Od American History X až po Star Wars: Tohle je 15 nejlepších antifašistických filmů a seriálů všech dob

Americký historik Robert Paxton fašismus definoval jako „způsob politického jednání vyznačující se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž jedna politická strana složená z militantních nacionalistů opouští demokratické principy a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení a eventuálně za pomoci násilí usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi“. Zní to povědomě?

Ve světle nedávného dění a vůbec v atmosféře zpráv, které jsou pocitově den ode dne horší, by bylo snadné podlehnout úzkosti z toho, že se historie opakuje přímo před našima očima a nikdo s tím moc nedělá. Tak to ale úplně není. Ve skutečnosti totiž stále existuje dost těch, kteří nejenže se nebojí nazývat věci těmi správnými jmény, ale zároveň dělají i všechno pro to, aby ty výše zmíněné demokratické principy bránili. No a přesně o tom, jak se dá všemi možnými způsoby bojovat proti fašismu, pak budou i následující řádky.

Sestavili jsme pro tebe výběr těch nejlepších filmů a seriálů, ve kterých fašismus a fašisté dostávají zasloužený výprask. Snažili jsme se přitom vyhýbat čistě válečným věcem ze druhé světové (byť i na pár takových dojde) a raději volit taková díla, která jdou přímo k jádru oné totalitní ideologie spojené s genocidou i potlačováním lidských práv. Ať už to byla ta původní italská verze, vražednější německá, stejně tak nebezpečná španělská, moderní neofašismus, fiktivní, sci-fi nebo fantasy, satira či nikoli. Zkrátka fašismus na všechny způsoby a ve všech jeho nechutných podobách, aby sis mohl*a připomenout, proč gesta zdvižené pravice nejsou vtipná ani cool, jak si někdo čas od času usmyslí, nebo proč příspěvky na sociálních sítích oslavující nacisty do roku 2025 vážně nepatří. Takže bez dalšího zdržování, pojďme na to.

American History X (1998)

Bereme to sice abecedně, shodou okolností ale začínáme rovnou tím nejdoslovnějším příkladem, jak někoho může fašistická ideologie postupně sežrat zevnitř a zradikalizovat, až v něm nakonec nezbyde nic než nenávist. Scenárista David McKenna snímek napsal na základě svých vlastních zkušeností z dětství v San Diegu, a právě to, jak odžitě řada momentů z filmu působí, dělá z American History X jeden z nejikoničtějších příspěvků v tomhle výběru.

V hlavní roli se zde představil vynikající Edward Norton, jenž si odjakživa s oblibou vybíral náročné role a postavy tak trochu jdoucí proti tomu, co by od něj člověk čekal. Tady ztvárnil neonacistu, který po vraždě dvou černošských mladíků skončí ve vězení. Tam si konečně uvědomí, že nebýt jeho rasismu, mohl se jeho život ubírat mnohem lepší cestou, a po návratu z vězení se tak snaží stát lepším člověkem. To však netuší, že jeho mladší bratr, který si ho odjakživa idealizoval, je nyní na té samé cestě jako kdysi on sám. Snaha přerušit cyklus nenávisti rázem začíná.

Andor (2022 – 2025)

Seriál ze světa Star Wars byl do velké míry hlavním zdrojem inspirace pro sepsání tohoto článku. Čas od času si totiž stále pouštím strhující proslov z konce první série (neklikat, pokud nechceš spoilery!), který v zásadě shrnuje celé tohle téma do puntíku přesně. Je úderný, fantasticky zrecitovaný, emotivní, hraje do něj famózní hudba, odkazuje se na myšlenky původní trilogie, která (pokud to někomu nebylo jasné) celá vznikla jako parafráze na nacistické Německo za druhé světové, a hlavně ve finále motivuje lidi k tomu, aby začali bojovat. Aby se probudili, rozhlédli se kolem sebe a začali jednat. A kdo si prošel celým seriálem, respektive jeho první sérií, všemi dvanácti epizodami a dospěl až do tohoto bodu, z něj na konci musel pravděpodobně padnout na kolena, protože takhle zdrcující obžaloba fašismu v podání obávaného Impéria v žádných jiných filmových, seriálových ani knižních Hvězdných válkách nikdy nebyla.

