Sláva, drogy a tragédie v místě, kde žili vůbec nejexcentričtější lidé své doby a kde se děly věci, o kterých by se nahlas možná ani nemělo mluvit. Takový byl Chelsea Hotel.
Pro začátek bychom mohli říct, že místo, o kterém si dnes povíme, platí za newyorskou legendu. Už navždy bude totiž spjato s bohémským životem, dekadencí, uměním, ale také drogami, sexem, skandály a smrtí. Odehrály se zde vraždy, sebevraždy, šílené večírky i ikonické okamžiky popkultury.
Chelsea Hotel byl otevřen v roce 1884 jako luxusní bytový dům, ale brzy se proměnil v hotel, který přitahoval umělecké duše a dodnes jeho historie fascinuje miliony lidí po celém světě. Co za tím stojí?
Během 20. století se stal útočištěm pro slavné umělce, spisovatele či hudebníky, mezi něž patří třeba Bob Dylan, Andy Warhol, Sid Vicious a Nancy Spungen, Madonna, Dylan Thomas, Leonard Cohen, Mark Twain, Patti Smith, Jimi Hendrix, ale také český režisér Miloš Forman. O pobytu několika z nich v tomto začarovaném místě si teď popovídáme o něco hlouběji.
V čem byl Chelsea Hotel tak speciální
Možná si teď říkáš, proč tato viktoriánská gotická budova přitahovala tak slavné hosty, a jak to, že se těší tak unikátní historii, jakou nemá jakýkoliv jiný americký hotel. Inu, to se mělo tak. Dlouhé roky Chelsea provozovala rodina Bardů. Stanley Bard byl manažerem a spolumajitelem hotelu více než 40 let, a právě on z velké části stojí za tím, proč kolem hotelu bylo tolik poprasku.
„Nikdy nechci, aby se Chelsea proměnil v normální místo v podnikání jen proto, aby vydělával peníze. Chci zachovat atmosféru podivnou, ale příjemnou, výstřední, ale krásnou,“ uvedl kdysi pro New York Times.
Tím, že podporoval uměleckou sféru, často nechával své nájemníky bydlet v hotelu zadarmo anebo platili básněmi, obrazy či hudbou. Chtěl jim poskytnout azyl, když si nemohli dovolit normální bydlení. Jednalo se o kreativní prostředí, kde se dařilo nekonvenčnímu stylu života. Umělci a umělkyně tam chtěli bydlet i proto, že měli příležitost žít v komunitě s litanií průkopnických kolegů a kolegyň, z nichž se mnozí stali ikonami.
Nejslavnější obyvatelé a jejich příběhy:
Sid Vicious a Nancy Spungen – Brutální vražda punkové ikony
Zdaleka nejznámějším a nejděsivějším případem v historii hotelu je vražda Nancy Spungen, přítelkyně Sida Viciouse, který působil jako baskytarista v legendární kapele Sex Pistols. Tento pár znamenal hodně pro punkovou komunitu a celkově se stali symbolem nespoutané toxické lásky, kdy nemohli žít bez sebe, ale ani spolu. Jejich životní styl by se dal přirovnat k formulce „Live Fast, Die Young“.
Navzájem se ničili a společně upadali do drogového opojení, kdy bez heroinu nedali ani ránu. Společně bydleli v hotelovém pokoji číslo 100, kdy se 12. října 1978 Sid údajně probudil totálně zdrogovaný a našel Nancy mrtvou ve vaně. Měla bodnou ránu do břicha. Bylo jí pouhých 20 let. Zpěvák si prý nic nepamatoval, ale stal se hlavním podezřelým. Dodnes se neví, zda ji zabil opravdu on, či někdo jiný. Existuje i teorie, že to mohl být jejich drogový dealer.
Jednadvacetiletý zpěvák nakonec zemřel o rok později na drogové předávkování. Uvádí se, že nedokázal žít bez milované Nancy a spáchal sebevraždu. Napsal o ní i báseň, která se našla na utrženém papíře v jeho kapse, když zemřel:
Nancy
You were my little baby girl
And I knew all your fears.
Such joy to hold you in my arms
and kiss away your tears.
But now you’re gone. There’s only pain
And nothing I can do.
And I don’t want to live this life
If I can’t live for you.
