Na první pohled je Martin obyčejný kluk z menšího města. Bydlí v typickém paneláku ve slovenském Zvolenu. Jeho život je přitom diametrálně odlišný od většiny lidí.
Svůj byt neopustil tři a půl roku. To, co se většině lidí zdá nepředstavitelné, se pro něj stalo skutečností. Martin trpí fenoménem, který si spousta lidí mylně plete se závislostí na počítači. Pro Martinův stav existuje japonský termín – hikikomori.
„Mám strach z okolního světa. Žiju jen ve svém pokoji a chodím odtud jen na záchod. Ani doma v obýváku se necítím bezpečně,“ říká Martin úvodem.
Martinovi je 28 let a jeho izolace začala, když mu bylo 24. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků vyrůstal v malé komunitě, kde se všichni znali. Na základní škole byl bystrý, dobře se učil, a i když nebyl nijak výjimečně společenský, měl několik kamarádů, se kterými se po škole scházel. Společně hráli fotbal a jiné hry.
Po nástupu na střední školu se jeho situace začala měnit. „Střední škola pro mě byla velmi těžká a rodiče toho po mně vyžadovali stále víc. Nedokázal jsem se vyrovnat se srovnáváním s ostatními spolužáky a začal jsem se čím dál víc bát. Přerostlo to v úzkost.“ Martinovi rodiče však jeho problémy nebrali vážně. Mysleli si, že má jen špatné období, což u teenagerů není nic neobvyklého.
Fenomén hikikomori
Podle National Library of Medicine v Japonsku je fenomén hikikomori známý už několik desetiletí, ale v Evropě se o něm zatím příliš nemluví. Doslova znamená „stáhnout se“ nebo „být izolován“. Označuje lidi, kteří se dobrovolně uzavírají ve svých domovech nebo pokojích a odmítají kontakt s okolním světem. Tento jev postihuje především mladé lidi, kteří jsou přetíženi společenskými očekáváními a nedokážou se dostatečně přizpůsobit nelehkým požadavkům společnosti.
Napětí se stupňuje
Tlak na výkon, očekávání rodiny a neustálé srovnávání se spolužáky začalo Martina na střední pomalu ničit. Když ale svěřil rodičům, dostal vždy stejnou odpověď. Gymnázium nakonec dokončil s ‚odřenýma ušima‘. „Rodině nic nestačilo a teď můžu říct, že mě doslova dotlačili na vysokou školu,“ vypráví, co se v jeho životě dělo dál.
Když se dostal na vysokou školu do Bratislavy, na papíře to vypadalo jako úspěch. V reálu to ale Martin prožíval úplně jinak. Ocitl se sám v cizím městě a bez podpory a musel bojovat s pocity osamělosti a nejistoty. Začaly ho zahlcovat. „Přednášky jsem téměř úplně ignoroval a zkoušky odkládal, jak dlouho to jen šlo.“
Někteří lidé v těžkých situacích hledají útěchu v alkoholu, drogách nebo jiných závislostech. Martin ji našel v počítačích. Veškerý volný čas trávil doma v pokoji se zataženými závěsy.
„Útěchu jsem našel na internetu – ve světě, kde jsem nemusel předstírat, že jsem někdo, kým nejsem.“ Postupně se pak Martin stále více uzavíral do sebe, a když po dvou letech opustil školu, navzdory protestům rodičů se už do běžného života nevrátil. „Nenašel jsem si práci. Rodiče mi však stále platili nájem a finančně mě podporovali.“ Musel jim ale slíbit, že se co nejdříve postaví na vlastní nohy. Jenomže jeho psychické problémy mu to nedovolily.
„Podváděl jsem je i sama sebe, když jsem si myslel, že se mi to podaří. Začalo to nenápadně. Nejdřív jsem jen vynechával běžné činnosti. Nechodil jsem do obchodu, nechodil jsem s kamarády na pivo, nerandil jsem. Dokonce i těch pár přátel, které jsem měl, jsem nakonec úplně odstřihl.“
Jeho rodiče vůbec netušili, že se s ním děje něco opravdu vážného. Postupem času se jeho přátelství začala úplně vytrácet. „Už jsem neměl nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Pomáhal jsem si jen tím, že jsem zůstával doma. Tam, kde je mi nejlépe.“
Bojí se i psychologa
Martin začal fungovat pouze na donášce jídla a potravin. Ostatní věci, které potřeboval, mu nosili rodiče. „Máma mi uklízí byt. Nevynáším ani odpadky.“ V jeho světě se vše soustředilo hlavně na počítačový stůl. Jediné, co pro něj bylo důležité, bylo jídlo, počítač a telefon. Čas mimo svůj pokoj trávil jedině, když šel na záchod.
Martinův život za hradbou izolace se stal jeho každodenní rutinou. Probouzí se kolem desáté hodiny dopoledne, ale nikam nespěchá. Ve svém pokoji nechává stažené žaluzie, protože sluneční světlo mu je nepříjemné. Nedokáže si uspořádat čas, dny se mu prolínají a jeden splývá s druhým. Počítač je jeho oknem do světa. Hraním online her tráví hodiny. Tam komunikuje s lidmi, které nikdy neviděl a pravděpodobně ani neuvidí. Ve virtuálních světech je někým, kdo je respektován, zatímco v reálném životě se cítí být neúspěšný.
„Rodiče se mi snaží pomoct, ale sami nevědí jak. Když jsem jim na začátku naznačil, že mám problémy, mysleli si, že jsem rozmazlený. Ale jak se moje izolace protáhla na měsíce a pak na roky, začali se vážně zajímat o nějakou pomoc.“ Navrhli řešení, ale ani to nepomohlo. „Dohodli mi termíny u psychologů, ale já se toho tak bojím, že jsem tam nikdy nešel. Jednou mě dokonce chtěli ven vytáhnout násilím. Ale nebylo to dobré řešení, protože to moje strachy ještě vystupňovalo.“
Co se dozvíš po odemčení?
- Jak Martinův problém vysvětluje psycholog.
- Jak dál se mu snaží jeho rodiče pomáhat.
- Jak si Martin představuje svou budoucnost a jaké pokroky se mu už podařilo udělat.
- Jaké nejčastější „spouštěče“ nutí mladé lidi se izolovat. Psycholožka vyjmenovává, jaké příčiny vedou k úniku od světa. Možná některé dobře znáš sám*sama.
