Jak se z barbarů ze severu stala elitní stráž byzantských císařů.
Každý z vás už určitě slyšel něco o Vikinzích. Nájezdníci z dalekého severu, neporazitelní bojovníci, nepřekonatelní mořeplavci a lstiví obchodníci. Přistáli u břehů Severní Ameriky 500 let před Kryštofem Kolumbem, drancovali břehy celé Evropy, plenili města a kláštery, zotročovali místní obyvatelstvo, osídlili nehostinný Island a Grónsko. Jejich potomci, známí jako Normané, dobyli a ovládli Sicílii a rozdrtili poslední anglosaské krále v Británii. Málokdo však ví, že modré oči seveřanů se neupíraly pouze směrem na západ. Vikingové totiž pronikali i na východ a to severní trasou přes Pobaltí. Těmto východním Vikingům, kteří pocházeli hlavně z dnešního Švédska, se říkalo Varjagové.
Proti dešti a větru
Evropské historické prameny o původu a povaze barbarů ze severu v temném středověku většinou mlčí, případně jsou jen velmi skoupé na slovo. Jako velmi plodný a spolehlivý zdroj našich poznatků o Varjazích se však nabízí cestopis arabského vzdělance Ahmada ibn Fadlána. Ten procestoval kraje dnešního západního Ruska počátkem desátého století a narazil i na muže ze severu.
Jejich vzezření popisuje následovně:
„Viděl jsem Varjagy, když sem přišli za obchodem a zastavili se na řece Volze. Neviděl jsem dokonalejšího těla než je jejich. Jsou vysocí, světlovlasí, červení. Tetování jsou od nohou až po krk.“
Obchodní a „romantické“ záležitosti barbarů nezůstaly pravděpodobně šokovaným Ahmadem opomenuty:
„V každém dřevěném domě se jich sejde deset nebo dvacet. Každý má lavici, na které sedí, s ním hezké dívky jako zboží pro kupce. Jeden z nich obcuje se svou otrokyní a jeho druh se na něj dívá. Jindy tak činí celá jejich skupina, jedni naproti druhým. Vchází kupec, aby koupil otrokyni, a najde ho s ní obcovat. A on (Varjag) ji nenechá, dokud neuspokojí svou tužbu.“
Varjagové byli stejně známí i svým neúprosným tkvěním na hygieně a zdravém životním stylu. Ostatně posuďte sami:
„Jsou nejšpinavějšími božími stvořeními, nečistí se od výkalů ani moči, nemyjí se od nečistoty, nemyjí si ruce po jídle. Každý den si povinně myjí obličeje a hlavy tou nejšpinavější vodou, jaká jen může být. Ráno přichází otrokyně s velkou nádobou vody a dává ji svému pánovi. Myje si v ní ruce, obličej i vlasy na hlavě. Myje je a češe hřebenem do té nádoby, pak se do ní vysmrká a odplivne si do ní a veškerou nečistotu nechává v té vodě. Když skončí s tím, co potřeboval, otrokyně zanese nádobu tomu, který sedí vedle něj. Ten dělá podobně, jako její pán a ona nádobu nepřestane nosit od jednoho k druhému, dokud neobejde všechny, kteří jsou v domě. Každý z nich smrká, plive a myje si v ní svou tvář a vlasy. Zcela se oddávají pití piva, pijí ho dnem i nocí a někdy někteří z nich umírají s pohárem v ruce." (Překlad: Mgr. Jaroslav Drobný, 2013)
Antonio Banderas (vpravo) jako Ahmad ibn Fadlán ve filmu Vikingové (1999)
Seveřané pronikali na jihovýchod po velkých ruských řekách. Kde to nešlo za pomoci vesel a větru, tam to šlo, jak to už u Vikingů bývá, hrubou silou. Své drakkary (vikingské úzké „dračí“ lodě s plachetnicí a nízkým ponorem) v případě potřeby tahali mezi řekami ručně po zemi. Po svých toulkách dnešním Ruskem Varjagové zakládali mocná města (Novgorod, Kyjev,...), unášeli důvěřivé místní obyvatelstvo, zejména ženy a děti, které později výhodně prodávali na tržištích v Konstantinopoli, a často i sami vládli. Mnich Nestor dokonce píše, že založili první kyjevskoruskou dynastii a funkční státní útvar na tomto území (deváté století). Rozhádané východoslovanské kmeny se totiž nemohly shodnout, který kmen z nich jim bude vládnout. Kmeny si raději dobrovolně přizvaly tři varjažské prince a bratry, Rurika, Sineuse a Truvora, aby jim vládli a už mezi nimi nevznikaly zbytečné rozbroje a kmeny se tak vnitřně nesnižovaly. První dynastie Kyjevské Rusi tak dostala jméno podle nejstaršího z bratrů - Rurika a národ se začal nazávat Ruským (Ruotsi a Rootsi původně označovalo právě Varjagy a znamenalo ve finských jazycích veslař; dodnes tento termín označuje ve finštině a estonštině Švédy). Později byli Varjagové v Rusku asimilováni většinovým slovanským obyvatelstvem, ale Rusům po nich do dneška kromě jejich vlastního pojmenování a měst zůstala i některá jména, třeba Oleg nebo Igor (ze severského Ingvar).