Dylan Thomas – Básník, který se upil k smrti
Básník původem z Walesu pobýval v Chelsea Hotelu v padesátých letech. Autor slavné básně Do Not Go Gentle Into That Good Night, ve které hovoří o tom, že smrt je nevyhnutelná a každý jednou umře, v roce 1953 v pokoji 205 podlehl alkoholovému šílenství.
Thomas si v hotelu během jednoho večera dal 18 panáků whisky a upadl do alkoholového kómatu. O několik dní později i z důvodu zápalu plic zemřel v nemocnici. Takhle zní jeho památná věta: „Měl jsem osmnáct panáků whiskey – myslím, že to je rekord!“
Leonard Cohen a Janis Joplin – Sex a legendární píseň
V hotelovém pokoji číslo 424 došlo i ke slavné aférce mezi hudebními ikonami Leonardem Cohenem a Janis Joplin. „Přišel jsem do New Yorku a bydlel jsem v jiných hotelech a slyšel jsem o hotelu Chelsea jako o místě, kde bych mohl potkat lidi svého druhu. Tak jsem se tam nastěhoval. Bylo to velkolepé, šílené místo,“ vysvětlil kanadský hudebník a básník v jednom rozhovoru.
S bluesovou a rockovou zpěvačkou Janis Joplin se seznámil v hotelovém výtahu. O jejich dostaveníčku napsal píseň s názvem Chelsea Hotel #2, kde otevřeně zpívá o tom, jak ho jistá žena orálně uspokojovala. Do toho míchá slova o ztracené lásce. Text obsahuje slavnou větu: „Well, never mind we are ugly, but we have the music."
Joplin bohužel v hotelu dlouho nepobyla. V roce 1970 se předávkovala heroinem a zemřela ve věku 27 let.
Andy Warhol – Film o hotelu
Chelsea Hotel byl útočištěm pro ikonického pop-art umělce Andyho Warhola a jeho studio The Factory, kde vznikaly jeho nejbizarnější filmy. Právě tady natočil v roce 1966 experimentální film Chelsea Girls, který dokumentoval myšlenky o chaotické atmosféře Chelsea. Konkrétně o lidech, kteří v hotelu plném drog, sexu a dekadence, žili. Warholovi kolegové a přátelé tu zažili šílené LSD tripy, brutální deprese i psychická zhroucení.
Ve filmu odkazoval například i na pobodání Nancy. „Policie v hotelu Chelsea právě zatkla Sida Viciouse za ubodání k smrti svou 20letou přítelkyni a manažerku. Pak jsem viděl ve zprávách, že dlouholetý hotelový manažer Stanley Bard říkal: ‚Ach jo, hodně pili a přišli pozdě‘ prostě tam pustí kohokoli, ten hotel je nebezpečný, vypadá to, jako by tam jednou za týden někoho zabili.“
Snímkem pak inspiroval zpěvačku Nico k vydání folkového alba Chelsea Girl.
Patti Smith a Robert Mapplethorpe – Láska v chudobě
Protagonistka punku, zpěvačka Patti Smith a fotograf Robert Mapplethorpe v Chelsea Hotelu žili v naprosté bídě ještě před tím, než se stali slavnými. Vzpomínky na jejich roční pobyt v roce 1969 v hotelu popsala Smith v knize Just Kids, která dnes patří mezi kultovní díla.
Prozradila v ní, jak neměli peníze na jídlo a přežívali na instantních polévkách, jak hotel připomínal blázinec plný excentrických umělců, feťáků a podivínů. Anebo jak spali v jedné malé místnosti s popraskanými stěnami, ale byli šťastní, protože měli své umění a lásku.
„Hotel je rušným posledním útočištěm pro spousty nadaných, prostituujících se dětí ze všech příček společenského žebříčku. Tuláci s kytarou a sjeté krasavice ve viktoriánských šatech. Zdrogovaní básníci, dramatici, zhroucení filmaři a francouzští herci. Každý, kdo tudy prochází, je někdo, i kdyby ve světě nebyl nikým,“ napsala Smith ve svých pamětech.
