Tlustí lidé smrdí, nejsou atraktivní, a navíc jsou to lenoši, kteří si za svou vyžranost mohou sami. Možná jsi podobné výroky taky někdy vypustil*a z pusy nebo ti proběhly hlavou. Jarmila Ďuríčková si předsevzala, že podobné stereotypy nadobro vyvrátí.
Na začátku tohoto roku si založila profil @fat_aktivistka, kde se trpělivě snaží vysvětlovat, proč jsou podobné výroky a naše vlastní předsudky nesmysly. A jak moc dokážou škodit. Mohou vést nejenom k pošramocenému sebevědomí a poruchám příjmu potravy, ale třeba i k nižšímu platu nebo špatným diagnózám v lékařských ordinacích, protože i lékaři často místo žádanek a skutečné léčby dávají rady jako „první zhubněte“.
„Moje příbuzná šla k lékařce, která jí nařídila dietu, zakázala jí sladké. Ona jí odpověděla, že ale sladké vůbec nejí. A lékařka se na ni obořila: ‚Tak proč jste tedy tak tlustá?‘ “ vypráví třeba influencerka.
Obezitu přitom ovlivňuje řada faktorů, jako je genetika, fyzické predispozice, ale třeba i prodělané nemoci nebo duševní potíže. „Metabolismus každého těla funguje jinak. Někdo přibere i z běžného množství jídla, jiný může jíst téměř cokoliv a nepřibere. Každé tělo je jiné,“ připomíná Jarmila.
Na lidi s nadváhou pak jako společnost neférově klademe nesplnitelné nároky. „Jako bychom něco někomu dlužili, štíhlých se na životosprávu nikdo neptá. Přitom mnoho lidí s nadváhou se stravuje zdravě, nebo má naopak poruchu příjmu potravy,“ vysvětluje trpělivě Jarmila.
V rozhovoru pro Refresher se rozpovídala o nejčastějších předsudcích, stereotypech, ale také o systémových nerovnostech. Proč se lidé s nadváhou stydí chodit k lékaři? Proč není dobrý nápad své kamarádce radit, ať zhubne, protože jinak bude mít zdravotní problémy?
Profil @fat_aktivistka založila na začátku letošního roku. Několik jejích videí se stalo virálními. Vyvrací hlavně nejčastější stereotypy a předsudky, kterých se jako společnost dopouštíme. Upozorňuje na fat-shaming v českém veřejném prostoru. „Chci, aby se o problému více mluvilo,“ říká o svém cíli.
Z jednoho vašeho videa na Instagramu se stal virál. Zorka Hejdová tam říká, že si dneska nedá večeři, Daniela Brzobohatá vypráví o tom, jak hubla, Ewa Farna zmiňuje, že si nevzala outfit kvůli nadváze. I další celebrity tam mluví o svých o tělech jako o tlustých, padají tam slova o velkém bachoru. Co vás přimělo vytvořit sestřih takových výroků? Proč je to špatně?
Chtěla jsem ukázat, jak hluboce zakořeněný je tlak na ženský vzhled a jak moc se v naší společnosti krása rovná štíhlosti. Ten tlak je všude: v médiích, ve filmech, ale i ve výrocích celebrit. Zmíněné celebrity za to samozřejmě nemůžou, nedělají nic horšího než my všichni, mají jen tu smůlu, že mívají velký dosah. A právě proto jsem použila jejich výroky, aby bylo vidět, jak ten problém vypadá v praxi. V těchto výrocích je přítomná fatfobie, o které se u nás skoro nemluví.
Co to vlastně fatfobie je? Jak byste to vysvětlila třeba na rodinném obědě, kde o tom nikdo nikdy neslyšel?
Vnímám ji hlavně jako předsudek vůči lidem s větší váhou a často i vůči sobě samým. Společnost má nastavený ideál krásy, který je spojený se štíhlostí. Lidé s nadváhou jsou pak vnímáni jako líní, nezdraví nebo nedisciplinovaní. A tohle vnímání si často osvojujeme i my sami. Bojíme se přibrat, šílíme kvůli každému špíčku. Fatfobie je v nás hluboce zakořeněná a často si ji ani neuvědomujeme.
Vy spoustu mýtů, které z fatfobie vycházejí, na svém profilu vyvracíte. Pojďme ty nejčastější vysvětlit i společně. Často například panuje předsudek, že jsou tlustí lidé líní.
To je nesmysl. Lenost není výsadou žádné váhové kategorie. Znám spoustu lidí s nadváhou, kteří se snaží jíst zdravě, sportují, někdy až přehnaně. Po štíhlých ale tohle nikdo nechce. Znám také spoustu lidí s nadváhou, kteří mají až přehnanou disciplínu nebo trpí poruchami příjmu potravy. Osobně vnímám problematicky i samotné slovo lenost, protože ta sama o sobě negativní být přeci vůbec nemusí.
