Indiana Jones and the Last Crusade (1989)

„Nazis. I hate these guys.“ Slavnou filmovou sérii a jejího hrdinu snad ani nemusím představovat (doufám). Většina lidí má pak legendárního archeologa s tváří charismatického Harrisona Forda spojeného nejen s exotickými dobrodružstvími, ale právě taky s nacisty, kteří se stali i díky období, v jakých se příběhy s touto postavou odehrávají, jeho tradičními protivníky. A byť se autor řadí spíše mezi fanoušky prvního a druhého filmu (nebo čerstvě fantastické hry Indiana Jones and the Great Circle), není pochyb o tom, že trojka tenhle aspekt série dotáhla k naprosté dokonalosti.

Indy v tomto filmu pátrá ještě spolu se svým otcem (Sean Connery btw.) po bájném svatém grálu, není ale sám, v patách totiž nemá nikoho jiného než bandu hajlujících zmetků, kteří hodlají udělat všechno proto, aby potěšili svého velkého Vůdce a získali pro něj zbraň, která by mohla zvrátit průběh války. Spielbergův snímek znova oplývá skvělými dialogy, strhujícími sekvencemi i humorem, který akorát potvrzuje, proč by v otázce, na které názorové straně co se týče fašismu stojíte, nemělo být rozhodování vůbec těžké. Už jen proto, že kdyby tehdy Adolf vyhrál, podobné filmy by nikdy nevznikly.

Inglourious Basterds (2009)

Stejně jako v případě Spielbergova Indyho, i Quentin Tarantino se rozhodl pojmout tuto temnou kapitolu dějin se svým vlastním typickým humorem a přístupem. V jádru se opět jedná o válečný film ze druhé světové, tentokráte ovšem sledujeme tajnou americkou jednotku, která má za úkol jedinou věc. Zabíjet nácky. A je to celé velice násilné, krvavé a taky extrémně zábavné!

Hvězdně obsazený snímek sice historii pojímá lehce alternativně, asi bychom se ale nikomu nedivili, kdyby se mu tato verze zamlouvala o dost více. Děj nás zavede na různá místa po celé Evropě, kde si Brad Pitt a spol. zjednávají pořádek dosti svérázným způsobem, když se však naskytne příležitost sejmout rovnou celé vrchní velení Třetí říše (a to možná včetně Adolfa Hitlera), jsou ochotni výrazně riskovat, aby dosáhli svého. Nutno dodat, že film je sice typickou tarantinovkou, zároveň se mu ale opravdu daří vykreslit nacisty jako odporné zrůdy, kterými i byli, takže je pak jejich kosení o to výživnější. Ano, někdy stačí i takhle málo.

Pan’s Labyrinth (2006)

Lidé po staletí přicházeli s pohádkami jako způsobem, jak čelit hrůzám skutečného světa. Jednu takovou pak napsal a natočil taky uznávaný mexický režisér Guillermo del Toro a zasadil ji do severního Španělska roku 1944, kde mladá dívka se svou těhotnou matkou a otčímem – nelítostným frankistickým důstojníkem – zažívá fantastické výpravy do magického světa, jenž je paralelou k odvážnému odboji španělských republikánů.

Vedle toho, že film obdržel tři Oscary za kameru, masky a výpravu, tak hlavně geniálně vystihuje, co fašismus a jeho zastánci nenávidí ze všeho nejvíc: lidi s představivostí, zejména takovou, která nezahrnuje je a jejich vidění světa. Příběh Ofélie sice nabídne řadu vyloženě brutálních momentů, při kterých je člověku ze světa dosti smutno, zároveň ale perfektně zachycuje taky chvíle, ve kterých se rodí revoluční myšlenky. Takové, které mají sílu změnit svět k lepšímu. I proto film právem patří k tomu nejlepšímu na tomto seznamu.

Schindler's List (1993)

Nejkomplexnější zachycení hororů Holocaustu na filmovém plátně – tím je Spielbergův sedmi Oscary oceněný snímek Schindler's List. Hlavní postavou je zde obchodník Oskar Schindler, který vstoupí do nacistické strany, protože je to pro něj v tu dobu výhodné. Jenže veškeré peníze na světě nejsou dost na to, aby člověk dokázal přihlížet zvěrstvům, která skutečně přesvědčení nacisté ve jménu Hitlera páchají. Brzy se tak Oskar rozhodne začít naopak pomáhat všem, kterým může, a to i za cenu velké osobní újmy.

Stěžejní dílo světové kinematografie má sice na první pohled odstrašující stopáž přes tři hodiny, jestli ale někdy stálo za to obětovat nějakému filmu tolik tvého času, je to jednoznačně tento. Bude to tedy skličující, depresivní zážitek, na druhou stranu se ale stále jedná o překrásnou filmařinu zahrnující životní herecké výkony i další mistrovský soundtrack z pera Johna Williamse. Jeden z těch filmů, které v člověku zůstanou navždy.

Starship Troopers (1997)

Dlouho předtím, než gameři „šířili demokracii“ ve hře Helldivers 2, rozhodl se pomocí brilantní „broukové“ satiry nizozemský tvůrce Paul Verhoeven ukázat Hollywoodu, jak že se to vlastně dělá, když chcete točit epické sci-fi a zároveň si přitom střílet ze všech fašistů světa.

Ostatně režisér měl s nacisty své vlastní zkušenosti, když jako malý sledoval vybombardování Haagu. I proto se mu poté v dospělosti – nejen tímto filmem – povedlo tak skvěle zachytit, jak snadno vlastně může extremistická propaganda do člověka zapustit své drápky a přesvědčit ho o svých domnělých výhodách, tak aby následně byl ochoten opustit veškeré své morální hodnoty a začít v jejím jménu páchat neředěné zlo. Od záměrného castingu hezkých tváří přes těžké nepraktické kostýmy až po dialogy vytažené rovnou z pamfletu Třetí říše, tenhle film ví přesně, co dělá, jak to dělá i proč. Není divu, že si postupem času našel doslova kultovní following. Jestli jsi neviděl*a, určitě to naprav.