Studenti v Doněcké oblasti mají pouze jedno přání.
Oblaky se pomalu rozplývají a pod křídly se začínají objevovat obrysy budov, některé z nich i z výšky vypadají pompézně. Letadlo se dotýká přistávací dráhy a my jsme po rychlém, hodinu a půl trvajícím letu konečně tady. Vítejte v hlavním městě Ukrajiny - Kyjevě. Spolu s týmem Unicef a tanečníkem Jarem Bekrem nás u našeho východního souseda čekají na program bohaté čtyři dny. To ovšem ještě nikdo netušíme, co vše během následujících hodin na Ukrajině zažijeme, a to zejména ve východní části země, kde od roku 2014 v podstatě bez přestávky probíhá ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou armádou a ruskými separatisty. Boje na denní bázi ničí životy nevinným lidem, dětem, i našim vrstevníkům. Ale pěkně popořadě.
Pohádkové kyjevské paneláky a drahá auta
Hlavní město Ukrajiny obývá téměř 3 miliony lidí. Při pohledu z oken mikrobusu na cestě z letiště se nám před očima pomalu začíná odkrývat architektura okrajových částí. Vysoké paneláky zdobí různé otvory či geometrické tvary. Nikdy bych neřekl, že i panelák může vypadat pohádkově. To se ty naše české mohou opravdu jít zahrabat. Na cestě do centra stejně tak poznáváme i krásy lokálního trhu na periferii města, kde místní přímo na okraji „šestiproudovky“ plné smogu prodávají rozličné zboží od zeleniny až po spotřební elektroniku.
Ukrajinská architektura
Trh na periferii města
Jak se blížíme k centru města, socialistickou architekturu začínají stále častěji střídat historické budovy, vysoké monumenty a některé ulice nám svými úchvatnými širokými bulváry dokonce připomínají Paříž. Co však poutá naši pozornost ještě více, jsou auta na cestách. Snad každé třetí vozidlo je SUV luxusní třídy v černé barvě. Tolik drahých aut nejezdí po ulicích ani v Bratislavě. V směnárně měníme eura za ukrajinské hřivny. Před vypuknutím konfliktu v roce 2014 bychom za 1 euro dostali 10 hřiven, dnes za stejnou částku díky oslabenému kurzu dostáváme 30. Není tedy divu, že půl litrovka Coca Coly v centru Kyjeva po přepočtu na eura stojí 30 centů a krabička Marlborek vychází na 80 centů. Mimochodem, ty hřivny jsou krásně barevné a vypadají jako ze hry Monopoly.
Půl dne ve vlaku
O sedmé večer se už s taškami v rukou prodíráme přes davy lidí na hlavní vlakové nádraží, kde panuje rušná atmosféra. Naší cílovou destinací je město Kramatorsk v Doněcké oblasti na východě země ležící v blízkosti frontové linie. Před nástupem do našeho vagonu předáváme průvodkyni lístek s pomyšlením na to, jak v tomto nočním vlaku strávíme dlouhých dvanáct hodin. Právě noční vlaky jsou mezi Ukrajinci velmi oblíbené a představují při cestování napříč krajinou pro drtivou většinu obyvatelstva jedinou volbu. A musíme říci, že vůbec nejsou tak špatné. Tedy alespoň pokud člověk cestuje v první třídě, kde jsou jednotlivé kupé od sebe odděleny a nacházejí se v nich pouze dvě postele, podlahy jsou vystlané červenými koberci a průvodkyně je po celou noc připravena obsloužit tě horkým čajem či kávou. A přestože nám všudypřítomné vrzání dřevěného interiéru nedovolí během noční cesty pořádně spát, stále se cítíme tak trochu jako v pohádce Polární Expres. Až na to, že to, co nás čeká ráno po vystoupení z vlaku, má od pohádky opravdu daleko.
Interiér nočního vlaku
Vylidněný a tichý východ
Je sedm hodin ráno, tedy čas, kdy se všechny velké slovenské města pomalu ocitnou v ranní špičce. Kramatorsk na východě Ukrajiny je však jiný. Přestože údaje z roku 2013 hovoří o 160 tisícovém městě, realita vypadá jinak. Ulice v centru jsou vylidněné, sem tam po některé z nich projede starý trolejbus, který si už jen na první pohled odžil své. V místním hotelu si sundáme věci a nasedáme do aut s cílem dostat se co nejblíže k frontové linii. Konkrétně do města Svitlodarsk, které je od neutuchajících bojů vzdálené jen pět kilometrů. Už při otevírání dveří na autech je jasné, že se nejedná o běžné vozy. Řidič nám ochotně vysvětluje, že sedíme v opancéřovaných vozech s neprůstřelnými skly o tloušťce 6 centimetrů, které by kromě střelby ze samopalu posádku ochránili i před výbuchem miny. Ve zkratce: hmotnost pět tun, spotřeba 25 litrů na 100 kilometrů. Hned se cítíme bezpečněji.
