Na Disney+ už brzy přistanou první tři epizody druhé řady seriálového Andora. My ale měli možnost zhlédnout všech dvanáct s mírným předstihem, takže ti o tom teď můžeme něco málo povědět.
Zatímco návštěvníci a návštěvnice tokijské Star Wars Celebration 2025 měli na panelu k Andorovi vzácnou příležitost zhlédnout první díl druhé řady pár dní před jeho oficiální premiérou, já mohl směle pádit ze sálu pryč za jinými zážitky, protože jsem celou druhou sérii dokoukal doslova pár hodin předtím. Zapomeň tak na první dojmy po pár epizodách: následující řádky budou kompletně věnované jak celé závěrečné sérii, včetně srovnání s první, zaslouženě oceňovanou řadou, tak i krátké reflexi nad tím, jak seriál mění pohled na snímek Rogue One nebo Star Wars jako takové. Jo, je to docela velký.
„Jako čtyři tříhodinové filmy“
Podobně jako v případě první série i ta druhá se skládá v zásadě ze čtyř kapitol rozdělených po třech hodinových epizodách, sám showrunner seriálu Tony Gilroy tak s chutí tvrdí, že sledovat Andora je jako dívat se na čtyři hutné filmy. Zde pak s tím rozdílem, že každou část od sebe dělí vždycky rok, čímž se pokryje mnohem delší časové období, zároveň však v žádném nestrávíme déle než pár dní. Scenáristé zkrátka vybrali pokaždé ty nejkritičtější momenty, kolem nichž se děj této série točí, takže se opravdu můžeš těšit jen na ty nejklíčovější události vedoucí ke zrodu rebelského odboje až v podstatě po začátek filmu Rogue One, který startuje jen pár dní po konci seriálu.
Hlavní linka začíná na domovské planetě senátorky Mon Mothmy (Genevieve O'Reilly) Chandrila, kde se schyluje ke svatbě. Na rodinné drama ale není čas. Kolem senátorky, potají zapojené do snah sabotovat plány Impéria, se totiž začínají objevovat lidé, včetně jejích blízkých, kteří by mohli pečlivě budovanou alianci povstalců velice rychle potopit. A to další z hlavních postav navštěvující obřad, Luthen Rael (vynikající Stellan Skarsgård), de facto strůjce celého odboje, pochopitelně nemůže dovolit. Přesně po vzoru první série tak jedna věc vede ke druhé, zatímco ta má dopady na třetí, která zase spustí řetězec událostí několik světelných let (ano, to je mimochodem jednotka vzdálenosti) daleko, jež se později vrátí, aby tzv. kously hlavní postavy do zadku o několik epizod později.
Příčina a následek zkrátka opět hrají stěžejní roli, a to se netýká pouze linky okolo Mon Mothmy, ale i titulního Andora. Ten totiž v úvodní akční a dost možná nejvelkolepější sekvenci celé série ukradne imperiální stíhačku TIE Fighter, akorát ji tak úplně neumí pilotovat, což by ještě nebyl takový problém, kdyby s ní ovšem neměl za úkol přistát na přísně tajné planetě, kde ji podle plánu má předat tamějším vojákům s cílem je naučit s ní létat. Protože ale selže hned na začátku, nikdo mu nevěří, a do už tak rozhádané skupinky individuí, co jsou připraveni jeden druhého ze strachu postřílet, vnese ještě větší chaos. Ta planeta se mimochodem jmenuje Yavin 4 a celá zápletka má za cíl vykreslit první rebely jako nezkušené partyzány, kterým chybí ze všeho nejvíc organizace a hlavně vedení.
Takto bych každopádně mohl pokračovat i s dalšími postavami, kterých je v Andorovi opravdu hodně, a to na obou stranách barikády. Zkrátím to však na to, že ta mimořádná péče o jednotlivé charaktery, jejich dějové oblouky, jak zapadají do celkového schématu nebo jak konkrétní události postupně gradují až do drtivého finále sestaveného ze tří emočně nabitých epizod, kde už se nikdo s ničím nepáře a osud celé galaxie visí doslova na vlásku, je zase zpátky. Aneb co tolik fungovalo na první sérii seriálu, funguje naprosto skvěle i tentokrát, byť možná v o něco pomalejším tempu a bez tak úderných monologů jako minule. Přesto tvůrcům patří nemalý obdiv za to, jak dospělý, do posledního detailu promyšlený a extrémně napínavý a poutavý příběh zde zvládají vyprávět. Z jejich seriálu to činí naprosto výjimečný projekt, který nejenže nemá precedens ve světě Star Wars, on v zásadě nemá precedens nikde.
