Krvácení z různých otvorů těla, vypadávání vlasů, to vše bylo důsledkem radiačních experimentů, ve kterých byli vězni vystaveni Carlu Hellerovi.
Během studené války měli NASA, ministerstvo obrany, ale i další vládní instituce hromadu otázek a žádné odpovědi. Jelikož si nemohli dovolit zaostávat za SSSR, našli si stroj na výsledky. Byl jím lékař Carl Heller, který vysvětloval, objasňoval a odpovídal. Jak ke svým zjištěním přišel, nikoho velmi netrápilo, nebo se spíše báli odkrýt celou pravdu. S etickým kodexem toho totiž Carlovy metody mnoho společného neměly. Za pokusné osoby si vybíral vězně, kterým úmyslně zatajoval několik skutečností o důsledcích medicínských experimentů.
Carl Heller neměl vždy špatnou pověst, ba naopak, v USA patřil mezi vědeckou elitu a uznávaného vysokoškolského profesora. Mimo jiné byl také držitelem prestižní ceny za chemii CIBA a jeho srdeční záležitostí byla endokrinologie, které se léta věnoval. Zkoumání funkcí a tvorby hormonů měl brzy vyměnit za pokusy s radioaktivitou. Dnes se jeho jméno objevuje bok po boku s nejslavnějším nacistickým experimentátorem Josefem Mengelem, o kterém si můžete přečíst zde. Vědecké působení a experimenty Carla Hellera se dostaly daleko za únosnou mez lidské a vědecké etiky. Díky štědrým dotacím, které mu významné instituce nabízely se jeho vášeň pro objevování zcela vymkla kontrole. Nepsané zákony etiky se vytratily poté, co za Hellerem přišlo počátkem 60. let vedení Komise pro atomovou energii s pracovní nabídkou. Hlavním cílem bylo zkoumat důsledky radiačního záření na lidský organismus a z výsledků vyvodit náležité závěry.
V 60. letech sice existovaly studie z Hirošimy a Nagasaki, ale vznikaly až po samotné tragédii, z čehož nemohly být vyvedeny relevantní závěry, protože se nevědělo kdo byl jakému záření vystaven. Kompetentní tedy chtěli navodit laboratorní podmínky, aby bylo možné na dobrovolnících zkoumat přesně kontrolované množství, z čeho by se daly následně určit přesné závěry. Zájem o výzkum pocházel z mnoha zdrojů. Americké ministerstvo obrany zajímalo, jestli může radioaktivita ovlivnit schopnost pilotů řídit bombardéry. Informace byly důležité zejména pro skutečnost, že piloti trávili mnoho času v blízkosti zamořených území. Velký zájem projevila i NASA, kterou zajímal vliv vesmírné radioaktivity na plodnost kosmonautů. Medicínské ústavy zase pátraly po vztazích mezi zářením a vznikem nádorů, případně rakoviny. Všechny záměry a cíle prodávala Komise pro atomovou energii Hellerovi.
Na výzkumu se podílel od roku 1963 do roku 1973. V tomto období mu náležely dotace v hodnotě 1,12 milionu dolarů. Heller musel vymyslet věrohodný způsob, jak dané subjekty testovat. Zaměřil se na fyziologii mužských varlat, na kterých je možné provést objektivní měření, aniž by muselo být ozářené celé tělo. Vliv radioaktivního záření na mužské pohlavní orgány měl vyústit v jasnou představu dopadů na celé tělo. Důležitou otázkou však byly testované osoby. Jak někoho přimět, aby na sobě nechal dobrovolně pracovat tým vědců a přitom své tělo vystavoval extrémním dávkám radiace ve jménu vědy? Jednoduše. Zaměřili se na nižší společenské kasty, které se dají snadno zlákat. Konkrétně trestance z věznice v Oregonu. Jelikož za práci ve vězení dostávali 25 centů na den, za experimenty jim nabídli vědci celých 5 dolarů, což byl téměř měsíční vězeňský plat. Tím ale výhody nekončily. Při akceptování pravidel a podepsání souhlasu na deset po sobě následujících opakování dostali navíc 50 dolarů přímo na ruku. Dalších 100 dolarů na ně čekalo, když budou po experimentech souhlasit s provedením vasektomie, aby se mutace později zbytečně nešířily.
Zájem byl opravdu velký. Chvílemi se zdálo, jakoby ani nečetli smlouvy a dohody, které popisují obsah experimentů. Faktem však bylo, že vědci ve smlouvách záměrně mnoho vedlejších efektů vynechali a vězni tak přesně nevěděli, do čeho jdou. Počet testovaných subjektů se různí. Některé zdroje hovoří o čísle 70, jiné až o počtu 130. Drtivou většinu logicky tvořili negramotní muži černé pleti. Kromě finanční odměny byli vězni ovlivněni i jinými aspekty. Pro některé to byla služba vlasti, jiným vedení výzkumu slíbilo přimluvit se u komise, která rozhodovala o podmíněném propuštění. Ať už byly důvody souhlasu jakékoliv, vše bylo plně legální a neprůstřelné. Na dodržování etických jakož i odborných pravidel dohlížela rada Pacifické severozápadní výzkumné nadace, jejímž předsedou byl Carl Heller. V přímé konfrontaci vězňům záměrně lhal a možné následky bagatelizoval. Mluvil o možném vzniku malého nádoru. Testy pokusným osobám popisoval jako silnější rentgen. Při pozdějších konfrontacích s novináři neměl problém říct pravdu. „Nechtěl jsem je zbytečně strašit, proto jsem mluvil jen o možném vzniku malých nádorů.“ Tak zněla jeho slova po letech.
Účastníkům tajil hrozící kožní popáleniny, infekci a krvácení z pohlavních orgánů. Testovaný subjekt dostal během deseti minut na varlata dávku asi 600 radů. Pro představu, je to zhruba tolik, jako vystavit tělo 600 rentgenům. U některých Heller neváhal a dávky se nebál zvyšovat, protože jak sám říkal, odpovědi často ležely za extrémy. V roce 1973 experimenty skončily a ruch laboratoří vystřídalo ticho. Pro vězně však nic neskončilo. Zdravotní problémy pro ně teprve začaly. Mnozí z nich začali trpět krvácením z různých otvorů těla, vypadáváním vlasů a velkými bolestmi. Rakovina a vznikající nádory byly jen špičkou ledovce. Ti, kteří se kvůli nedostatečné informovanosti nedali vykastrovat, čelili ještě horším problémům. Zplodili totiž děti, z nichž většina byla postižená. Do roku 1979 bylo na Carla Hellera podaných 9 trestních oznámení ze strany bývalých vězňů. Kromě bolestného ve výši 2 300 dolarů za neumrtvení při kastraci se však ničím neprovinil.
