Jaké druhy rituálů, praktik či slavností praktikovaly staré civilizace?
Mnohé z dávných rituálů jsou staré jako lidstvo samo. Obřady přitom mohou nabírat takřka všech myslitelných podob, ať už se jedná o ceremoniály násilné, milostné, náboženské, světské, svatební nebo třeba pohřební. V následujícím článku se tak podíváme na pětici starodávných rituálů z několika různých časových období a kultur, které je praktikovaly, přičemž vybrané praktiky mnohé jistě přinutí k vděčnosti, že tato doba již minula. Tedy alespoň ve většině případů. Některé z praktik se totiž „dožily“ i současnosti a setkat se s jednou z nich můžeme kupodivu i v České republice, dnes jsou již však vykonávány v trochu jiném kontextu než před několika staletími.
Upalování lidí v dřevěné figuríně
Podle Zápisků o válce galské z pera římského vládce Gaia Julia Caesara byl v době pohanských náboženství (období v přibližném rozmezí 500 let před naším letopočtem až rok 500 našeho letopočtu) dávnými druidy, tedy keltskými kněžími, na území západní Evropy praktikován obětní rituál zahrnující pálení až několik metrů vysoké sochy či figuríny vyrobené z proutí a dřeva, v jejímž nitru měli být uvězněni živí lidé. Údajně se jednalo převážně o zločince odsouzené k smrti, v některých případech však měli být k této formě projevy úcty k bohům použiti otroci, případně náhodní vybraní nevinní lidé, když žádní smrt zasluhující delikventi nebyli zrovna k mání. Pro svoji charakteristickou stavbu v podobě stojícího muže a použitý stavební materiál získala tato socha v angličtině dnes již zaběhnutý název wicker man.
Z důvodu relativně nízkého množství archeologických důkazů dospěli novodobí vědci k domněnce, že záznamy týkající se upalování obětí obsažené v Caesarově spisu se nemusejí nutně zakládat na pravdě a ve skutečnosti se může jednat spíše o příklad snahy starověkých Řeků a Římanů rozšířit negativní informace o Keltech a vykreslit tak nepřátelský národ v očích svých občanů jako skupinu barbarů či divochů. Podle archeologů však na Britských ostrovech k rituálnímu obětovávání lidských bytostí mohlo skutečně docházet, a to ještě před příchodem do kontaktu s římskou říší. Lidské oběti mezi Kelty také popisuje řada římských spisovatelů, ovšem pouze Caesar a zeměpisec jménem Strabo zmiňují využívání dřevěných figurín mezi Druidy k obětnímu upalování.
S tímto motivem se však můžeme setkat i v moderních dějinách, a to zejména díky populární kultuře, v níž se wicker man několikrát objevil. Za zmínku stojí například britský kultovní filmový snímek Rituál (The Wicker Man) od režiséra Robina Hardyho. Pálení figuríny ve tvaru člověka stalo také ústředním rysem pro každoročně pořádaný rockový Wickerman Festival a od roku 1986 tuto praktiku mohou spatřit i návštěvníci pravidelného festivalu Burning Man v americké Nevadě. Dnes již však bez lidských obětí.
Ilustrace figuríny z 18. století
Kastrace
Umělá kastrace u lidí má dalekosáhlou historii starou několik tisíc let, přičemž v různých dobách a kulturách byla prováděna z odlišných důvodů. V případě nedobrovolných kastrací se mohlo jednat například o trest uložený jedincům za sexuální delikty (mimomanželský pohlavní styk, sodomie), dále taky představovala způsob trestání ideologických protivníků a stejně tak mohl vladař nařídit vykonání kastrace na poraženém panovníkovi či zajatcích na znak svého válečného vítězství a za účelem znemožnění reprodukce nepřítele. Setkat se však můžeme i s kastrací dobrovolnou, a to zejména ve spojitosti s některými druhy náboženství jako součást iniciačního rituálu. Není bez zajímavosti, že ve starém Řecku, ale i ve Francii ještě v 17. století, se objevovalo přesvědčení, že synové se rodí z pravého varlete, zatímco dcery z levého, a proto si některé skupiny mužů údajně nechávali levé varle záměrně odstranit.