Genocida v přímém přenosu
Ostatně na ničem jiném se to nepopisuje lépe než na lince, kolem níž se v zásadě točí většina nové řady. Jak víme z filmu Rogue One, ředitel Orson Krennic (Ben Mendelsohn) staví pro císaře Palpatina už řadu let tajnou zbraň. Tou zbraní je Hvězda smrti, její plány a vůbec samotná existence jsou však přísně tajné. Nicméně, konstrukce takové Hvězdy smrti vyžaduje extrémní množství surovin a z nich vyráběných materiálů. No a právě jedna taková klíčová surovina se nachází na planetě Ghorman, která bude fanouškům Clone Wars jistě dobře známá. Proslulá je totiž zejména kvůli jedné smutné události, Ghormanskému masakru, jenž se ve druhé sérii Andora dočká zcela nového, ještě daleko tragičtějšího kontextu. Impérium totiž hodlá suroviny z Ghormanu získat stůj co stůj, v cestě mu stojí pouze jediná věc. Nic netušící obyvatelé planety. Je tak třeba přijít se záminkou, proč je v pořádku, ba dokonce nutné je odstranit.
Tvůrci událost doslova vykreslují jako paralelu ke genocidě Židů nacisty za druhé světové války. Není tedy náhoda, že první epizoda bude divákům a divačkám připomínat konferenci ve Wannsee, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, jenom aby seriál následně co nejautentičtěji ukázal, jak autoritářské režimy používají cenzuru, dezinformace a další nekalé praktiky k tomu, aby nejprve získaly podporu, a následně použily onu podporu k tomu, aby si dělaly, co se jim zlíbí. Pochopitelně to má nějaké zvraty, háčky a také hrdiny, jejichž vývoj budeš chtít sledovat, nicméně stejně jako je předem dáno, čím musí seriál skončit, je dán i osud ghormanského lidu. A není to sebemenší problém, protože síla Gilroyova psaní je v cestě, nikoli v cíli.
Výtečné, ale...
Přestože zatím chválím, jak už padlo výše, oproti první sérii druhá maličko zápasí s tím, jak dlouho jí trvá, než se rozjede. Postavy jsou různě rozházené po celé šachovnici, velké časové skoky působí zpočátku až příliš ambiciózně, kdy seriál zdánlivě ne a ne začít smysluplně vrcholit, a když už se věci dají konečně do pohybu, zbývají do konce tři epizody. Tři fantastické epizody, zejména díky lince mezi Luthenem a jeho asistentkou Kleyou (Elizabeth Dulau), jíž se scénář konečně věnuje podstatně víc. Je to nakonec právě ona, kdo je srdcem a duší druhé řady, a předposlední jedenáctá epizoda díky tomu patří k tomu nejlepšímu, co se v televizi kdy objevilo.
Bokem toho však druhá řada postrádá emocionální dopad konfliktů z té první. Ano, vylíčí něco nepředstavitelně krutého a pak se napojí na film, jenž díky ní bude vnímán ve zcela novém kontextu. Na druhou stranu je otázka, nakolik jsme vlastně takový můstek v doslovném podání potřebovali. Podobně bychom asi mohli argumentovat u řady dalších Star Wars projektů včetně prequelů, které zabraly místo původně určené k vlastnímu interpretování, a zaplnily ho kánonickými událostmi, jež nebyly vždy k prospěchu věci (nejlepším příkladem za všechny asi budiž filmový origin Hana Sola...).
U Andora to ale naštěstí vážně není takový problém, protože se jedná o řemeslně špičkovou práci a zároveň scenáristický masterclass ve vyprávění strhujícího a silně podnětného příběhu, že je zkrátka radost na to koukat, i když už to třeba negeneruje takové dopaminové hity jako posledně.
Andor jako celek je zkrátka specifický zážitek. Takový, který ze Star Wars dokázal udělat neuvěřitelně temnou, přesto subtilní podívanou s přesahem nejen do historie, ale také do současnosti. Sice to znamená, že ho většina lidí, co od příběhů z předaleké galaxie čeká souboje se světelnými meči, baby Yodu, případně velké vesmírné bitvy a hromadu akce, nejspíš nikdy nedocení. Od toho tu ale budou všichni ostatní, pro které naopak Andor otevírá bránu k přemýšlení nad Hvězdnými válkami ve zcela novém světle, a to je upřímně mnohem víc, než co jsme nejspíš všichni od tohoto prequelu k filmu o neznámých hrdinech, kteří ukradli plány na Hvězdu smrti a pak položili své životy, kdy čekali. Díkybohu, že Tony Gilroy měl tuto vizi a dostal šanci ji zrealizovat. Nic lepšího totiž franšízu už řadu let nepotkalo a nejspíš bude trvat ještě dlouho, než se něco takového zase zopakuje. Jestli vůbec.
Hodnocení: 9/10