Střetnutí s východními Slovany
Vojenská síla Varjagů jako žoldáků byla nezpochybnitelná. Toto si jako jeden z prvních uvědomil osvícený rurikovských kníže Vladimír I., který za pomoci svého norského příbuzného Jarl Haakon Sigurdssona, který se ho ujal v jeho skandinávském exilu, poslepovat armádu seveřanů a s ní následně dobyl celou Kyjevskou Rus. Tím ji vytrhl z rukou svého zrádného a slabošského bratra Jaropolka I. Kyjevská Rus pod Vladimírovým vládnutím prosperovala, začala přecházet ke křesťanství a snažila si udržet svého nejsilnějšího spojence v podobě světové mocnosti dané doby - Byzantské říše.
Varjagové v bojové formaci čelí útoku nepřátelského nájezdu
Byzantský císař Basileios II. v té době požadoval jako součást spojenecké smlouvy od Vladimíra vojenskou pomoc. Nejen proti Arabům, ale i proti vzbouřeným generálům a množícímu se povstání v říši, na což Vladimír reagoval zasláním šesti tisíc Varjagů na pomoc Basileiovi. Za to se mu císař odměnil svou sestrou Annou jako manželkou. Je třeba zmínit, že Varjagové byli v menších počtech nasazeni i předtím. Historické prameny prozrazují, že Vladimír takticky vybral ty nejkrutější a nejméně spolehlivé žoldáky. Jednak je už ani neměl příliš z čeho platit a jednak z nich měl určitě i obavy. Varjagové totiž jako žoldáci nebyli zrovna levný špás a stáli Vladimíra nejednu truhlici bagdádského zlata ročně.
Varjagové vyvolávali ve svých nepřátelích během bitev rozporuplné pocity
Hned první zapojení Varjagů do bitvy bylo úsměvné. Nepřátelský vzbouřený generál Phokas totiž přímo na bitevním poli dostal mrtvici (zřejmě mu stačil jen pohled na seveřany) a jeho muži se rozutekli jako myši před kocourem. Následně Varjagové s brutalitou sobě vlastní, a jak důsledně uvádějí byzantští doboví autoři, „vesele a s velkou chutí rozsekali prchající nepřátele na kousky.“ V následné bitvě u Cannae byzantská armáda za hojné podpory Varjagů rozdrtila výbojné germánské Langobardy a později vytrhla Sicílii z rukou Arabů.
Bylo rozhodnuto. Z nevzdělaných a primitivních barbarů z dalekého severu se stala elitní osobní stráž samotného byzantského císaře, tehdy zřejmě nejmocnějšího muže pod Sluncem. Varjagové odpřisáhli svou věrnost císaři a vznikla tzv. Varjažská garda. Její členové kromě popíjení a posedávání v císařském paláci prováděli několik funkcí. Odhalovali konspirace a zrady proti prvnímu muži říše, byli proslulí svou loajalitou (přímo úměrnou počtu otrokyň a množství zlata a vína) a pravidelně zasahovali do bitev a konfliktů a to většinou v kritických momentech. Svým razantním a charismatickým vstupem na bojiště obvykle pohodlně přesunuli ručičky vah na stranu Byzantinců. Jak uvádějí kroniky „Skandinávci byli děsiví svým zevnějškem a výzbrojí, útočili s nezkrotnou zuřivostí a nedbali na rány ani ztrátu krve.“
Z barbarů se staly elitní jednotky supervelmoci
V řadách gardy však nebyli jen seveřané. Bylo mezi nimi prokazatelně i mnoho Slovanů a po dobytí Británie i mnoho Anglosasů. Byla to totiž prestižní a dobře placená práce a často nabízela kariérní růst a možnost začít znovu pro kriminálníky, poražené a vyvrhele společnosti. Garda byla tak populární, že způsobila obrovský odliv bojeschopných mužů z mnoha částí Skandinávie a v dnešním Švédsku byl dokonce vydán edikt, který zamezoval dědění majetku pro muže bojující v Byzantské říši. Místní elity se tím snažily udržet doma více mužů.
Tradiční výzbroj Varjagů na počátku a konci působení gardy
Koncem 13. století už byla většina Varjagů asimilována místním řeckým obyvatelstvem a původní severský charakter vymizel. Byzantská říše se v 15. století hroutí pod tlakem tureckých kmenů z východu a spolu s ní navždy odcházejí ze scény i Varjagové, jejichž udatné činy, nebezpečné cesty a fantastické dobrodružství obdivujeme díky severským ságám a vzdělaným mužům raného středověku až dodnes.
