Udělaná je na míru, jelikož se podobné neprodávají. Vést azylový dům je prostě freestyle.
Poslední sekce zahrady zabírají „stáje“ pro kozy, ovce a dvě krávy, k nimž se zveme na návštěvu. Pokud má Bětka slabost pro prasátka, Markovou slabostí jsou právě krávy. Vztah si k nim vybudoval.
„Vždycky jsem si myslel, jaký nejsem pejskař, ale po deseti letech tady bych si vlastního psa nepořídil. Kdybychom zavřeli a odstěhovali se do bytu, vezmu si dvě kočky a jsem spokojený. Kdybychom se přestěhovali do většího, můžu tam mít pár krav a ovcí,“ říká nám.
Práce na dva plné úvazky
Celá scenérie budí spoustu otázek. Například na sousedy a jejich vztah k útulku. Tolik zvířat na takovém pozemku nemusí být ideální. „Když jsme se sem nastěhovali s plány, které jsme měli, to ideální bylo,“ říká Bětka. „Najednou jste byl z bytu pryč na velkém pozemku. Chtěli jsme při práci pomáhat v kapacitě pěti psů,“ reaguje. Jenže lidé začali nosit kočky.
„A koček bylo, jak v Machovi a Šebestové, milion, tak jsme je museli začít řešit. Ony jsou ale v pohodě – nejsou hlučné, ničemu nevadí a zápach není taková hrůza,“ pokračuje majitelka s tím, že právě hluk hodně řeší. „Máme z bytu naučeno, že po 22:00 nesmí nikdo ani blafnout. Jo, stresujeme se tím docela dost, ale v rámci zachování dobrých vztahů se sousedy je to nutné. A sousedi jsou v pohodě,“ pokračuje.
Podle Marka se vztahy se sousedy zlepšují zejména v posledních letech, čemuž napomáhá vzorné starání se o zvířata a také včasný vývoz hospodářského odpadu. „Snažíme se být i víc v kontaktu s komunitou, vypomáhat si, bavit se. Myslím, že je to lepší, když vylezete před barák, usmějete se a pozdravíte souseda, než když se propichujete nepříjemnými pohledy,“ usuzuje.
Aby byli sousedé i zvířata v pohodě, je potřeba udržovat jistou rutinu, která pohodu zaručí. Přes všední den jsou manželé v půl sedmé na nohou a dělí si role – Alžběta se stará o děti, zatímco Marek musí zkontrolovat situaci v přízemí, kde spí inkontinentní zvířata. „Musím je pochytat, nachystat pleny a manuálně vymačkat, posbírat bobky a vytřít loužičky, aby, když děti přijdou, bylo všechno hotovo,“ říká Marek. Po odvozu dětí do školy přichází kolotoč.
„Buď jdu krmit prasátka a ovečky, přičemž přebalujeme jednu hendikepovanou ovečku, kterou i krmíme, nebo s jednou pomocnicí uklízíme stáje. Pokud přijede, je to pro nás velká pomoc, jelikož pak můžu odjet na smluvené terapie nebo do školy, jelikož studuju denní studium. Záleží jaký semestr, ale třikrát nebo čtyřikrát týdně se tam musím otočit,“ říká Marek. Bětka musí během dopoledne dát všem léky, ošetřit a uklidit hospitalizaci a vyřizuje administrativu a telefony.
„Odpoledne se vrátím, přijedou děti ze školy, tak děláme úkoly a pak je to podle potřeby. Jestli je to den s klukem na logopedii nebo kroužek, jestli jedeme na domluvenou operaci na veterinu, je to široké rozmezí,“ doplňuje Marek. Kolem šesté večerní následuje další manuální vyprazdňování, příprava dětí do školy a jejich uspávání, následně se znovu dávají léky zvířatům. Pomoc dobrovolníků a dobrovolnic je tak nad zlato.
Konec dne je také různorodý podle toho, jaké traumapřípady zrovna dovezou. Tibet se snaží nikoho neodmítat, ví, jak těžké je najít pomoc. Pokud je třeba, pracují i v noci.
Když se ale nic nestane, může se Marek hodinu učit nebo se společně na něco podívají v televizi. „Jsme takoví zombíci. Pořád si ale říkáme, že se to nějak poddá. Jak (Marek) dostuduje, tak to půjde. Pak můžeme třeba dělat kastrační programy, které plánujeme,“ doplňuje Bětka.
Sen o samotě
Úslužná práce Tibetu asi nikdy nemůže být dostatečně doceněna. Lidé o něm však vědí a pomáhají. Od Alžbětiny matky, která sice poprvé pojmenovala jejich práci „sbíráním h**en“, ale nyní je na ně pyšná a podporuje je, přes tisíce sledujících na Facebooku. Jejich profil je velmi aktivní, prezentuje se pozitivně a „neškemrá“. To Alžběta nesnáší.
„Osobně nemám ráda, když se k příspěvku nemocné kočky hned napíše o pomoc s číslem účtu, ale zjistila jsem, že to budu muset nějak přehodnotit. Potřebovali jsme koupit granule a neměli jsme na to, tak jsem udělala sbírku a během dvou dnů se vybralo 30 tisíc. Lidi potřebují zavolat do akce,“ uvědomuje si.
Zajímalo nás, co nejvíce potřebují. Na jejich webu je seznam materiálních věcí, které by útulek upotřebil, a číslo účtu, kam lze posílat finance. Velkou pomocí by byl i větší počet dobrovolníků a dobrovolnic, jejichž návštěvy velmi omezila koronavirová pandemie. Hlavním cílem je však adopce, která by zdravým kočičkám našla nové domovy.
V krátkodobém horizontu nicméně Blaškovi doufají, že se Markovi povede dostudovat. „Doufám, že budeme soběstační po veterinární stránce a vybavíme ordinaci. Postupem času bychom chtěli ostatním azylům a útulkům pomáhat s veterinární medicínou u nich,“ říká. Pokud by to bylo ale jen trochu možné, manželský pár by se rád odstěhoval na samotu, kde by mohl své působení rozšířit.
„Kdyby to takhle dopadlo, tak by to skýtalo spoustu možností, jak dělat osvětu. Farma naděje třeba dělá tábory mezi zvířaty. Možností by bylo dost. Jak na pomoc zvířatům, tak lidem,“ uzavřela Alžběta.
