Není lepšího symbolu oddanosti.
Kolektivnost, loajalita a oddanost. Tři obyčejné slova, která však pro většinu Japonců znamenají ty nejdůležitější vlastnosti, jakými může člověk disponovat. Asijské národy v čele s Japonci byly odjakživa označovány za mimořádně věrné a oddané, i když se tyto vlastnosti snažili skrývat. Do poslední chvíle vždy věřili, že je blízcí nezradí a vše probíhalo přesně podle plánu tak, jak to i mělo vypadat. Japonci se v historii kvůli své nekonečné oddanosti občas popálili a udělali několik chyb, ale tyto charakterové rysy si ponechali a pyšní se jimi dodnes. A v první polovině minulého století se jejich oddanost zosobnila v nenápadném psu, kterého si osvojil ještě nenápadnější profesor.
České televize byly v posledních svátečních dnech přecpané rozkošnými filmy, které již každý z nás alespoň třikrát viděl, ale jeden z nich se lidem zamlouval o něco více. Jeho jméno znělo Hačikó a nešlo o žádný vymyšlený příběh, ve kterém by si mohl v romantických pózách zazářit Richard Gere, protože Hačikó byl skutečný a společně s ním i jeho milující majitel. Nebyl to sice Richard Gere a příběh se neodehrává na americké půdě, ale téměř všechno ostatní sedělo. Postava známého herce byla ztělesněním japonského profesora Eizabura Uena vyučujícího v oboru zemědělství na Tokijské univerzitě a jeho lásky ke čtyřnohým chlupáčům. Eizaburo měl blízko k přírodě, vždyť svůj život zasvětil rostlinám a zemědělství, kde se čas od času vyskytlo i nějaké to hospodářské zvíře či pes. Náš profesor si během života vypěstoval velký obdiv k psí rase s názvem akita inu, a když se mu jednoho dne konečně naskytla příležitost si jedno štěňátko adoptovat, dlouho neváhal a přivedl malého chlupáče domů. Hačikó nebyl čerstvě narozeným štěnětem, když si ho Eizaburo vybral, ale nějaké ty měsíce už prožil na farmě nedaleko města Odate v prefektuře Akita, odkud tato psí rasa koneckonců získala své jméno. Chlupáči akita inu si v historii prošli i těžkými obdobími, kdy na nich chtěli lidé vydělat a začali je křížit s jinými rasami, jenže Eizaburo toužil po čistokrevném štěněti akita inu a sen se mu tedy i splnil.
Jelikož šlo o příběh plný oddanosti a věrnosti, určitě si dokážeš domyslet, jak musel vypadat vzájemný vztah profesora s jeho psem. Trávili spolu doslova každou možnou chvíli a Hačikó se stal plnohodnotným členem rodiny. Rychle si ho oblíbila i profesorova manželka, a tak si Hačikó nemohl přát lepší majitele. Když začal Hačikó růst, nechtělo se mu pobíhat jen po profesorově příbytku a postupně ho doprovázel do práce i z práce. Dva kamarádi ráno vyrazili z domu na vlakovou stanici Šibuja, a když přijel vlak, Hačikó se se svým majitelem srdečně rozloučil, doprovodil ho až ke dveřím vagónu a pak se poslušně vrátil zpět domů. Neobvyklý rituál se opakoval den co den až do května roku 1925, kdy se v životě psa odehrálo cosi nepředstavitelného. Ještě ráno stihl doprovodit svého majitele na vlak do práce, ale ten se z ní už nikdy nevrátil, protože náhle zemřel ve vlastní kanceláři. Hačikó zvyklý na přesné odjezdy a příjezdy svého majitele se v to odpoledne tradičně vydal na vlakovou stanici, aby tam však zbytečně čekal až do večera, protože jeho profesor nechodil a nechodil. Jako obyčejný pes samozřejmě nemohl vědět, co se profesoru stalo, ale rychle pochopil, že ho zřejmě tak brzy neuvidí. Po smrti profesora Eizabura se opuštěného pejska ujal jeho zahradník, a i když se o něj staral s velkou láskou a dával mu všechno, co pejsek potřeboval, Hačikó jako by nemohl zapomenout na to, co si společně s profesorem vypěstovali.
Přestože profesor zemřel a domů se nevracel, Hačikó každé ráno vstával tak, aby se v tradiční hodinu dostavil na vlakovou stanici Šibuja s vírou, že se jeho profesor vrátí. Scénář se opakoval i odpoledne a díky tomuto projevu oddanosti si psa pobíhajícího po stanici všiml jeden ze studentů, který ho sledoval až domů. Tam potkal zahradníka, který mu ochotně vysvětlil, proč student každý den psa potkává na nádraží a ten nemohl uvěřit vlastním uším. O psovi a jeho příběhu napsal do své školní práce a po čase si ho všimla i japonská média, díky nimž v této ostrovní zemi najednou rozpoutal šílenství. Lidé při čtení příběhu o oddaném psovi vyplakali potoky slz a nemohli uvěřit tomu, že i pes by byl schopen takové oddanosti, lásky a víry v to, že se jeho majitel jednoho dne vrátí. Netrvalo dlouho a na věrného psa se chodili dívat lidé z celého Japonska, kteří mu nosili dobroty a hladili ho během toho, jak trpělivě čekal na příchod svého profesora. Svůj rituál bez přestávky opakoval ještě dlouhých devět let od momentu, kdy jeho majitel naposledy vydechl, a kdyby nebyl Hačikó zemřel, mohl v tom pokračovat ještě dál.
I když s profesorem prožil jen necelé dva roky svého života, tento člověk se mu do srdce zapsal tak hluboko, že celý svůj další život zasvětil čekání na jeho návrat. Již v roce 1934 se Hačikó dočkal vlastní sochy přímo u vlakového nádraží Šibuja, přičemž samotný pejsek byl přítomen při jejím odhalování, ale jeho život už pak dlouho netrval. Ve věku 12 let, což není na psa vůbec nízké číslo, skonal 8. března roku 1935 jen několik desítek metrů od svého oblíbeného vlakového nádraží. Hačikó zemřel v jedné z bočních uliček, kde ho pak našli kolemjdoucí a okamžitě přivolali pomoc, která oddanou ikonu Japonska odvezla pryč.
Hačikó v hollywoodské verzi s Richardem Gerem ve filmu Hačikó: Příběh psa
Hačikův příběh se postupem let stal námětem pro několik filmových adaptací. První z nich vznikla ještě v roce 1987 a šlo o čistě japonskou produkci, takže film se prakticky do světa ani nedostal. Když se však příběhu chytil i americký Hollywood a trochu ho upravil, kdy Japonsko zaměnil za americký Rhode Island a profesora Eizabura na šarmantního Richarda Gerea, rychle si ho oblíbili diváci po celém světě a japonská ikona se dostala do obecného povědomí. Příběh oddaného pejska si Japonci dokonce oblíbili natolik, že rodiče a děti používají Hačikó jako vzor oddanosti a věrnosti, kterého by měli jednoho dne dosáhnout i oni. Když se tedy budeš příště procházet po ulicích japonského Tokia a v blízkosti jeho vlakového nádraží Šibuja, všimni si bronzové sochy jedné roztomilé akity inu, která dodnes čeká na to, až se profesor Eizaburo vrátí zpět domů.
