Rosie Smolenová je jednou ze soutěžících v kuchařské reality show Hell's Kitchen. Po odvysílání třetí epizody, v níž otevřeně promluvila o tom, že se svou partnerkou vychovává nevlastního syna, se na ni smetla lavina nenávistných zpráv a komentářů.
Rosie je profesionální kuchařka a společně s patnácti dalšími účastníky bojuje v pořadu Hell's Kitchen o místo šéfkuchaře v nové restauraci Radka Kašpárka. Ačkoliv je reality show zaměřená na vaření, na přetřes přijdou mezi soutěžícími i jiná témata. Rosie otevřeně promluvila o své queer identitě i výchově nevlastního syna, nečekala ale, že její slova spustí lavinu nenávisti. Jak tohle těžké období prožívala a v čem ji kritika utvrdila?
S jakými očekáváními ses přihlásila do soutěže Hell's Kitchen?
Očekávání jsem neměla žádná. Nevěděla jsem, jestli ta show bude úspěšná, jestli to vlastně bude mít nějaký reálný vliv na můj život. Šla jsem si tam vlastně splnit jeden z mých snů - zažít si reality show. Mám tyhle pořady ráda a koukám na ně. Byla to spíš taková výzva.
Poslední dobou čelíš silné kyberšikaně kvůli své queer identitě. Když ses do Hell's Kitchen přihlásila, tušila jsi, že by se něco takového mohlo stát?
Čekala jsem negativní komentáře na svůj vzhled, protože už s tím mám zkušenosti. Upřímně jsem ale nečekala, že budu zažívat kyberšikanu v takové míře. Mám takový klučičí look a lidi to hodně ‚trigruje‘. Nepřekvapily by mě ani urážky na mojí osobu a orientaci.
Ale to, co přišlo po třetí epizodě, kde se queer téma řešilo, bylo šílené. Začaly mi chodit osobní zprávy, výhružky, fakt hnusné věci, které jsem nemohla ani číst. Lidi se nás snažili zničit a ponížit. Chodily mi dokonce i výhružky smrtí.
Náhodní lidé nás nahlásili na sociálku za to, že jsme dvě ženy, které mají ve střídavé péči dítě. Zadělalo nám to na problémy i v reálném životě.
Myslíš, že to se sociálkou bude mít nějakou dohru?
Může někdo přijít, ale toho my se nebojíme. Všechno je v pořádku. Je spíš nepříjemné, že si někdo cizí myslí, že má právo vzít ti dítě jenom proto, že jsi na holky. To bylo, samozřejmě, pro moji přítelkyni ještě daleko těžší, protože je biologickou matkou.
Jak s přítelkyní a obecně s celou rodinou urážky, kterým čelíte, vnímáte? Cítíte se v nebezpečí?
První týden, co se to začalo dít, jsme se s partnerkou Rebekou bály. Nechodily jsme kvůli tomu ani ven. Cítily jsme bezmoc. Vůbec jsme nevěděly, na koho se obrátit a jak ten problém vyřešit. Tady vlastně ani úplně není nějaká organizace, kterou by mohl člověk požádat o pomoc. Volaly jsme na rodičovskou Linku důvěry, kde nás ujistili, že nám na základě orientace dítě odebrat nemohou. To nás trochu utěšilo.
S přítelkyní jsme si na tom uvědomily, že ta situace v naší zemi není vůbec dobrá. Zdaleka nežijeme v tolerantní společnosti. Je to nepříjemná zkušenost, ale pro dobro dalších lidí se tím nenecháme zastrašit. Uvědomily jsme si, že má smysl bojovat. Nechceme být neviditelné nebo ticho.
Setkala ses s urážkami i v realitě, nebo se to vše odehrávalo jen na tom internetu?
Ve světě venku je to úplně jiné než v tom internetovém. Naopak jsem se setkala s tím, že se se mnou lidi chtěli vyfotit, že mi přáli hodně štěstí, podporovali mě. Svět venku není tak krutý jako na Instagramu.
