Nejznámější lovec čarodějnic, který se společně se svojí inkviziční četou neštítil ani těch nejbarbarštějších metod.
Většina z nás zná období inkvizice a procesů s čarodějnicemi jen z filmů a fantastických příběhů. Pravdou však je, že toto temné období tvoří důležitou součást dějin mnoha zemí a národů. Lidé byli pronásledováni, mučeni a popravováni za různé přečiny, přičemž nad některými nám v dnešní době zůstává rozum stát. Samozřejmě, každá mince má dvě strany a při nepochopení a kroucení hlavou nad myšlenkovými pochody inkvizice si musíme taktéž pamatovat, že když lidé něčemu nerozumí nebo se toho bojí, velmi lehce pak uvíznou ve spárech davové psychózy a extremismu. V období honu na čarodějnice sehrála důležitou a nezastupitelnou roli církev, jejíž představitelé ve jménu Boha a ze strachu před ďáblem umučili stovky lidí. Tak jako i v jiných zemích, měli procesy s čarodějnicemi své místo i v Anglii 17. století, kde se více než jiné skloňovalo jméno Metthew Hopkinse, talentovaného mladého advokáta a možná až příliš úspěšného lovce čarodějnic.
Podle dostupných informací se měl nejznámější lovec čarodějnic narodit asi v roce 1620 v anglickém Suffolku jako čtvrté dítě do rodiny puritánského kněze Jamese Hopkinse, odkud zřejmě pramenil jeho zájem o odhalování čarodějek a lidí posedlých ďáblem. Kvůli nezachování dobových dokumentů se o jeho životě před rokem 1644 ví jen velmi málo, známe jen záblesky toho, čemu se v té době věnoval. Nicméně, asi v roce 1640 se přestěhoval do anglického Essexu, kde se prezentoval jako gentleman a šikovný advokát podílející se na usvědčování čarodějek během čarodějnických procesů.
Kariéra Matthew Hopkinse byla spojená se jménem John Stearn, který byl jeho pravou rukou a známým „katem“ specializujícím se na píchání šídla do lidských orgánů a genitálií. V každém případě, jejich vzájemná spolupráce plodila výsledky, se kterými byli všichni spokojeni. Církev, společnost i oni sami, kromě tedy odsouzených. Za neuvěřitelně krátkou dobu vystopovali, usvědčili a popravili více čarodějnic než kterýkoliv jejich kolega anebo předchůdce z řad inkvizitorů. Hopkinsovi a Stearnovi se tak dařilo lehce získávat veřejnost na svoji stranu, protože vládlo přesvědčení, že jen s Božím požehnáním můžou být tak úspěšní. První obětí jejich běsnění byla jednooká Elizabeth Clarková, jejíž matku už dávno před tím obvinili a oběsili jako čarodějnici. Ovdovělá stařena byla uvržena do žaláře a podrobena „zdravotní prohlídce“, přičemž se na jejím těle našly tři bradavky (později poznávací znak čarodějnic), což podle inkvizitorů „nepatří ke znakům počestné ženy.“ Protiprávně ji brutálně mučili, odepírali jí spánek a jídlo. Nakonec po čtyřech dnech útrap Elizabeth přiznala, že: „tělesně obcovala s ďáblem šest nebo sedm let, že se jí zjevoval tři až čtyřikrát do týdne u postele, léhal s ní a spali spolu polovinu noci, měl podobu gentlemana s vyšívanou stuhou a vysoký byl jako pořádný muž. A řekl jí: „Bessie, musím s tebou léhat“ Údajně vlastnila i pět pomocníků, skřítků: bílou kočku Holt, černého zajíce Sack and Sugar, tchoře Newese, kokršpaněla Jamaru a chrta Vinger Toma. Během inkvizičního soudu osm lidí přísahalo, že výše zmíněné pomocníky ďábla viděli na vlastní oči. Samotná Elizabeth udala během výslechu dalších 5 žen, ale počet konečných obviněných dosáhl čísla 29. Všichni zbídačení a brutálně mučení se postavili ve městě Chelmsford před světský soud, který dne 29. července 1645 vynesl ten nejvyšší možný trest. Po tomto prvotním úspěchu se veřejně vyhlásil za hlavního lovce čarodějnic s pověřením od samotného parlamentu.