Ne všichni ale bohužel Andora viděli. Seriál mapující dění mezi filmy Revenge of the Sith neboli třetí epizodou a tou čtvrtou s názvem New Hope, nemá žádné známé postavy, nikdo v něm nemává světelným mečem a jeho tvůrce Tony Gilroy je doslova přeborník na temné realistické thrillery, což není zrovna žánr, který by fandové a fanynky měli spojený právě se Star Wars. Jenže přesně tím Andor zkrátka je. Což ale k období, v jakém se seriál odehrává, dokonale pasuje. Pokud máš tedy chuť na trochu náročnější divácký zážitek, který navíc sbírá zasloužené ovace od všech, co ho viděli, nyní je na to ideální čas. Za pár týdnů totiž startuje druhá a závěrečná řada, která tu revoluci teprve pořádně odstartuje.

Casablanca (1942)

„Ze všech ginových barů ve všech městech na světě vstoupí zrovna do toho mého,“ prohlásí zkroušeně Američan Rick poté, co se po letech znova setká se svojí životní láskou Ilsou. Jak asi tušíš, není to zrovna šťastné shledání. Z historie víme, že fašismus neničí pouze lidi, kteří se ocitnou v hledáčku jeho nenávistné rétoriky, jeho destruktivní dopad může pocítit každý, komu třeba jen trochu záleží na ostatních. A přesně tím je hlavní postava legendárního snímku Casablanca, v němž ikonický pár ztvárnili Humphrey Bogart a Ingrid Bergman.

Rick si za druhé světové války otevře noční podnik v titulním městě a na první pohled je patrné, že nechce mít žádné problémy. Když však marocký bar jednoho dne navštíví jistý bojovník proti fašismu Victor Laszlo spolu se svou drahou ženou Ilsou, problémy je logicky následují. Casablanca právem patří do výkladní skříně nejlepších romantických filmů všech dob. Vypráví nejen o lásce, které doba ani okolnosti nepřály, ale zároveň i o odvaze, přátelství a hlavně přesvědčení, že žádnému zlu by se nemělo ustupovat věčně. Jestli tě děsí fakt, že film vznikl před více než 80 lety nebo že je černobílý, pak věz, že jeho myšlenky jsou nanejvýš moderní a i v současnosti stále aktuální. Nedávno se navíc dočkal nové zrestaurované verze, to kdyby si náhodou chtěl někdo udělat radost a pořídit si ho na Blu-ray disku. Popravdě jestli si to někdy nějaký snímek zasloužil, tak rozhodně tento.

Come and See (1985)

Jestli někdo skutečně potřebuje na vlastní oči vidět, jaká zvěrstva měl nacistický režim za druhé světové na triku, aby mu došlo, jak nebezpečnou hranu nyní někteří kráčí, stačí mu k tomu jediný film – tento.

Come and See vypráví o běloruském teenagerovi, který sní o odboji a hrdinských činech, najde ale přesný opak. Jeho proměna je pomalá, ale o to víc zničující, přičemž jsme svědky těch nejhorších příkladů hrůz, jaké měli nacisté za druhé světové na svědomí. Film od sovětského tvůrce Elema Klimova servíruje skutečně těžká psychická muka bez jakýchkoli filtrů, v žádném případě se tak nejedná o snadný ani příliš divácký zážitek. O to spíš je možná na čase, aby si ho lidé připomněli.

District 9 (2009)

Co je naopak mimořádně divácký zážitek, a to hlavně díky skvělé režii tehdy neznámého Neilla Blomkampa, je menší, ale v mnoha ohledech revoluční sci-fi District 9. Ta vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, ve které lidé navázali kontakt s mimozemskou rasou. Místo války se ale stalo pouze to, že mimozemšťané byli uprchlíky z vlastní planety a místo klidu a míru na Zemi našli jen pohrdání ze strany zbytku světa. V Jihoafrické republice tak pro ně vznikly titulní slumy, zatímco se řeší otázka, co s nimi bude dál.

Film je perfektním příkladem, jak se dá znalost historie použít novým podnětným způsobem, který donutí diváky a divačky k zamyšlení, aniž by při tom musel být příliš doslovný. Jako bonus tady v hlavní roli oslňuje vynikající Sharlto Copley, jehož postava agenta, který se nakazí mimozemským virem a následně se stane nejhledanějším mužem planety, zažije celkem slušný trip, na jehož konci na něj rozhodně nečeká nic příjemného. Pokud tě baví originální, nápadité i lehce akční sci-fi filmy, tady si přijdeš na své.