I tak jsme opatrné. Nechceme například sdílet naši naši lokaci.
Mluvíte o kyberšikaně, kterou prožíváte, i se svým synem?
Ne, jemu je pět let. Nerozuměl by tomu. Chceme ho chránit, nijak ho to neovlivňuje, ani mu to nezasahuje do normálního života. Nechtěly bychom ho tím vůbec zatěžovat.
Hodně lidí se nás i ptá, jak jsme mu vysvětlily, že jsme dvě ženy a budeme se brát. Tomu dítěti je to ale úplně jedno, nevnímá to. Vidí jen dva lidi, co se mají rádi. Děti neškatulkují, je jim to ukradené.
Má kritika vůči tobě nějaký vývoj? Stupňuje se, nebo naopak utichá?
Teď už se to trochu uklidnilo. Nechodí mi osobní zprávy. Pořád přibývají nenávistné komentáře, ale já je nečtu, takže nemám o dění tolik přehled. Chvíli měla přístup k mému účtu jen Rebeka, abych to nemusela číst. Pro mě už to vlastně neexistuje, protože na to nekoukám. Asi se to děje, ale já už o tom nevím.
Vím, že se to Nova snaží regulovat, maže homofobní komentáře. To mi z jejich strany přijde jako dobré gesto. Čím více je totiž takových komentářů pod příspěvkem, tím více nenávisti si lidé dovolují.
Odpovídala jsi na některý z těch hatů?
Ne, já jsem je všechny blokovala, protože toho bylo spoustu. Doporučil mi to i terapeut. Člověk to s hatery nemůže řešit, protože s nimi ten boj nikdy nevyhraje. Podle mě jsou to lidi, kteří chtějí získat pozornost a já jim ji nechci dávat.
Jak se s urážkami vypořádáváš?
Obě s přítelkyní chodíme na terapie. Navzájem se s Rebekou podporujeme, posílilo to i náš vztah. S tím nahlášením na sociálku jsme do toho spadly obě, takže jsme se o sebe vzájemně opřely. Já jí za to moc děkuji. Samozřejmě kolem sebe máme i podporující kamarády a rodinu.
Pak netrávím tolik času na sociálních sítích. K tématu jsem se na Instagramu vyjádřila, ale chci se teď pohybovat spíše v tom reálném světě.
Každému, kdo prožívá nějakou kyberšikanu, bych doporučila dojít za terapeutem, nebo alespoň zavolat na Linku důvěry. Pokud to je opravdu výhružka, tak se obrátit na policii.
Obrátila ses na policii?
Ano, to se teď řeší.
Setkala ses s podobnými urážkami už dříve?
Až s Rebekou, která je influencerka. Natočily jsme společně video jménem „Otázky pro lesbické páry“. Příspěvek se stal virální, dostal se mezi spoustu lidí a doteď pod ním sbíráme homofobní komentáře. Pod tímhle videem jsme na komentáře i odpovídaly. Většinou nějakou vtipnou poznámkou.
Nebylo to ale tak, že by nám chodily nenávistné zprávy do soukromého chatu jako teď.
Myslíš si, že působení otevřeně queer lidí v televizních pořadech, v umění či třeba hudbě může změnit pohled některých haterů na LGBTQ+ komunitu?
Určitě může pomoct to, že je budeme vídat ve filmech a seriálech. Konkrétně v seriálech typu Ulice a Ordinace v Růžové zahradě pro širokou veřejnost. Lidi si zvyknou, že tady prostě jsme. Uvidí dvě mámy, dva táty, kteří normálně vychovávají dítě, které se má moc hezky.
I proto jsem ráda, že jsem v reality show a že jsem se tam k tématu LGBTQ+ komunity vyjádřila.