Vozidla Unicef
Cesta do Svitlodarsku by za běžných okolností netrvala tak dlouho, komplikují ji ovšem katastrofální cesty zničené od vojenské techniky a všudypřítomné vojenské checkpointy. Během celého našeho pobytu na Ukrajině se pohybujeme pouze v části, kterou má pod kontrolou ukrajinská vláda. Čím se však člověk přibližuje blíže k frontové linii, musí projít přes zmíněné vojenské checkpointy. Mladí ukrajinští vojáci v krátkých tričkách s AK47 přehozeným přes rameno a nepříjemným pohledem na tváři zde kontrolují každý pohyb směrem k a od bojové linie. Je zde přísně zakázáno fotit a telefonovat, protože se jedná o strategické armádní pozice, což jen přidává na tuhé atmosféře. Čím jsme blíže k frontě, tím cestu lemuje více a více opuštěných domů. V některých jsou vidět stopy po husté střelbě, jiné jsou kompletně rozpadlé. Našim očím se naskýtá pohled, kterému se nám ani nechce věřit. Toto není válečný film či bojová hra, toto je reálná situace na východě Ukrajiny. Vcházíme do města Svitlodarsk a nám se honí hlavou pouze jedna věc - museli jsme se ocitnout ve městě duchů.
I takto vypadá východ Ukrajiny
Škola jako světlo naděje
To už ale naše auta zastavují před jednou z místních škol a smutná atmosféra se ze vteřiny na vteřinu mění. Ve škole nás vítají zástupy usměvavých studentů prvního i druhého stupně a stejně tak žáci gymnázia. Všichni slušně oblečení, dokonce i slovenští studenti by si mohli brát příklad. Je vidět, že naše návštěva je nesmírně těší a při možnosti popovídat si s těmito mladými Ukrajinci zjišťujeme, že ačkoli všichni srší dobrou náladou, konflikt intenzivně vnímají. A to zejména v noci, kdy je budí střelba a výbuchy z pár kilometrů vzdáleného fronty. Škola pro tyto děti neznamená pouze možnosti získat vzdělání, ale rovněž pocit bezpečí, či příležitost na socializaci.
Škola ve Svitlodarsku
Unicef zde společně s Evropskou unií kromě obnovy poškozených budov a chybějícího vybavení potřebného pro výuku dotuje různá antistresová cvičení, které těmto studentům pomáhají zapomínat. Zapomínat na všechny ty tragické události, které se zde důsledkem dlouhotrvajícího ozbrojeného konfliktu odehrávají. Hůře celou situaci zvládají učitelky. Se slzami v očích nám jedna z nich popisuje, jak nedávno na školní dvůr dopadla raketa a úlomky se přes okna poodrážely až do tříd. Během bojů tak museli studenti se svými rodinami strávit někdy i dlouhé týdny v bunkru pod budovou školy, než boje utichnou.
Vstup do podzemního bunkru
Jediným snem je mír
Při debatě s těmito studenty si člověk opravdu uvědomí hodnoty. Za dva roky mnozí z nich přišli o rodinné příslušníky a co může být pro nás tak banální věc, jako například projít se po lese či louce, je pro tyto lidi zkrátka něco nemožného. Kdekoliv v trávě se totiž mohou ukrývat nášlapné miny. Navzdory velmi těžké a nepříznivé situaci nicméně zůstávají tito lidé silní a věří, že to všechno jednou skončí. Studenti chtějí úspěšně dostudovat školy a uplatnit se ve vysněném oboru. Jediné, po čem však v této chvíli mladí Ukrajinci na východě země touží, je mír. Jejich slova nám běhají hlavou ještě i na cestě vlakem zpět do bezpečného Kyjeva a my si velmi přejeme, ať se jim tento sen co nejrychleji splní.
Diskuse se žáky
Cesta na Ukrajinu byla Součástí kampaně #EmergencyLessons, která je společným projektem UNICEF a Evropské unie. Jejím cílem je poukázat na význam školy v krizových oblastech. Přibližně 580 000 ukrajinských dětí zde potřebuje okamžitou pomoc.
Během čtyř dnů strávených na Ukrajině jsme navštívili města Svitlodarsk a Toretsk, které se nacházejí jen pár kilometrů od oblastí, nad kterými již ukrajinská vláda ztratila kontrolu. Zároveň přes obě města prošla frontová linie. Jak to tam vypadá a jak konflikt trvající od začátku roku 2014 změnil život tamním obyvatelům, si můžeš prohlédnout i v krátkém dokumentu z naší cesty.