Indiana Jones and the Last Crusade (1989)

„Nazis. I hate these guys.“ Slavnou filmovou sérii a jejího hrdinu snad ani nemusím představovat (doufám). Většina lidí má pak legendárního archeologa s tváří charismatického Harrisona Forda spojeného nejen s exotickými dobrodružstvími, ale právě taky s nacisty, kteří se stali i díky období, v jakých se příběhy s touto postavou odehrávají, jeho tradičními protivníky. A byť se autor řadí spíše mezi fanoušky prvního a druhého filmu (nebo čerstvě fantastické hry Indiana Jones and the Great Circle), není pochyb o tom, že trojka tenhle aspekt série dotáhla k naprosté dokonalosti.

Indy v tomto filmu pátrá ještě spolu se svým otcem (Sean Connery btw.) po bájném svatém grálu, není ale sám, v patách totiž nemá nikoho jiného než bandu hajlujících zmetků, kteří hodlají udělat všechno proto, aby potěšili svého velkého Vůdce a získali pro něj zbraň, která by mohla zvrátit průběh války. Spielbergův snímek znova oplývá skvělými dialogy, strhujícími sekvencemi i humorem, který akorát potvrzuje, proč by v otázce, na které názorové straně co se týče fašismu stojíte, nemělo být rozhodování vůbec těžké. Už jen proto, že kdyby tehdy Adolf vyhrál, podobné filmy by nikdy nevznikly.

Inglourious Basterds (2009)

Stejně jako v případě Spielbergova Indyho, i Quentin Tarantino se rozhodl pojmout tuto temnou kapitolu dějin se svým vlastním typickým humorem a přístupem. V jádru se opět jedná o válečný film ze druhé světové, tentokráte ovšem sledujeme tajnou americkou jednotku, která má za úkol jedinou věc. Zabíjet nácky. A je to celé velice násilné, krvavé a taky extrémně zábavné!

Hvězdně obsazený snímek sice historii pojímá lehce alternativně, asi bychom se ale nikomu nedivili, kdyby se mu tato verze zamlouvala o dost více. Děj nás zavede na různá místa po celé Evropě, kde si Brad Pitt a spol. zjednávají pořádek dosti svérázným způsobem, když se však naskytne příležitost sejmout rovnou celé vrchní velení Třetí říše (a to možná včetně Adolfa Hitlera), jsou ochotni výrazně riskovat, aby dosáhli svého. Nutno dodat, že film je sice typickou tarantinovkou, zároveň se mu ale opravdu daří vykreslit nacisty jako odporné zrůdy, kterými i byli, takže je pak jejich kosení o to výživnější. Ano, někdy stačí i takhle málo.

Pan’s Labyrinth (2006)

Lidé po staletí přicházeli s pohádkami jako způsobem, jak čelit hrůzám skutečného světa. Jednu takovou pak napsal a natočil taky uznávaný mexický režisér Guillermo del Toro a zasadil ji do severního Španělska roku 1944, kde mladá dívka se svou těhotnou matkou a otčímem – nelítostným frankistickým důstojníkem – zažívá fantastické výpravy do magického světa, jenž je paralelou k odvážnému odboji španělských republikánů.

Vedle toho, že film obdržel tři Oscary za kameru, masky a výpravu, tak hlavně geniálně vystihuje, co fašismus a jeho zastánci nenávidí ze všeho nejvíc: lidi s představivostí, zejména takovou, která nezahrnuje je a jejich vidění světa. Příběh Ofélie sice nabídne řadu vyloženě brutálních momentů, při kterých je člověku ze světa dosti smutno, zároveň ale perfektně zachycuje taky chvíle, ve kterých se rodí revoluční myšlenky. Takové, které mají sílu změnit svět k lepšímu. I proto film právem patří k tomu nejlepšímu na tomto seznamu.

