Mravenci, včely a sršni, Justin zvládl bodnutí desítek druhů hmyzu.
Vědci často zasvětí celý svůj život jediné věci, i když na ně zpočátku okolí pohlíží jako na blázny a lidé je raději obcházejí. Obrovské množství fenomenálních vědců, díky kterým dnes žijeme život, o jakém se našim předkům před pár desetiletími ani nesnilo, ve svých nejlepších letech ani nevycházelo z dílen a laboratoří, protože na ně ostatní zírali a pochybovali o tom, co dělají. Příběh sympatického a věčně usměvavého doktora Justina Schmidta sice neobsahoval otřesné posměšky, ale kroucení hlavou si už vysloužil mnohokrát a místo toho, aby se vzdal své vášně a zavěsil vědeckou kariéru na hřebík, dokonce vytvořil vlastní stupnici bolesti a dostal ještě i parodickou sestru Nobelovy ceny.
Každý vědec pracující na jakémkoliv výzkumu se nejdříve musí jistý čas věnovat sbírání informací a dat. Výzkum se přece nedá udělat jen z toho, co si člověk myslí, a tak je třeba strávit kus času například v laboratoři, nebo jak tomu bylo v Justinově případě, na loukách, polích či v lesích. Justin už dlouhá léta pracuje jako entomolog, čili vědec věnující se studiu hmyzu, a když se na něj podíváš při tom, jak o své vášni a práci zároveň vypráví, na tváři ti to možná vykouzlí i úsměv. Běžní entomologové cestují po světě, vyhledávají nové a dosud neobjevené druhy hmyzu a pak se věnují jejich zkoumání a zařazení do správné skupiny a Justin se v tomto směru nijak nevymyká od běžné praxe. Rozdíl v jeho práci je však v tom, že se primárně zaměřuje na řadu hmyzu s názvem blanokřídlí a nejenže s nimi pracuje, on se jimi schválně nechává štípnout a bodnout.
Během svého života už Justin zvládl více než 1000 bodnutí a štípnutí od přibližně 83 druhů hmyzu a když se ho už novináři párkrát zeptali, zda se nechává bodnout dobrovolně a zda bodnutí vlastně sám chce, jeho odpověď byla jasná. Bodnutí by velmi rád z náplně své práce vyloučil, ale jak říká, nejvíce touží po informacích, které se nedají získat jiným způsobem, než se připravit na pořádný kousek sebezapření a nechat část svého těla napospas i tomu nejstrašidelnějšímu bodnutí. Díky tomu, že bodnutí už bylo tolik, mohl Justin postupem let pracovat na tom, jak funguje naše tělo a jak probíhá jeho reakce na bolest přicházející z jednotlivých bodnutí. Dobodané ruce mu proto umožnily vytvořit vlastní stupnici bolesti bodavého hmyzu, která dostala oficiální název Schmidt Pain Index a i když ti to možná přijde jako nepotřebná vědecká zbytečnost jednoho mírně bláznivého vědce, ve skutečnosti dokáže být docela nápomocná. Justin totiž v rámci stupnice vytvořil 4 základní stupně bolesti, ke každému přiřadil nejznámější druh hmyzu schopný ji způsobit a ještě i každičké bodnutí od jednotlivých exemplářů detailně popsal ve své knize The Sting of the Wild. Jen tak pro zajímavost, přibližný překlad jednoho z popisů by zněl asi takto: „na tvé ruce přistane hlavička hořící zápalky a nejdříve je uhašena hydroxidem sodným a poté kyselinou sírovou.“ Justin těmito slovy popsal bodnutí běžné včely, takže si asi dokážeš představit, jak popisy bolesti vypadají u vzácnějších druhů.
Justinova stupnice bolesti tedy začíná prvním stupněm, na který dosadil běžnou včelu. Na druhém stupni se nachází vosa útočná, na třetím zase červený mravenec a nejvyšší čtvrtý stupeň obsadila hrozivě vyhlížející vosa s názvem Tarantula hawk. Už z názvu vyplývá, že se bude živit například larvami tarantulí a jakoby to nebylo dostatečně nechutné, k dispozici má také asi 7milimetrové žihadlo, po kterém přichází bolest jako z nejhorší noční můry. Nejvíce ho však fascinuje zmiňovaný červený mravenec na třetím místě, jehož latinský název zní Pogonomyrmex barbatus a vyskytuje se nejčastěji v Severní Americe. Jeho štípnutí člověku do těla vpustí kousek toho nejtoxičtějšího jedu z hmyzu obecně a člověka zachrání pouze fakt, že ho v maličkém mravenci není tak velké množství. Po bodnutí se ti prý chlupy na ruce zježí na několik minut, začneš se nekontrolovatelně potit a vědci ještě dodnes nezkoumali všechna zákoutí toho, jaký má tento jed celkový potenciál.
Tarantula hawk
Doktor bolesti Justin Schmidt zvládl dokonce i bodnutí projektilovým mravencem, nebo v anglickém překladu bullet ant, a to okamžitě zařadil na nejvyšší stupeň své stupnice po bok nepříjemné vosy Tarantula hawk. Po bodnutí projektilovým mravencem zažíval dalších více než 12 hodin otřesné bolesti, ale uklidňoval se slovy, že to vše dělá pro vědu a nesmí se vzdát, když už došel tak daleko. Ať je však Justin jakkoli odvážný, stále existuje pár hrůzostrašných exemplářů, ke kterým se raději naživo nepřiblížil a nenechal se jimi štípnout. Je jím sršeň japonský, jeden z největších sršňů na celém světě, který dorůstá i do délky neskutečných pěti centimetrů a média již mnohokrát informovala o tom, že jeho bodnutí dokázalo usmrtit lidí. Justin se tedy dosud neodhodlal k fyzickému kontaktu s tímto japonským netvorem, avšak možná jednou dojde i k tomu. Do té doby se bude pouze spokojeně procházet po naší planetě a nastavovat kůži bodavému hmyzu, ke kterému bychom se my raději ani nepřiblížili.