„Žila jsem pro lásku, žila jsem pro umění.“
Později uvedla, že v Chelsea potkala plno známých tváří včetně boxera Muhammada Aliho, na kterého narazila ve výtahu. „Měla jsem ve zvyku vystupovat v boxerských botách a v tu chvíli jsem je měla přehozené přes rameno, když vešel dovnitř. Když vstoupil, tak jsem prostě oněměla.“
Vraždy, duchové a opravdu nehorázné množství drog
Chelsea Hotel byl víc než jen místo k přespání, byl to živý organismus plný šílenství. Došlo tam k několika vraždám a sebevraždám, kdy se několik lidí zabilo přímo ve svých pokojích nebo spadlo z oken. Dva příklady už jsme uvedli, k dalším patří například fotograf Billy Maynard, který byl v roce 1974 nalezen ve svém pokoji ubitý k smrti.
Mnoho let před tím, konkrétně v roce 1922 si manželka koncertního pianisty Etelka Graf usekla ruku průmyslovými nůžkami a poté vyskočila z okna v pátém patře. Údajně přistála na balkóně ve třetím patře, ale pád nepřežila.
Někteří lidé tvrdí, že v hotelu viděli ducha slavné Nancy Spungen nebo slyšeli zvláštní zvuky v noci. V epizodě Celebrity Ghost Stories z roku 2010 Michael Imperioli přísahal, že viděl ducha na chodbě, když žil v osmém patře. Mělo jít o ducha ženy jménem Mary, která se oběsila ve svém pokoji v osmém patře poté, co její manžel zemřel na palubě Titanicu, když se z Evropy plavil do New Yorku. „Nebyl jsem jediný, kdo viděl tohoto ducha. Vycházel jsem z výtahu a ona byla u schodů,“ uvedl herec v podcastu.
Heroin a LSD byly běžnou součástí hotelového života. Umělci a umělkyně je užívali nejen k vlastnímu potěšení, ale i pro tvůrčí inspiraci. Plno z nich se konzumací drog ani netajilo, říkali, že to ovlivňuje jejich práci. Důležité je však poznamenat, že to vždy vedlo k tragickým koncům.
Jedním z neslavnějších incidentů souvisejících s drogami v hotelu byla smrt Nancy Spungen. Nebo také zneužití návykových látek u básníka Dylana Thomase, který se upil k smrti.
Oáza hudebníků a hudebnic
Hotel, jak už víš, má bohatou hudební historii. Skládali zde hudbu legendy jako Bob Dylan, Jimi Hendrix, Bob Marley a plno dalších, o kterých jsme již mluvili. Opěvovaný zpěvák Bob Dylan v roce 1966 napsal v hotelovém pokoji 211 píseň Sad Eyed Lady of the Lowlands pro svou první manželku Saru Lowndsovou, později pak vydal i píseň Sara.
Například dveře k pokoji 430, kde nějakou dobu pobýval ikonický Jimi Hendrix, se v aukci prodaly za 13 000 dolarů. Málokdo ví, že v hotelu nějakou dobu bydlel i průkopník reggae Bob Marley a i jeho dveře k pokoji, kde žil, se v auci vydražily za neuvěřitelných 8250 dolarů.
Sex bez konvencí
Americký fotograf Steven Meisel na pokoji 822 nafotil svou proslulou knihu Sex s Madonnou v hlavní roli. Královna popu bydlela v Chelsea na počátku osmdesátých let a vrátila se tam v roce 1992, aby nafotila snímky oslavující sexualitu. Společně s tím vydala i album Erotica.
K tomu tématu máme ještě jednu zajímavost. V roce 2011 management hotelu zakázal řecké nájemnici jménem Palagia uspořádat na pokoji orgie, které tam organizovala každý měsíc od roku 2000. Těchto večírků se údajně účastnili herci, hudebníci a televizní osobnosti a také někteří obyvatelé hotelu. Ve stejné době éra hotelu Chelsea pomalu končí.
Dnes hotel patří k těm luxusnějším a jeho šílené období se nejspíš už nikdy nevrátí, ale jedno je jasné, minulost se nedá smazat. Tento příběh bohémského šílenství bude pravděpodobně rezonovat úplně s každým. A neříkej, že by tě nezajímalo se tam aspoň jednou na chvíli podívat a zažít toto neuvěřitelné euforické opojení. Chelsea Hotel aneb útěk z reality.