V určitých kulturách a časových obdobích byli muži s kastrací (případně jiným pohlavním defektem) nazývání termínem eunuchové, o jejichž existenci se nejstarší záznamy ze sumerského městského státu Lagaš datují až do 21. století před naším letopočtem. Ti však opět v různých historických a společenských souvislostech plnili rozličné funkce. Jedinci mnohdy pocházeli z řad otroků a kastrace (často nedobrovolná) měla zaručit vytvoření spolehlivých a oddaných sluhů, kterým kupříkladu v oblasti Orientu náležela funkce správců či strážců harémů. Mohli být však také dvořany, členy královské gardy, náboženskými odborníky nebo plnit jinou specifikou funkci. V rámci několika čínských dynastií dokonce mužští kastráti zaujímali významné role i v horních státních pozicích. Eunuchové se však vyskytovali také na evropském kontinentu, kde byli od 16. století až do začátku 20. století využívání jako pěvci.
V současnosti se kastrace u mužů (možná je i u žen) objevuje jen zřídka, lékařské zbavování pohlavních žláz u sexuálních násilníků je však aktuálním tématem i v 21. století. Kastrace je kromě toho například běžnou praxí i u indické komunity takzvaných hidžrů, kteří vytvářejí náboženskou sektu tvořenou transsexuály, transvestity či právě eunuchy. Dále však také Česká republika společně se Spojenými státy americkými, Německem a Švýcarskem patří do malé skupiny zemí, kde je kastrace stále vykonává, konkrétně v případech pachatelů brutálních znásilnění, kteří údajně s provedením zákroku vyjádří souhlas. Česko se z tohoto důvodu také stalo terčem ostré kritiky Výrobu proti mučení Rady Evropy. Letos v červenci byl navíc českou vládou snížen minimální věk pro provedení kastrace z dosavadních pětadvaceti na jednadvacet let.
Ilustrační obrázek. Kastrační pomůcka využívaná u zvířat v Anglii kolem roku 1700
Rituální sebeupálení vdovy
Pohřební obřad nazývaný satí (po přeložení ze sanskrtu do češtiny „dobrá žena“ či „ctnostná žena“) je dávnou hinduistickou praktikou, která spočívá v rituálním sebeupálení vdovy společně s tělem jejího zesnulého manžela, případně provedení jiného druhu sebevraždy krátce po jeho smrti. Existuje popis několika různých variant obřadu, přičemž většina záznamů hovoří o usazení či položení vdovy na pohřební hranici vedle svého mrtvého muže a následném zapálení. Podle dalších zdrojů zase vdovy skákaly do plamenů po rozdělání ohně. Hranici se sebou a manželem také někdy vlastnoručně zapalovaly. Nutno podotknout, že rituál satí ženy údajně pokládaly za výsostné privilegium a o tuto smrt samy usilovaly. V opačném případě se již vdova podruhé nevdala a zbytek života strávila v celibátu, mnohdy s hlavou zbavenou veškerých vlasů. V některých případech však mohly být ženy k satí přinuceny.
První písemné zmínky o rituálu se objevují již ve 4. století před Kristem, archeologické důkazy o vykonávání praktiky se však datují do 5. až 9. století po Kristu, přičemž nalezené ostatky patřily vdovám zemřelých králů. Zpočátku se obřad zřejmě vyskytoval výhradně na Indickém poloostrově v aristokratických kruzích, od 10. století však začala praktika postupně nabírat na větší popularitě a v následujících staletích se rozšířila i mezi další komunity. Obřad satí se ustálil zejména v komunitách hinduistického vyznání, objevoval se však i u vyznavačů dalších náboženství. Název obřadu je odvozen od jména indické bohyně Satí, ženy boha Šivy, která jako první provedla sebeupálení, aby jím dala najevo nesouhlas s urážkou Šivy vyřčenou z úst svého otce.
Britští kolonialisté praktiku zpočátku povolovali, přičemž byly stanoveny konkrétní podmínky, za nichž může být obřad vykonán. Později v roce 1829 však byl na mnoha místech Indie rituál zakázán (tehdy údajně docházelo k 500 až 600 případům sebeupalování vdov ročně), jelikož začal být považován za nehumánní a ženy k němu byly mnohdy nuceny rodinnými příbuznými. V roce 1861 královna Viktorie uvedla v platnost zákaz i pro zbytek Indie, na začátku 20. let minulého století pak byl obřad satí oficiálně postaven mimo zákon i v Nepálu a v roce 1988 bylo dále kriminalizováno jakékoliv napomáhání, podněcování či velebení rituálu.