➢Fatfobie (definice podle Cambridge dictionary)
Je nepřiměřený odpor nebo nespravedlivé chování k lidem kvůli jejich tloušťce.
Příklad: „Jako žena vážící 115 kilo jsem zažila mnoho fatfobie.“
Fatfobie spojuje tloušťku s ošklivostí, méněcenností a nemravností.
Vystavování lidí fobii z tloušťky nebo stigmatizaci kvůli váze může být velmi zraňující.
➢Fat-shaming
Čin, kdy někoho kritizujeme nebo na něj upozorňujeme kvůli tomu, že je tlustý, čímž se dotyčný cítí trapně nebo zahanbeně: Stud za nadváhu může vést k depresím, úzkostem a nízkému sebevědomí.
Další mýtus je, že jsou nenažraní nenasytové.
Metabolismus každého těla funguje jinak. Někdo přibere i z běžného množství jídla, jiný může jíst téměř cokoliv a nepřibere. Každé tělo je jiné. Třeba moje kamarádka, která chce naopak nabrat, má spočítáno, že musí sníst asi 2300 kcal denně. Já musím mít kalorický příjem o něco menší, abych si svou váhu udržela. Panuje ale představa, že se obézní lidé cpou chipsy od rána do večera, přitom to tak vůbec nemusí být.
A pak jsou tu předsudky, že lidé s nadváhou smrdí a jsou neatraktivní.
I to považuji za nesmysl. Mnozí se naopak snaží o hygienu ještě víc než ostatní, právě kvůli strachu z odsouzení. Na tom je mimochodem přesně vidět paradox, že nikdy neuděláme všechno správně. Když půjdu na výšlap na Sněžku, a já ho mimochodem loni šla, tak se budu asi potit a možná i smrdět. Ale když zůstanu doma, budu zase ta líná, co se jen válí na gauči. Znám lidi, kteří se bojí jít rychle i na autobus, aby se náhodou nezpotili. Spousta lidí s nadváhou ze strachu z odsudků naopak řeší hygienu až příliš, protože se bojí, aby nezapáchali.
Vy podobné chování nazýváte „internalizovaná, neboli zvnitřněná fatfobie“. Co to tedy znamená?
Něco takového nastává, když převezmeme předsudky společnosti a začneme je vztahovat sami na sebe. Mám třeba historku, kdy jsme seděli s kamarádkami v restauraci a jedna z nich nám začala vysvětlovat, proč si dává dezert. Jako by se chtěla ospravedlnit. Bylo znát, že se necítí dobře a má strach z hodnocení.
A to je přesně ono. Lidé s nadváhou se často bojí obléct si, co se jim líbí, omlouvají se za to, že si dají dort, nebo se přehnaně sprchují, aby náhodou „nesmrděli“. Věří, že nejsou dost dobří, protože nesplňují ideál. Mají strach, nenávidí se, mají pocit, že selhali, že nejsou dost atraktivní, krásní a zdraví.
Kde se tohle nastavení bere? Že si nedám dort, aby si o mně nepomysleli něco špatného?
Myslím, že to začíná už v dětství, v rodině, ve škole, v médiích. Rodiče často chválí děti za hubnutí, které třeba vůbec není potřeba. I já mám takovou zkušenost. Ve škole se řeší, která holka je nejhezčí – a vždycky to bývají ty štíhlé. V médiích se hubnutí prezentuje jako úspěch. A my si tohle všechno postupně zvnitřníme. Proto o fatfobii mluvím, protože jedině tak můžeme začít bořit stigma.
Obavy o naše zdravotní problémy jsou jen diskriminace a povyšování
Nedávno jsem viděla video se Sugar Denny, ve kterém mluví o tom, jak jí někdo už od základky má potřebu neustále říkat, že je tlustá. A ona na to reaguje, že to přeci ví, že lidé s obezitou přeci ví, jak vypadá jejich tělo. Souhlasíte s tím?
Stoprocentně. To neustálé poučování je spíš nástroj diskriminace než pomoc. Všichni jsme tu informaci slyšeli milionkrát – od lékařů, z médií, ve škole. Všichni víme, že obezita může negativně ovlivnit naše zdraví, vést k cukrovce a dalším nemocem. Když na sítích upozorním na existující diskriminaci, okamžitě se najde někdo, kdo napíše elaborát o tom, jak je obezita nezdravá.
Jako by tihle lidé nechtěli přijmout, že tu existuje i jiný problém. Raději mi zopakují informaci, která je asi tak známá, jako že každý den vyjde slunce. Těmhle lidem nejde o zdraví. Chápu, když mě ‚varuje‘ někdo z rodiny, ti o nás mohou mít strach. Ale lidé na sítích si zřejmě snaží jen zvýšit sebevědomí tím, že se nadřazují nad někoho jiného. Zmíněné poučování je prostě z nějakého důvodu uspokojuje.
Proč tedy lidé tahle v jejich očích dobře míněná varování stále dávají?