Schindler's List (1993)

Nejkomplexnější zachycení hororů Holocaustu na filmovém plátně – tím je Spielbergův sedmi Oscary oceněný snímek Schindler's List. Hlavní postavou je zde obchodník Oskar Schindler, který vstoupí do nacistické strany, protože je to pro něj v tu dobu výhodné. Jenže veškeré peníze na světě nejsou dost na to, aby člověk dokázal přihlížet zvěrstvům, která skutečně přesvědčení nacisté ve jménu Hitlera páchají. Brzy se tak Oskar rozhodne začít naopak pomáhat všem, kterým může, a to i za cenu velké osobní újmy.

Stěžejní dílo světové kinematografie má sice na první pohled odstrašující stopáž přes tři hodiny, jestli ale někdy stálo za to obětovat nějakému filmu tolik tvého času, je to jednoznačně tento. Bude to tedy skličující, depresivní zážitek, na druhou stranu se ale stále jedná o překrásnou filmařinu zahrnující životní herecké výkony i další mistrovský soundtrack z pera Johna Williamse. Jeden z těch filmů, které v člověku zůstanou navždy.

Starship Troopers (1997)

Dlouho předtím, než gameři „šířili demokracii“ ve hře Helldivers 2, rozhodl se pomocí brilantní „broukové“ satiry nizozemský tvůrce Paul Verhoeven ukázat Hollywoodu, jak že se to vlastně dělá, když chcete točit epické sci-fi a zároveň si přitom střílet ze všech fašistů světa.

Ostatně režisér měl s nacisty své vlastní zkušenosti, když jako malý sledoval vybombardování Haagu. I proto se mu poté v dospělosti – nejen tímto filmem – povedlo tak skvěle zachytit, jak snadno vlastně může extremistická propaganda do člověka zapustit své drápky a přesvědčit ho o svých domnělých výhodách, tak aby následně byl ochoten opustit veškeré své morální hodnoty a začít v jejím jménu páchat neředěné zlo. Od záměrného castingu hezkých tváří přes těžké nepraktické kostýmy až po dialogy vytažené rovnou z pamfletu Třetí říše, tenhle film ví přesně, co dělá, jak to dělá i proč. Není divu, že si postupem času našel doslova kultovní following. Jestli jsi neviděl*a, určitě to naprav.

The Great Dictator (1940)

Charlie Chaplin patří mezi nejslavnější komiky všech dob, jako člověk byl nicméně talentovaný i ve všem ostatním, co dělal (jako muž a celebrita už ovšem tak příkladný život nevedl... bohužel), takže asi nikoho nepřekvapí, že svého času uspěl i jako režisér a herec. A snad v žádném jiném díle nespojil všechen svůj talent, smysl pro humor, porozumění světu a lidem a zároveň nenávist k fašistům tolik jako ve snímku The Great Dictator.

Snímek byl celkem zřejmou parafrází na Adolfa Hitlera a jeho diktátorský režim, což bylo vzhledem k době vzniku – rok 1940 – docela odvážné. V podstatě je to všechno, co se nepovedlo o desítky let později Sashu Baronovi Cohenovi ve filmu The Dictator. Humor na úrovni, chytré groteskní momenty, důležitý přesah i srdečný závěr. Navíc do velké míry funguje i dnes, byť některé věci samozřejmě zestárly trochu víc. Přesto se jedná o další zásadní dílo světové kinematografie a dost možná jedinou věc, kterou je potřeba od Chaplina opravdu vidět.

The Handmaid's Tale (2017 – 2025)

Ve dvojici následujících seriálů se přesunume do světů – tak jak je popsali slavní spisovatelé a spisovatelky ve svých knižních románech – v nichž fašistické ideologie zvítězily. První tu je The Handmaid's Tale neboli Příběh služebnice, kde v dystopickém Giléadu muži představují svrchovanou vrstvu na půdě totatitních Spojených států amerických. A co ženy, ptáš se? No, to je právě ten problém.

Militantní návrat k tradičním hodnotám, tak jak to s oblibou navrhují i někteří čeští politici a političky, způsobil, že se svět začal potýkat s různými ekologickými i sociálními krizemi. Jednou z největších je fakt, že většina žen přišla o plodnost, a ty co ne, byly degradovány do rolí sexuálních otrokyň těch nejmocnějších mužů, kterým nyní musí proti své vůli sloužit. Ne, není to moc veselá podívaná. Hlavně je to ale krásná ukázka toho, kam podobné ideologie směřují, takže by to zároveň mohlo sloužit i jako obří varování. Teda aspoň pro ty, kteří jsou ochotni dávat pozor a naslouchat, což ale bohužel nejsou ti, kteří by to potřebovali nejvíc...