Na Netflixu už to je běžné, tady jsme ale ještě trochu pozadu. Až nás bude vidět víc, tak si na nás lidé zvyknou a zjistí, že jsme úplně normální lidi jako oni, řešíme stejné problémy jako oni. A to, myslím, povede k tomu, že nás víc přijmou.
V pořadu otevřeně vystupuješ jako člověk z LGBTQ+ komunity, věnuješ se také Ballroomu, označila by ses za aktivistku pro práva LGBTQ+ komunity?
Jako aktivistu si představím člověka, který pro to dělá fakt hodně a věnuje tomu spoustu času. To jsem v minulosti asi tolik nedělala, i když chodím na Ballroom a podporuju naše práva. Až teď jsem si ale uvědomila, jak špatná ta situace je a jak moc je potřeba za to bojovat. Teď, když jsem trochu vidět, bych toho ráda využila a chci se LGBTQ+ právům věnovat víc. Společně s Rebekou bychom chtěly dělat na sociálních sítích queer osvětu.
Myslíš si, že je v gastru běžný sexismus nebo i homofobie?
Já jsem pracovala tři roky v Anglii, tam to běžné vůbec není. V Česku taky nemám vyloženě zlou zkušenost. Měla jsem možnost k něčemu přihlédnout, ale byly to spíš kousavé poznámky, žádná šikana. Běžně se tu například používá narážka „buzerant“. Lidi si to ani neuvědomují, ale mně se to třeba nelíbí.
Gastro není nenávistné prostředí. Jsem mile překvapená z toho, jak je to vlastně bezpečné. I když určitě záleží na tom, kde se pohybujete.
Moje přítelkyně Rebeka občas fotí nebo natáčí reklamu, a v téhle branži je to teda děsivé a toxické.
Pocházíš z Litomyšle, což je poměrně malé město. Myslíš, že se liší coming out v malém českém městě oproti coming outu v těch větších, třeba v Praze, Brně nebo Plzni?
Určitě to není tak anonymní. Litomyšl je ale zrovna specifické místo, je to město umění. Její obyvatelé jsou daleko víc otevření. Já jsem se vyoutovala v patnácti a nebyla jsem v té malé Litomyšli jediná. Nesetkala jsem se tak s žádnou šikanou. Chodila jsem pak na uměleckou střední, takže ani tam to nebyl problém.
S Prahou to nedokážu porovnat, coming out jsem tam neměla. Velký rozdíl jsem ale cítila mezi Českem a Anglií.
Jak se od sebe tyhle dvě země liší?
Žila jsem v Brightonu. Tam v případě nenávistných urážek vůči queer komunitě nebo třeba menšinám můžete zavolat policii. Všude jsou letáky, co v takové situaci dělat. Kdyby se mi to, co se teď děje, stalo tam, měla bych mnohem větší pocit bezpečí. Tenhle druh šikany tam není brán na tak lehkou váhu jako tady.
Sleduješ nějaké queer tvůrce (umění, hudba, tanec…)? Jaké bys nám doporučila?
Z českých tvůrců mám ráda třeba Creativeswine, který dělá drag. Taky sleduju Miss Petty, ta dělá drag a hudbu.
Z větších zahraničních tvůrců je to třeba RuPaul. To je LGBTQ+ postava, kterou si zamilovali lidi i mimo komunitu. Od svých třinácti let taky miluji Lady Gagu. Vždycky byla obrovský ally. Má speciální místo v mém životě, provázela mě pubertou i mým coming outem.
Pokud by se někdo chtěl blíže seznámit s LGBTQ+ komunitou, kam bys mu doporučila zajít nebo se podívat?
Doporučila bych mu přijít se podívat na akci Ballroomu. Já to vnímám jako nejbezpečnější místo, kde můžete být opravdu tím, kým jste.
Kdyby se queer žena chtěla seznámit s jinými ženami z komunity, poslala bych ji třeba na Freedom party.