Dám vám příklad, který mluví za vše. Vrcholovému sportovci nikdo neříká, že to, co dělá, může mít negativní dopad na jeho zdraví, že to, co dělá, je nezdravé, ničí si tělo a měl by sportovat jen rekreačně. Oceňujeme je, tleskáme jim. Snad nikoho by ani nenapadlo je varovat. A to je právě ten paradox.
Takoví sportovci si také mohou ničit zdraví. A když si proti tomu vezmete člověka s nadváhou, který klidně může žít zdravě, sportovat, tak tomu budeme nadávat, fat-shamovat. A to je právě zase ten paradox, na kterém vidíme, že nejde o zdraví, ale o diskriminaci.
Kdo se shamování dopouští? Je třeba nějaká skupina, u které si toho všímáte více?
Často třeba vnímám, že shamování se dopouští ženy, které hodně cvičí a dbají na svůj vzhled. Myslím si, že tam může hrát roli podvědomý strach z toho, že pokud by se společnost přestala tolik soustředit na štíhlost, mohly by přijít o uznání, které za svůj vzhled dostávají. A to může být ohrožující. Ale útoky přichází ze všech stran, není to tak, že by přicházely jen od těchto žen.
Když je ale pro někoho štíhlost hlavní hodnota, může být těžké přijmout, že by se pozornost mohla přesunout jinam. Neříkám, že je špatné o sebe pečovat, ale někteří mohou mít pocit, že přicházejí o výhodu, a právě to je může vést k útokům.
Proč tedy není dobrý nápad říkat kamarádce: „Měla bys zhubnout“?
Taková poznámka může spustit poruchy příjmu potravy, zhoršit vztah k vlastnímu tělu. A hlavně: většina lidí s nadváhou ví, že to může mít zdravotní rizika. Není potřeba jim to připomínat.
A co naopak říkat, jak se chovat, když chci být dobrá kamarádka?
Přijmout své kamarádky a blízké takové, jací jsou.
„Vy už sladké nejíte? Tak jak to, že jste tak tlustá?“
To je rovina osobní. Pojďme ale dál, na problémy systémové. Jak se fatfobie propisuje ve zdravotnictví?
Lidé s vyšší váhou se často bojí jít k lékaři, protože čekají odsouzení. Lékaři někdy všechno svádějí na obezitu a zanedbají kvůli tomu další vyšetření. To se děje často, víme to ze studií i vyprávění lidí s takovou zkušeností.
Uvedu jeden konkrétní příklad toho, jak může fat-shaming ze strany lékařů vypadat. Moje příbuzná šla k lékařce, která jí nařídila dietu, zakázala jí sladké. Ona jí odpověděla, že ale sladké vůbec nejí. A lékařka se na ni obořila: „Tak proč jste tedy tak tlustá?“
Může se pak stát, že lidé s obezitou kvůli strachu pramenícímu z podobných zkušeností podcení prevenci a k lékaři raději nejdou.
A co třeba v práci nebo ve škole?Zahraniční studie ukazují, že lidé s vyšší váhou mají menší šanci uspět u pohovorů nebo dostat vyšší plat. Atraktivita hraje roli.
Na sítích často sdílíte negativní zprávy, které vám lidé píšou. Chodí vám i ty pozitivní?
Ano, a vždycky mě zahřejí. Lidé mi píšou, že si díky mému obsahu uvědomili, jak moc se omezují kvůli předsudkům. Nebo že jsem jim otevřela oči. Chápu, že ne všichni máme čas se pitvat ve věcech do hloubky, ale podobné zprávy jsou motivací ve chvílích, když mi někdo naopak píše, že řeším zbytečné problémy.
Jaký je váš cíl s profilem @fat_aktivistka?
Chci, aby se o fatfobii začalo mluvit. Aby lidé pochopili, že to není „vymyšlený problém“, ale systémová věc, která ovlivňuje životy mnoha lidí. A že tlak na štíhlost může vést například i k poruchám příjmu potravy. Když se o tom nebude mluvit, nic se nezmění. Fatfobie je navíc všude. V médiích, v ordinacích, na ulici, na sociálních sítích i v našich myšlenkách.
Kdybyste měla kouzelnou hůlku a mohla zrušit jeden stereotyp, mýtus, který by to byl?
Určitě ten, že si lidé za svou váhu můžou sami, nebo právě tu zmiňovanou lenost. I kdyby to tak někdy bylo, že se tedy někdo svobodně rozhodne být tlustý, nikoho to neospravedlňuje k šikaně nebo fat-shamingu. Ale hlavně – většinou to tak není. A když si myslíme, že si za to člověk může sám, chováme se k němu hůř. To je prokázané.
A co byste si přála, aby naopak zaznívalo častěji?
Že všichni jsou v pořádku takoví, jací jsou. Že si zaslouží respekt bez ohledu na to, kolik váží. Kdybychom se nemuseli omezovat kvůli strachu z odsouzení, bylo by určitě méně poruch příjmu potravy – a možná i méně obezity.
