Martin trpí fenoménem hikikomori. „Už tři a půl roku jsem nevyšel z domu, bojím se lidí.“

Martinovi rodiče ho však mají rádi a chtějí mu pomoci. „Věří stejně jako já, že se to jednou změní. Já vím, že to dokážu, ale ještě není ten správný čas.“ Mnoho lidí si podle Martina myslí, že je nešťastný, ale on svůj pokoj miluje a cítí se v něm bezpečně.

„Vím, že si chci v budoucnu najít ženu, mít normální život a užívat si všeho naplno. Ale láska mi zatím nechybí a vyhovuje mi to tak, jak to je teď.“ Později se nám svěřil, že zatím nemá žádné sexuální zkušenosti, ale přesto ho to neláká. „Když nevíte, co vám chybí, tak vám to nechybí. Rád o tom takhle přemýšlím,“ vysvětlil Martin.

Izolace u mladých je na vzestupu

Martin už si také našel práci z domova – nemusí nikam chodit. „Pracuji v oblasti informačních technologií. Pohovory jsme vedli pouze přes videochat, takže to pro mě bylo bezpečné. Práce mě baví a konečně mohu rodičům ulevit od placení nájmu.“ Když jsme se Martina zeptali, jak podepsal svou pracovní smlouvu, odpověděl, že požádal o její zaslání domů.

Podle psycholožky Jany Farkašovské není Martinův případ ojedinělý. „Je to příklad toho, jak globální problémy ovlivňují i naši kulturu. Stejně jako v Japonsku i u nás stojí za tímto jevem společenský tlak,“ říká. Tlak na výkon, úspěch a splnění očekávání rodiny může být podle psycholožky příliš velký. Zatímco v tradičnějších komunitách se tyto pocity projevovaly spíše depresí nebo úzkostí, v moderním světě, kde internet nabízí únik, je stále častější, že mladí lidé volí izolaci. Vyjmenovala pro nás nejčastější spouštěče takového chování.

1. Strach ze společnosti a selhání„Martin zmiňuje, že byl od dětství pod tlakem rodičů a školy. Vysoká očekávání a porovnávání s ostatními v něm mohly vyvolat pocit, že není dost dobrý, což vedlo k úzkosti a neschopnosti dostát očekáváním,“ říká psycholožka. Strach z neúspěchu je velmi silným spouštěčem, který může vést k pocitům bezmoci a demotivace. Lidé mohou mít pocit, že pokud nesplní očekávání, nemají žádnou hodnotu. V takové situaci se pak útěk často jeví jako jediné bezpečné řešení.

2. Sociální úzkost a tlak na výkonModerní společnost klade velký důraz na výkon a úspěch, což může být podle Jany Farkašovské pro některé lidi velmi stresující. „Pro Martina představovalo gymnázium a později i vysoká škola prostředí, kde neustále čelil srovnávání se spolužáky a tlaku na výkon.“ Paralelním problémem může být sociální úzkost – člověk se může ve společnosti cítit zranitelný, může se obávat hodnocení ze strany ostatních nebo nepochopení.

3. Útěk před realitouMartin hledal únik v online světě, kde se cítil přijatý a v bezpečí. Pro mnoho lidí, kteří trpí hikikomori, je tento virtuální svět mnohem snesitelnější než svět reálný, kde musí čelit výzvám, komunikovat se skutečnými lidmi a čelit případným neúspěchům. Pokud pro ně tedy existuje místo, kam mohou utéci a naplnit tam některé své potřeby, nemusí cítit motivaci hledat štěstí v reálném světě. „Ve virtuálním světě mohou být tím, kým chtějí být, aniž by jim hrozilo odmítnutí nebo odsouzení,“ dodává psycholožka.

4. Pocit bezpečí a kontrolyIzolace v místnosti, kde se člověk uzavře před okolním světem, může být pro mnohé formou úniku, ale také poskytuje pocit bezpečí. „Martin popisuje, že se cítí bezpečně ve svém pokoji, kde má vše pod kontrolou – jídlo, počítač, světlo. Tento pocit kontroly nad svým prostředím může být pro lidi trpící úzkostí a depresí velmi uklidňující.“ Vnější svět je prý pro ně nepředvídatelný a ohrožující, zatímco v pokoji si vytvářejí svůj vlastní mikrosvět.

5. Deprese a pocity bezmociPsycholožka vysvětluje, že hikikomori často provází deprese. „Pocit, že nemá žádný smysl, že se nedokáže zapojit do společnosti nebo že nemá kontrolu nad svým životem, to může být pro Martina silným faktorem, proč zůstává doma.“ Vytváří si vlastní svět, kde je možné alespoň něco ovládat, i když je jen malý výsek života.

6. OdcizeníMartin vypráví o tom, že přerušil kontakt se všemi svými přáteli a přišel o veškeré své vztahy. Tím, že se distancoval od skutečných lidí, postupně ztratil schopnost efektivně komunikovat a vyhledávat nové vztahy. „Izolace vede k odcizení od reálného světa a může způsobit, že se člověk cítí stále více nepochopen a osamělý, což jen upevňuje jeho rozhodnutí zůstat izolovaný.“

7. Pocit, že ‚není ten správný čas‘Martin zmiňuje, že věří, že se mu v budoucnu podaří změnit svůj život, ale že ještě nenastal ten správný čas. Podle psycholožky může jít o formu sebeobrany. „Přiznání si, že ještě není připraven čelit světu, může být způsobem, jak chránit své křehké sebevědomí.“ To však může vést k dalšímu odkládání řešení problémů a prohlubování izolace.

Podle psycholožky mohou lidé jako Martin prožívat smíšené pocity. Na jedné straně pociťují úzkost, strach a obavy z vnějšího světa, ale také pocit úlevy a bezpečí ve své izolaci. „Izolace jim může poskytnout krátkodobé řešení, ale z dlouhodobého hlediska se mohou cítit osamělí, nepochopení a bezmocní.“ Mohou se také objevit pocity studu nebo viny za to, že se nemohou "vrátit" do normálního života.

Pomoc lidem s hikikomori je podle Farkašovské obtížná.

• Vyžaduje citlivý přístup, pochopení jejich úzkostí a jejich tempa. „Účinná by mohla být kognitivně-behaviorální terapie, stejně jako postupná reintegrace do společnosti pomocí malých kroků, které jim pomohou znovu získat důvěru ve schopnost zvládat sociální situace.“ Klíčové je však podle ní vytvořit bezpečný prostor, kde se nebudou cítit odsuzováni ani jakkoliv tlačeni.
• Tyto stavy lze řešit kombinací psychoterapeutické a farmakologické léčby. „Existuje však mnoho různých přístupů, hikikomori není striktně klasifikována jako samostatná porucha, ale spíše jako jev nebo doprovodný příznak jiných stavů.“ Léky podle psychologa slouží pouze k potlačení doprovodných obtíží a základních příznaků.
• Rodiče hrají v Martinově případě klíčovou roli, ale jejich podpora musí být citlivá, trpělivá a dobře nasměrovaná. „Rodiče by měli pochopit, že Martinův problém není o ‚lenosti‘ nebo ‚rozmazlování‘, ale o komplexním psychickém stavu.“ Tlak na okamžité změny může údajně způsobit odpor nebo zhoršení stavu, uzavírá psycholožka Jana Farkašovská.