Upalování vdovy po boku mrtvého manžela za doprovodu hudby a zpěvu zbytku komunity
Mumifikace zaživa
Mezi buddhistickými mnichy školy Šingon v japonské prefektuře Jamagata byla od 11. století až do přelomu století 19. a 20. rozšířena praktika známá pod termínem sokušinbutsu, který označuje proces mumifikace vlastního těla ještě během života. Její výskyt byl však vzácně zaznamenán i v dalších oblastech a objevuje se tvrzení, že do Japonska se dostala z Číny. Praktika nebyla vnímána jako sebevražda, ale spíše jako cesta k dosažení osvícení a podstoupit ji během staletí mělo několik stovek mnichů, dodnes se však podařilo nalézt jen 24 mumifikovaných buddhistů. Podobným způsobem zakonzervované tělo buddhistického mnicha staré zhruba 550 let bylo objeveno také v Indii roku 1975.
A jak celý proces probíhal? Dne některých zdrojů se jednalo o několikaletou praktiku (3000 dní až 10 let), která začínala dlouhodobým jídelníčkem sestávajícím pouze z ořechů, bobulí, rozinek, ale také třeba stromové kůry, aby se zbavil veškerého přebytečného tuku. Později se dieta stávala více omezenou a docházelo také k pití čaje z toxických plodin, který mohl také často vyvolávat silné zvracení, čímž tělo ztratilo množství tekutin. Tento nápoj však údajně utlumoval bakteriální růst a měl zabránit červům v hodování na mrtvole. Nakonec se mnich uzavřel do těsné kobky, kde zaujal polohu lotosového sedu. Malým zvonkem pak dával mnich na vědomí, že je stále naživu, jakmile však cinkání doznělo, byla kobka zapečetěna. Praktika byla v Japonsku zakázána začátkem 20. století.
Ilustrační obrázek. Buddhističtí mnichové se mumifikací snažili dosáhnout osvícení
Vyřezávání tlukoucího srdce
Přinášení lidských obětí na počest bohům je kromě jiných kultur neodmyslitelně spjaté i s dávnou aztéckou civilizací, která sídlila na území Mesoameriky mezi 14. a 16. stoletím. Španělští průzkumníci tuto praktiku později důkladně popsali, přičemž v některých případech se jedná o očitá svědectví celého rituál, zatímco jindy spíše o záznamy z druhé ruky. Většina novodobých badatelů a odborníků na původní americké obyvatelstvo žijící v době před objevením kontinentu Kryštofem Kolumbem zastává názor, že přinášení lidských obětí mezi Aztéky je součást dlouhodobé tradice u starých mesoamerických kultur.
Pro mesoamerické civilizace byl ústřední myšlenkou neustále se opakující 52letý cyklus a náboženské skupiny tak žily ve strachu, že pokud nebudou uctívaní bohové dostatečně silní, na konci cyklu dojde k zaniknutí vesmíru. Každých 52 let byl proto pořádán velký ceremoniál, během něhož byly uhašeny všechny ohně a o půlnoci byla bohům přinášena lidská oběť. Posléze následovalo čekání na úsvit, a pakliže se Slunce skutečně vynořilo zpoza horizontu, znamenalo to, že bohové jsou spokojení a oběti byly dostatečné. Konec světa tak byl o minimálně dalších 52 let oddálen.
Obyvatelé mesoamerického regionu pořádali rituály také účelem přinášení obětí konkrétním bohů. Jedním z nich byl například Huitzilopochtli, bůh války a slunce, na jehož počet Aztékové pokládali živou oběť zády na obětní kámen. Kněží pak v oblasti břišní dutiny ostrým obsidiánovým kamenem či pazourkem provedli řez a z těla vytrhli stále tlukoucí srdce, které pozvedli směrem ke žhnoucí kouli na obloze. Mrtvé tělo pak mohlo být zpopelněno, případně zasláno významným osobám jako dar. Zbytky těla však mohly být také nasekány na kousky a použity k rituálnímu kanibalismu. Dalším z řady bohů, z nichž každému byl věnovaný jiný rituál, byl Tlaloc, jedno z nejdůležitějších aztéckých božstev vládnoucí padajícímu dešti, který požadoval slzy dětských obětí. Proto předtím, než byly děti popraveny, je kněží nutili plakat, což mělo zajistit hojné svlažení půdy během dešťového období.
Aztécký pyramidový chrám, na jehož vrcholku byly přinášeny oběti
