Extrémní mrazy, tma a zásoby sněhu nejsou jediným problémem Norilsku - města na daleké Sibiři.
Sibiř můžeme právem označit za jednu z nejnehostinnějších lokalit pro život, ale i zde se najdou velkoměsta, kde lidé žijí převážně jen kvůli jistým výhodám. Naproti tomu všechny výhody jsou zanedbatelné ve srovnání s krutou realitou sibiřských měst. Mezi taková nehostinné města patří jistě i Norilsk ležící přibližně 400 kilometrů za polárním kruhem v lokalitě, kde 2 měsíce vládne polární tma a 2 měsíce polární den, teploty klesají pod - 50 stupňů Celsia, ale počasí není největším problémem. Největší překážkou je těžba mnoha nerostných surovin. Nacházejí se zde mimořádně velké zásoby niklu, mědi, kobaltu, platiny a dalších vzácných surovin. Oblast bičují kyselé deště, extrémně zvýšené emise oxidu siřičitého v ovzduší a půda plná kovů, která změnila lesy v tzv. mrtvé zóny. Možná je zarážející, že právě zde jsou lidé dobrovolně ochotni žít, ale do tohoto bílého pekla je lákají zejména nadprůměrné platy a různé benefity. V současnosti město obývá asi 180 000 odvážlivců, kteří se musí dennodenně vypořádat se záplavami sněhu, vzduchem chutnajícím po síře a načervenalými řekami. Město je od civilizace tak izolované, že ho lidé označují ostrovem. Pro představu leží přibližně 3 000 kilometrů od Moskvy a 1 500 kilometrů od Krasnojarsku. Vzdálenosti jsou samozřejmě měřeny vzdušnou čarou.
Extrémní mráz jakoby celou oblast perfektně zakonzervoval. Z mohutných zásob sněhu vystupují typické sovětské paneláky a komíny výrobních továren. Norilsk byl vybudován na potu a krvi tisíců mrtvých vězňů z Norillagu, politického vězení známého pod obecným označením gulag. Hojný potenciál zmrzlé oblasti objevil v letech 1919 - 1920 mladý geolog Nikolaj Nikolajkevič Urvancev. Nicméně pro extrémní podmínky se domníval, že kraj je neobyvatelný a obrovské bohatství nerostných surovin zůstane nedotčeno. Jak se jen mýlil. O 12 let později sč začalo s výstavbou dominantního sibiřského města, které chtěla sovětská vláda využít jako pýchu Ruska. První vznikl samozřejmě pracovní tábor Norillag, protože kdo by dobrovolně opustil svou rodinu a šel pracovat do tak extrémně nehostinných podmínek. Hlavní využití pracovních táborů sloužilo na těžbu surovin, výstavbu města a budování továren na zpracovávání nerostných surovin. Proti své vůli byl dokonce Nikolaj Urvancev pasován jako jeden ze zakladatelů města. Této pocty se však veřejně zříkal, protože nechtěl byt považován za zakladatele pracovního tábora, v němž je 20% úmrtnost. Urvancovo vyjádření se nakonec dostalo i k samotné vládě a za pár týdnů sám stavěl domy v Norilsku.
Jelikož celý areál města stojí na permafrostu, do kterého se nedají kopat dostatečně hluboké základy, většina budov stoji na podpůrných pilířích. I proto trvalo celá desetiletí, než se z Norillagu stalo město Norilsk. Počet vězňů, kteří sem byli často umisťování bez zřejmějšího důvodu, má velký rozptyl. Někteří zde byli totiž jen v průběhu léta, jiní celoročně. Dohromady jich norillagským gulagem prošlo 500 000, z nich 150 000 zde bylo uvězněno v průběhu celého roku. Dozorci měli za úkol z vězňů dostat všechnu sílu a energii, v opačném případě se mohli sami dostat do role vězně. V nejmrazivější dny dostávali vyhnanci k jídlu také alkohol v podobě 100 mililitrů čistého lihu.
Městem se Norilsk stal až v roce 1953 a oslavy byly i přes nepřízeň počasí velkolepé. Stalo se druhým největším městem za polárním kruhem hned po Murmansku. Avšak po uzavření gulagu se obyvatelům dostává svobodné volby zda setrvají nebo se přestěhují. Logicky, že většina lidí nechce trávit svůj život daleko od všeho, a tak začíná masové stěhování. Společnost Norilsk Kombinat, která fakticky celé město řídí, se musí potýkat s nedostatkem pracovních sil. Populace města se během několika let propadla o 40%. Po úvahách, jak sem přilákat nové obyvatele, se společnost rozhodla pro různé benefity, které zaměstnancům poskytne. A překvapivě jejich taktika funguje. Lidé se do Norilsku přesouvají ve velkém. Málokdo odolá 13 týdnům placené dovolené, příspěvkem na leteckou přepravu, odchodu do důchodu ve věku 45 let a penzí ve výši 2,6násobku státního průměru. Vypadá to jako socialistický ráj.
Pohádka se však rychle rozplývá, když zjistíte, že celá oblast je zamořenější než Černobyl. Norilsk je podle několika studii zařazen mezi 10 nejznečištěnějších míst na světě. Fabriky do ovzduší vypouštějí tak obrovské množství nebezpečných zplodin, že lesy o rozloze Německa jsou přezdívané mrtvou zónou. Plochu bičují zejména kyselé deště, které ani stromy nemají šanci přežít. Jen fabrika na zpracování niklové rudy ročně vyprodukuje 900 000 tun oxidu siřičitého ročně. To vše se děje s podporou ruské vlády. Společnost Norilsk Kombinat se v roce 1993 přejmenovala na Norilsk Nickel (NorNik) a je zařazena mezi 10 největších producentů niklu, palladia, mědi, platiny, zlata, kobaltu, selenu, iridia, ruthenia a také uhlí. Od roku 2001 se do města skrz časté úniky informací bez povolení nedá dostat. Silné mrazy, sníh a tma se odrážejí zejména na psychickém zdraví obyvatel. Místní ve zvýšené míře trápí deprese, nervozita a nespavost. Vedení NorNiku kontrolami a zdravotními prohlídkami také dohlíží, aby zaměstnanci nepropadli alkoholismu. Zamořením trpí nejvíce novorozenci, kteří se jen ojediněle rodí zcela zdraví. Problémy se srdcem a plícemi jsou varovně časté. Průměrný věk dožití je o 10 let nižší než ve zbytku Ruska. Otázkou je, jak dlouho to příroda v okolí ještě vydrží. Odumřelé stromy, občasně padající černý sníh a červeně zbarvené řeky mluví samy za sebe.