The Man in the High Castle (2015 – 2019)

Druhým takovým seriálem je The Man in the High Castle neboli Muž z vysokého zámku. Zde se opět ocitáme na půdě Spojených států amerických, tentokrát však v alternativní minulosti, konkrétně v roce 1962, kdy nacistické Německo spolu s Japonskem vyhrálo druhou světovou válku a nyní se o kontrolu nad USA dělí. Vztahy mezi oběma vládami ale nejsou zrovna ideální a do toho se navíc začne mezi utlačovaným lidem šířit video, které naznačuje, že se ta historie mohla odehrát celá trochu jinak.

Na to, že seriál ještě nevznikal v éře přemrštěných rozpočtů, se může chlubit poměrně epickou výpravou, která ty fiktivní dobové kulisy plné nacistické propagandy, symbolů a dalšího smetí na amerických ulicích stylově využívá k ještě lepšímu navození atmosféry dusna a všudypřítomného útlaku. Seriál samozřejmě těží ze skvělé předlohy, sám se ovšem blýsknul parádním obsazením, skvělým tempem a skoro až hypnoticky vtahující atmosférou. Je to jízda, která stojí za to, čemuž napovídá i hodnocení na všech možných databázích. Pokud jsi tedy ještě tento klenot neviděl*a, díky nám už víš, kde ho najít.

The Order (2024)

Na tomhle místě bych klidně mohl vypíchnout ještě nějaký z řady světových kinematografických milníků pojednávajících o hrůzách fašismu. Cabaret, Brazil, The Lives of Others – rozhodně je z čeho vybírat. Místo toho sem ale dám film, který je vlastně relativně čerstvý a má přesah i do současné Ameriky a k lidem, kteří jsou nyní ve vládě.

The Order totiž vypráví o samotářském agentovi FBI, který se během 80. let minulého století vydá ve státě Idaho na stopu neonacistického hnutí zvaného Řád, jež stojí za sérií loupežných přepadení, vražd a taky bombových útoků s cílem získat peníze, následovníky a posléze svrhnout federální vládu Spojených států. Proti sobě zde stojí démonický Nicholas Hoult a odhodlaný Jude Law, kteří – byť oba operují na opačné straně zákona – mají paradoxně mnoho společného, což z jejich hry na kočku a myš dělá o to poutavější zážitek.

Film zde ovšem zmiňuji zejména proto, že to není až tak dávná historie (děj je inspirován skutečnými událostmi), a některé z myšlenek a hodnot (jestli tomu tak můžeme vůbec říkat), které zastávají zdejší radikálové, bohužel najdeme i mezi lidmi v současné sféře amerického prezidenta Donalda Trumpa. V průběhu let totiž pravicoví extremisté pochopili jednu důležitou věc – cesta k moci nevede přes mávání zbraněmi v šátcích přes obličej a s vlajkou hákového kříže na zádech. Cesta k moci vede přes konstantní rozsévání nenávisti k minoritám, rozdělování společnosti v médiích a následně ve volbách, kde většinou vítězí ten, co má nejjednodušší hesla a největší megafon.

The Plot Against America (2020)

No a na závěr si dáme jednu nedávnou minisérii, která taky plula silně pod radarem. The Plot Against America vychází z uznávané románové předlohy a vypráví příběh jedné židovské rodiny, která je svědkem toho, jak se v Americe v roce 1940 k moci dere populistický rasistický prezident, jenž zemi v kritickém momentu historie obrátí směrem k fašismu.

Seriál zkoumá témata populismu i kultu osobnosti, je však podnětný i co se týče vyobrazování postupného zbavování se svobod. V roce 2020 navíc sloužil jako docela výstižná paralela k tehdejšímu úřadování Donalda Trumpa i k blížícím se volbám. Možná právě proto jeho sledovanost nebyla taková, v jakou tvůrci nejspíš doufali. Lidé byli zkrátka unaveni politickými debatami, natož ještě aby sledovali politické seriály. Vzhledem k nízkému počtu epizod i skvělým ohlasům je ale jasné, že tady si řada diváků a divaček nechala protéct klenot mezi prsty.