V roce 1963 se po zbourání zdi podařilo objevit něco, co vzniklo ještě za dob Byzantské říše.
Ani si to neuvědomujeme, ale dodnes se po celém světě nachází tisíce a tisíce míst, o kterých se psalo ve starých kronikách a dokumentech, avšak nikomu se je zatím nepodařilo objevit a prozkoumat. Mnohé z těchto historicky významných míst se nachází několik metrů pod zemí, kam mají archeologové těžký přístup. Před více než 50 lety se však v Turecku podařilo jednomu muži objevit cosi, co je dnes známé jako rozsáhlý podzemní komplex pod městem Derinkuyu. Nešlo jen o nevelkou síť podzemních chodeb, ale o spletitou podzemní strukturu dosahující v některých místech hloubky přes 60 metrů, a to se o ní přitom svět dozvěděl díky tomu, že náš zmíněný chlapík opravoval v roce 1963 svůj vlastní dům, a když zbořil jednu ze stěn, najednou se mu naskytl pohled na tmavou chodbu bez jakéhokoliv vysvětlení. Podobný nález ve svém domě ovšem nemohl nechat jen tak, a proto zburcoval místní úřady a zanedlouho už archeologové pročesávali zapomenuté chodby podzemního města Derinkuyu.
Podzemní prostory a zejména jejich délka a hloubka archeology překvapily. Odborníci, kteří se tehdy sešli z celého Turecka a mnoha zahraničních zemí, věděli o tom, že v této oblasti Turecka existuje několik podobných podzemních míst, ale Derinkuyu bylo zdaleka tím největším. Odhady dnes hovoří o tom, že v komplexu se v dobách nouze mohlo skrýt přes 20 tisíc lidí a kromě nich tam bylo dostatek prostoru i pro zvířata, zásoby jídla a k dispozici byla i podzemní voda. Jak se ukázalo, město s největší pravděpodobností nebylo permanentně obydlené a lidé se pod zemský povrch uchylovali nejčastěji v případech, kdy jim hrozilo nebezpečí, ať už ze strany útočících armád nebo samotné matky přírody.
Prostory podzemního města přitom nebyly vůbec špatně vybavené. Lidé měli k dispozici již zmíněný přísun podzemní vody díky téměř 60 metrů hluboké studni a různé místnosti měly i různé využití. Kromě samozřejmých místností sloužících jako sklady či jídelny nezapomínali tehdejší obyvatelé ani na náboženskou stránku života, a tak do svého podzemního města umístili i pár kaplí a studovnu, kde měli mít lidé přístup k náboženské literatuře. Pokud se tedy podíváme na to, že většina těchto prostor měla být vykopána a přizpůsobena na dočasné obývání v průběhu 8. až 12. století našeho letopočtu, zbývá nám jen přemýšlet nad tím, jak se jim to s tehdejšími nástroji a technologiemi podařilo dotáhnout do přibližné dokonalosti.
Obranná a bezpečnostní funkce podzemního města pod Derinkuyu se naplno projevovala ještě za dob Byzantské říše, kdy začaly první nájezdy Arabů a běžné obyvatelstvo nemělo k dispozici prakticky žádné způsoby účinné ochrany. Uchýlení se do podzemí proto vypadalo jako nejlogičtější řešení a očividně i fungovalo, protože se podzemní komplex nepřestal používat ani po zániku Byzantské říše v roce 1453. Vysvětlení bylo jednoduché, protože za její pád byli zodpovědní osmanští Turci a převážně křesťanské obyvatelstvo žijící v této oblasti stálo před hrozbou vyvražďování a násilného vysídlení.
Výzkumy dokonce prokázaly, že podzemní město účinně sloužilo zejména takzvaným kapadockým Řekům ještě i na začátku 20. století, čili jen přibližně před 100 lety, kdy se v Otomanské říši stále objevovaly etnické čistky obyvatelstva. Je velmi pravděpodobné, že když v roce 1923 došlo k výměně obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem, tak se na podzemní komplex zapomnělo a přesídlení Řekové si své tajemství vzali zpět do domoviny. Trvalo tedy dalších 50 let, než se lidstvo o existenci tohoto místa opět dozvědělo a několik let po znovuobjevení podzemních prostor pod Derinkuyu se Turecku podařilo zpřístupnit pár prvních chodeb i široké veřejnosti a turistický zájem začal okamžitě stoupat. V současnosti se obyčejní turisté dokáží projít po přibližně polovině celkových prostor a je možné, že se postupem let bude na zpřístupňování dalších chodeb ještě pracovat.
