Během největšího vojenského konfliktu v dějinách se událo mnoho dojemných příběhů.
Druhá světová válka ukrývá tisíce příběhů a hrdinských činů, mnoho z nich se traduje z pokolení na pokolení a mnoho bylo zapomenutých. Jméno August Landmesser není velmi známé, ale fotografie, na které stojí uprostřed hajlujícího nacistického davu se zaťatýma rukama, vstoupila do historie. Jakou story má za sebou slavný záběr a proč se August zachoval antisystémově v době, kdy se svoboda stále více dostávala do pozadí?
August Landmesser vstoupil do NSDAP v roce 1931 a byl několik let bezproblémovým členem. V té době znamenal vstup do strany jistý společenský status, který pomáhal i při hledání práce. Stal se pracovníkům hamburských loděnic Blohm+Voss a žil standardním životem.
Byl vzorovým občanem a ohleduplným pracovníkem, snažil se žít poctivý život. V roce 1934 poznal židovku Irmu Eckler, se kterou se do sebe zamilovali a plánovali společný život. Zlomový obrat však přišel v roce 1935, kdy spatřily světlo světa Norimberské rasové zákony. Kromě množství dalších regulací zakazovaly svazek mezi Němci a lidmi židovského původu. August a Irma museli žít mimo manželství, což v té době nebylo ani zdaleka společensky akceptované tak, jako v moderním světě. V témže roce se jim narodila první dcerka Ingrid, v antisemisticky orientované Třetí říši se životem prodírali velmi těžko a museli čelit řadě nepříjemných situací.
Slavný snímek vznikl 13. června 1936, právě v loděnicích Blohm+Voss. Na hladinu bylo spouštěné nacistické plavidlo Horst Wessel. Přítomní byli nejvyšší představitelé země i dokonce samotný Hitler. Landmesser už na vlastní kůži zažíval krutost a nespravedlnost tehdejšího režimu a tímto, na první pohled nenápadným gestem, dal najevo svůj nesouhlas s nacistickou doktrínou. V obrovském davu hajlujících lidí, ať už z přesvědčení nebo ze strachu, zřejmě nijak nevyčníval. Fotografie však získala na síle hlavně v celém kontextu druhé světové války a můžeme ji směle označit za jeden ze symbolů počátku odporu vůči nacismu.
Později byl vyloučen ze strany a ztratil zaměstnání. Musel živit rodinu, do které se zanedlouho měla narodit další dcera. Rozhodl se s rodinou odejít do Dánska (kde panovalo přátelštější prostředí) a najít si tam práci. Na hranicích byli však zadrženi a obviněni z „rassenschande“, tedy hanobení své rasy. Viny byli v květnu 1938 zbaveni, ale s výrazným varováním. Muži usvědčeni z hanobení rasy byli majoritně odsouzeni k trestu smrti a ženy posílány do koncentračních táborů. Jejich láska byla však silnější než strach šířený německou propagandou a ve vztahu pokračovali dál. Varování se ukázalo jako skutečné a již o dva měsíce byl August odsouzen na dva a půl roku v koncentračním táboře Börgemoor. Irma se po pronásledování Gestapem dostala přes několik vězení a táborů až do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Během této doby porodila druhou dceru, ta byla stejně jako starší násilně odtržena od matky a převezena do sirotčince.
Je zaznamenáno několik listovních zásilek, které z tábora odeslala, ale korespondence končí v lednu 1942. S velkou pravděpodobností byla převezena do Bernburgu, kde se nacházelo centrum pro eutanazie. Během války zde bylo v plynových komorách zabito téměř 15 tisíc lidí. Ve většině šlo o nemocné, hendikepované lidi z přilehlých nemocnic a vězně z několika koncentračních táborů, což byl i případ Irmy Eckler. Svého milovaného Augusta ani dcerky už nikdy nespatřila a s největší pravděpodobností byla zabita v plynové komoře. Den její smrti byl po válce oficiálně určen na 28. duben 1942.
Křídlo brandenburskéhokomplexu, ve kterém probíhalo usmrcování
August byl propuštěn počátkem roku 1941. Zjistil, co se stalo s jeho ženou, ale čekal, že bude brzy propuštěna stejně jako on, a celá rodina se opět setká. Několik let pracoval a čekal na konec trápení. V roce 1944 byl povolán do armády a stal se součástí 999. divize Wehrmachtu. Šlo o jednotku složenou z odpůrců Hitlerovy politiky a rebelů. Domů se stejně jako Irma už nikdy nevrátil. Ještě toho roku byl označen za nezvěstného a později po válce oficiálně prohlášen za padlého během bojů v Chorvatsku.
Tragický příběh zapadl prachem a na veřejnost se dostal až v roce 1991, kdy týdeník Die Zeit zveřejnil zajímavou fotografii z Hamburku. O odvážném muži se mnoho nevědělo, dokud se snímek nedostal k Ireně, mladší dceři Augusta Landmessera a Irmy Eckler. Podle vlastních slov dlouho toužila po tom, aby se příběh jejích milovaných rodičů dostal k široké veřejnosti. V roce 1996 publikovala o těchto událostech knihu.
Láska mezi Augustem a Irene nebyla dovolena a kvůli nesmyslným zákonům museli za touhu zaplatit oba životem, nikdy se jim nepodařilo oddat se a zpečetit tak svůj svazek. V roce 1951 rozhodl soud v Hamburku o retrospektivním uznání jejich manželství a tak je alespoň po smrti částečně rehabilitoval.
