Fotografové již před více než 100 lety si se svými díly dokázali pořádně vyhrát. Své snímky upravovali a používali kulisy například k tomu, aby umístili hlavu z krku svých subjektů na nejrůznější podivná místa.
Postprodukční manipulace s fotografickým materiálem může být v současné době mnohými vnímaná jako jev, který se zrodil teprve v několika posledních letech či desetiletích, a ačkoliv zůstává pravdou, že právě v tomto období lze vypozorovat zřejmě největší rozmach nejrůznějších metod na úpravu vyhotovených snímků, kořeny tohoto fenoménu ve skutečnosti sahají do minulosti o něco hlouběji. Osvojili si jej totiž fotografové a umělci již ve století páry a z jejich úprav nezřídka kdy vznikala úsměvná, ale také bizarní díla, na nichž se kromě jiného objevovaly také dekapitované osoby držící svoji hlavu v náruči či na podnose, případně byla jejich hlava autorem fotografie přemístěna na jiné nepřirozené místo. Využívali ale také speciálních kulis a dalších pomůcek, aby výsledek působil co nejvěrohodněji.
Právě několik takových snímků pocházejících z 19. nebo začátku 20. století se podařilo získat sběrateli jménem Robert E. Jackson, jehož kolekce fotografií pořízených v různých historických obdobích čítá přibližně 12 000 kusů. Ten věří, že občas může snímek existovat pouze za účelem pobavení a vykouzlení úsměvu na tváři, bez jakéhokoliv skrytého sdělení či tajné agendy. Fotografie dále podle něj mohou prozrazovat více o technických možnostech daného umělce, než o samotném subjektu před objektivem. Na konto následující série fotoportrétů, na nichž si fotografové díky úpravě a kulisám poměrně zdařile pohráli s hlavami svých modelů a modelek, Jackson uvádí, že každá z fotek vytváří určitou iluzi něčeho jedinečného a nereálného. Přesvědčit se o tom ostatně můžete sami.
