„To radši prodejte, nic pěkného z toho sami neuděláte.“ Lidé je od rekonstrukce odrazovali, protože dům byl ve vážně špatném stavu.
Kdo by řekl, že z rozpadající se chalupy může vzniknout designový skvost? Dnes už to není jen o architektech a profesionálních designérech. Lidé se nebojí pustit do přestavby vlastníma rukama a vše prakticky realizovat podle svých představ. Martin a Markéta jsou toho jasným důkazem. Výsledkem jejich práce se stal kamenný dům, který se pyšní překrásným interiérem, který by zaujal i na stránkách úspěšných magazínů o architektuře.
Ostatní rekonstrukci mladé rodině vymlouvali, protože byl dům ve vážně špatném stavu. Ale jak už to bývá – čím víc vás někdo od něčeho odrazuje, tím víc si řeknete, že to zvládnete.
Dominantou domu je kovové schodiště, otevřené patro, zděná kuchyně a kanadská kamna na dřevo. Spodní patro má 82 m². Interiér se nese v neutrálních barvách v boho stylu. I když se nachází na Sázavě, nám tak trochu připomíná vilu na Bali.
Majitelka domu Markéta pro Refresher upřesňuje, že si inspiraci z Bali nepřivezla: „Řekla bych, že ho definují přírodní materiály. Původní kámen, hodně dřeva, my si ze dřeva vyrábíme spoustu věcí sami. Myslím, že ten pocit máte hlavně díky kuchyni a podlaze. Jedná se o mikrocement, který se v zahraničí docela často používá.“
Pokud se i ty chystáš na něco podobného, nebo tě jen baví sledovat DIY projekty, čti dál. Příběh dokazuje, že i bez milionového rozpočtu si můžeš vytvořit bydlení, které má styl, duši a tvůj vlastní touch.
- Kde nejvíc ušetřili
- Co bylo nejnáročnější
- Jak dlouho trvalo vyklízení původního materiálu
- Co vyšlo nejlevněji
Staré věci byly až ke stropu
Dům koupili v naprosto původním stavu. V té době neměli ani profil na sociálních sítích a vůbec je nenapadlo celý proces dokumentovat. Nakonec se ale rozhodli sdílet rekonstrukci autenticky na sociálních sítích a jejich příběh zaujal tisíce lidí. Dnes je na Instagramu sleduje přes 55 tisíc fanoušků a na TikToku 12 tisíc.
Představ si půdu, kde je sotva ulička, kudy projdeš. Spodní patro přeplněné skříněmi a každá z nich narvaná věcmi. Markéta, která si říká s úsměvem „stará vetešnice“, z toho byla nadšená. Všechno si chtěla nechat. Ale Martin její pocity nesdílel. Z domu si nakonec nechala asi sedm skříní, deset židlí, několik kusů porcelánu a skla. „Hodně porcelánu jsme dávali k popelnicím a do pár minut byl pryč. Tak snad dělá radost někomu dalšímu.“
I když ji trochu mrzí, že si nemohla nechat víc věcí nebo neměla čas řešit jejich uskladnění, váží si toho, co má. Mnoho porcelánu a skla bylo ještě v originálních krabicích, nikdy nepoužité.
Vyklízení trvalo přibližně pět týdnů. Probírali všechno kousek po kousku. Dcerce Josefínce tehdy nebylo ani pět měsíců, a trávila tam s Markétou víkendy – od rána do večera, celou zimu. Markéta dodává, že vyklízení byla pro rodinu nečekaně jedna z těch nejhezčích částí procesu.
Stav původního domu je nejprve odradil
„Dům jsme původně odmítli. Viděli jsme fotky a řekli si, že to je na nás moc, že do toho nepůjdeme. Byla jsem tehdy šest týdnů po porodu a ani se nám nechtělo jet na prohlídku. O dva měsíce později, po x dalších prohlídkách, jsme se ale původnímu majiteli znovu ozvali, jestli bychom se přece jen nemohli přijet podívat. Dům byl pořád volný a na místě jsme ho rovnou vzali.“
Přesný věk domu bohužel neznají, ale na pozemku stojí dva domy. Jeden z nich, který zatím neopravují, má přibližně 400 let. Ten, ve kterém bydlí, byl původně pravděpodobně přistavěn jako stodola. Je celý z kamene.
„Už při první prohlídce jsem měla jasnou představu, kde co bude. Samozřejmě se spousta věcí postupně měnila, protože jsme všechno dělali bez řemeslníků, svépomocí, takže jsme se museli často přizpůsobovat situaci.“
Práce jim ušetřila hodně peněz
Při koupi starého domu má spousta lidí obavy, že se jim náklady na rekonstrukci výrazně zvýší a nakonec budou mnohonásobně přerostou původní očekávání. „Nebáli jsme se, i když naše představa o velikosti byla původně menší. Většinou je to ve výsledku dvakrát tak náročné, než si člověk představuje. Ale žádné extra průšvihy se nám naštěstí nestaly. Jen občas zdržoval materiál, což jsme samozřejmě pocítili.“
Rekonstrukce ještě není úplně hotová, ale do nastěhování vše trvalo dva a půl roku. Pracovali na ní o víkendech, během svátků a dovolených. Celou rekonstrukci táhl Martin spolu s otcem a mladším bratrem. Hodně jim pomáhali i strýcové, kteří pravidelně jezdili přiložit ruku k dílu.
„Asi nejnáročnější část byly schody. Potřebovali jsme je napasovat do rohu mezi okno a dveře, svařovali jsme je taky sami, a celé to byl celkem oříšek. Neměli jsme architekta, designéra ani firmu. Jen na střechu jsme měli pomoc, a jednu zimu tu byl zedník, co nám dělal omítky a štuky. A to je myslím všechno.“
Když manželé ukázali hotovou kuchyň, lidem doslova spadla čelist. S pozitivními ohlasy se setkávali i v komentářích. Mnozí si mysleli, že šlo o nejdražší element v domácnosti, ale opak byl pravdou. „Nejdražší byla asi kamna. Naopak low-cost byla kuchyně. Dělali jsme ji dva roky. Dřevěná kuchyň na míru v téhle velikosti obvykle vyjde i na půl milionu. Nás stála padesát tisíc korun, samozřejmě plus čas, který jsme tomu věnovali.“