A tak se ve víru občanské války v Anglii strhla další ničivá bouře v podobě honu na čarodějnice, která v 17. století neměla obdobu. Hopkins vykonával činnost a funkci samozvaného generálního lovce čarodějnic převážně ve východní Anglii, kde se se začátkem jeho kariéry a se zvedající se vlnou obav vytrácely případy, kdy vesničané lynčovali čarodějnice a brali tím právo do vlastních rukou. Práce tak přibývalo a Hopkins tedy musel rozšířit řady své inkviziční čety. Přibral k sobě Mary Philipsovou, specialistku na zjišťování čertovských znamének či dvojici sadistů, Edwarda Parsleye a Frances Millsovou, kteří se nezastavili ani před těmi nejbarbarštějšími mučícími metodami. Jejich oběti byly nejbezbrannější členové společnosti, chudí, staří,v minulosti trestaní lidé, na které si ostatní měšťané a vesničané stěžovali.
Hopkins je autorem díla The Discovery of Witches - Odhalování čarodějnic, kde popisuje svoji cestu ke kariéře inkvizitora jako boží prozřetelnost. Tvrdí, že jen náhodou objevil čarodějnickou skrýš po tom, jak si vyslechl rozhovory žen ve vesnici o tom, jak obcovaly s ďáblem a uzavíraly s ním smlouvy. V knize dále popisuje všechny své metody vyhledávání, odhalování a vyslýchání čarodějnic. Jeho doporučení a praktiky byly zakotveny v mnoha zákonech a všeobecných postupech a pravidlech pro inkvizitory. Stal se z něho na slovo vzatý odborník na čarodějnice a jeho rady a pomoc si žádalo čím dál více vesnic a měst, za což si, samozřejmě, účtoval nemalé poplatky. Spolu se Stearnem s ním po Anglii cestovalo i několik žen, které dosvědčovaly jeho pověření odhalovat a sčítat čarodějky. Tento praktický manévr zvyšoval důvěryhodnost a odbourával strach. Jedno se ale Hopkinsovi musí nechat, a to je jeho schopnost předvídat reakce lidí, byl to dobrý řečník schopný manipulovat jednoduchými lidmi z vesnic a velmi dobře věděl co a kdy říct. Samozřejmě, nezastupitelnou roli zde sehrával i strach odporovat, ptát se anebo jakkoliv dovolit zpochybňovat rozhodnutí inkvizitora. Nikdo se nechtěl dostat do podezření ze spřáhnutí se s ďáblem jen proto, že si dovolil vyslovit pochybnost o právu a to během šílenství čarodějnických procesů.
Hopkins byl bezpochyby talentovaný člověk a jednou z jeho silných vlastností byla kreativita, kterou využil i při výsleších podezřelých. Během Hopkinsovy kariéry byla Anglie o něco humánnější než okolní země a zakazovala fyzické mučení, to však inkvizitorům nebránilo najít si jiné způsoby jak dosáhnout přiznání, ať už pravdivé nebo ne. Oblíbenou technikou byla Torturae Insomniae, tedy mučení nespavostí, kdy obviněnému nedovolili spát ani jednu minutu. Takovéto psychické trýznění se dalo vydržet nejvíce 4 dny, po kterých byl člověk úplně dezorientovaný, slabý, vyčerpaný, na pokraji nervového zhroucení. Tehdy jako znakem přiznání stačilo zamumlat či obyčejně zívnout. Další oblíbenou metodou bylo týraní hladem a žízní, což mělo v konečném důsledku stejné účinky. Hopkins a jeho asistenti si velmi rychle uvědomili, že dokážou i bez špinavého fyzického mučení člověka utýrat a přinutit ho říct to, co potřebovali slyšet. Až do roku 1645 byly oblíbené i vodní - plavací testy, po roce 1645 bylo nuceno mít dobrozdání od vyslýchaného, takže se od těchto zkoušek dost upustilo. Plavající test spočíval v tom, že obviněného přivázali ke stoličce, kterou s ním hodili do vody. Když vyplaval, znamenalo to, že ho voda odmítá a je ve spolku s ďáblem, jestli nevyplaval byl sice nevinný, ale tak či onak mrtvý.
Při podezření z čarodějnictví se vždy pátralo i po znameních ďábla. Hledaly se různé znaky na těle, které by indikovaly službu satanovi. Jizvy, rozbité zuby, znamínka, kožní anomálie, bradavice. skvrny, popáleniny, vrozené defekty...cokoliv se odlišovalo od normy přijatelné pro církev a její zástupce, tedy inkvizici, v té době, mohlo být považováno za ďáblův znak. V případě, že znamení nenašli, dalo se lehce vytvořit. Když byl člověk z čarodějnictví již obviněn, jen velmi výjimečně se mu podařilo očistit své jméno a obvinění se zbavit. Dalo by se říci, že ve většině případů se obvinění rovnalo odsouzení, obzvláště když byl proces veden pod taktovkou Matthew Hoplkinse.
Ne všichni však zastávaly názory Hopkinse a jeho přívrženců. Pro mnohé to byli příliš radikální a zfanatizovaní lidé a jako takoví byli nebezpeční a bylo potřebné je zbavit jejich moci. Jeden z nejnásilnějších opozičních hlasů patřil Johnu Gauleovi. Spolu s vícero duchovními a knězi odsuzovali Hopkinsovi metody a postupy. Tvrdili, že využívá mučení a trýznění k dosáhnutí přiznání, že se lidé zbavovali nežádoucích občanů obviněním z čarodějnictví. Taktéž ho obviňovali z braní úplatků, zneužívání financí určených na vyhledávání čarodějek a procesy. Tyto stupňující se negativní ohlasy nakonec spoutaly moc inkviziční čety a částečně okleštily jeho možnosti a pravomoc.
Matthew Hopkins zemřel ve svém domě 12. 8. 1647 na tuberkulózu. Je otázkou zda si ho smrt v tak nízkém věku našla náhodou, anebo to byla vyšší moc, která již nemohla dále přihlížet jeho bezuzdnému řádění. Zanechal za sebou více otázek než odpovědí, mnoho mrtvých a utýraných lidí a legendu hodnou filmového plátna.
Samotné jméno Matthew Hopkins je stejně známé jako inkvizice sama, avšak spíše ve smyslu jistého strašáka. Stalo se synonymem pro podlého a zlého informátora, který se neštítí ničeho, aby uspokojil svoje fanatické touhy a představy. Těžko říct, zda člověka jímž byl vytvořila výchova a prostředí, ve kterém vyrůstal spolu s puritánským otcem, anebo se se zárodky tohoto šílenství již narodil. Pravdou však zůstává, že to byl muž mnoha talentů. Měl neuvěřitelný dar řeči, kterým disponovali mnohé velké osobnosti historie. Ať už šlo o panovníky, diktátory, tyrany anebo světce snažící se zlepšit svět. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že svůj talent přesvědčit, zmanipulovat a zfanatizovat davy využili na diametrálně odlišné cíle. Disponoval fantazií a kreativitou, což dokázal při výslechových metodách, taktéž byl bystrý s dostatečnou inteligenční výbavou, bez čeho by se asi nestal tak slavným a taktéž obávaným mužem své doby. Ať už byly jeho pohnutky jakékoliv, ať už věřil v cokoliv, jedno se nezmění. Mathew Hopkins je jméno, které zná svět i 400 let po jeho smrti a bude ho znát i nadále a to jen díky jeho nelidské krutosti a nesmyslným vykonstruovaným procesům, které si vyžádaly život více než 260 osob.
