Bílé vězení útočí na strach nebo vzpomínky.
Existuje velké množství způsobů mučení, množství z nich je však minimálně v moderním světě naštěstí již minulostí. Od bolestivých fyzických až po ještě nepříjemnější psychické metody, lidé si zkrátka našli množství cest trestání. Jedním z nejpromyšlenějších a nejzajímavějších je takzvané mučení barvou, bílé utrpení či bílý pokoj.
Vše má velmi jednoduchý princip. Trestaný je vržen do místnosti, která je celá bílé barvy, dokonce často i stejného odstínu. I pro věznitele to je však náročnější, než se zdá. Nejenže musí mít vězeň vymalované doběla a veškerý nábytek je bílý, lidé k němu musí vcházet bílých oblecích, jídlo ztělesňují jen bílé chody (například rýže) a v dané místnosti nikdy není tma. Pokud se jedná o opravdu důsledné mučení, v dané místnosti je tolik zdrojů světla, aby se minimalizovaly stíny a dotyčného nutí vylučovat (oběma způsoby) pod absolutní kontrolou, aby náhodou neviděl barvu svých... produktů. Vězeň totiž nemůže, nesmí vidět jinou barvu (kromě svého těla).
Insanity
Po krátkém představení podmínek můžeme říci, že to je vlastně asi tak všechno. Nikdo nikoho nemlátí, nikdo nemusí pracovat a v bílých místnostech bývá i docela solidní (samozřejmě bílé) vybavení. To je však mnohem horší než fyzické utrpení. Už za pár dní člověk zapomíná, jak vypadají barvy a všude vidí jen bílou. Bílé jsou jeho představy, nápady i myšlenky. Ani to však nezní až tak špatně a v podstatě ani není – až do momentu, kdy vězni začne bílá barva překážet. Obvykle se to děje za pár dní, v době, kdy už je bílá nasáklá všude v člověku. Člověk začne nenávidět sám sebe, začne se bát a začne ztrácet své vzpomínky. Mnozí lidé takto zapomněli na své kamarády, rodinu či dokonce i na sebe.
In a white room, with blonde curtains...
Bílá vězení nejsou stavěná na to, aby v nich lidé strávili svůj trest, ale k tomu, aby v nich ilegálně věznění strávili svůj život. Krmit lidi rýží či petrželkou zas není až tak složité a navíc, psychická stránka člověka po několika dnech natolik ochabne, že by v případě osvobození byli hrdinům nesmírně na obtíž. Ani po úniku z bílé noční můry však příběh nekončí – bílá místnost se donekonečna vrací ve snech, často plných klaustrofobie. Zajímavou částí vězení byl nečekaný střet s barvou, ideálně pořádně křiklavou, například jasně oranžovou. Vězni ji hodili do pokoje a mnoho z nich se daného objektu velmi bálo, jako by nic předtím nikdy neviděli.
V roce 2004 se z bílého vězení dostal novinář Amir Fakhravar, jehož uvěznili íránští extremisté. „Byl jsem tam osm měsíců, během nichž jsem si nemohl vzpomenout na obličej mého otce či matky. Když jsem odtud vyšel, nebyl jsem normálním člověkem. Vysálo to ze mě barvy i život.“
white fahrkvaar
Z užívání bílých pokojů byly však obviněny i USA, Velká Británie či Venezuela. Někteří z nich měli dokonce používat mysl klamající triky jako zobrazování postupně blednoucích barev, které měly člověku vnutit myšlenku, že ve skutečnosti ztrácí cit pro barvy. Dalším, kterému se z vězení podařilo nějakým zázrakem uniknout, je za bývalého teroristu považovaný Abu Zubaydah, ten o svém pobytu řekl několik silných slov. Na závěr vybíráme ty nejzajímavější úryvky: „Probudil jsem se přivázaný k posteli ve velmi bílém pokoji. Mohl mít rozměry tak 4x4 metru. Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam byl. Možná pár dní jsem jen ležel, nic víc. Neviděl jsem smysl v ničem jiném. Pak mě však donutili si sednout, přivázali mě k židli, kde jsem byl tak dva nebo tři týdny, asi. Měl jsem z toho křeče, tak bylo jedinou světlou chvilkou možnost vstát a jít na toaletu, která sestávala z kbelíku. Samozřejmě bílého. Do všeho hrála depresivní, skřípající skladba. Mohla mít asi 15 minut, musel jsem ji poslouchat 24 hodin denně. Někdy stráže úmyslně simulovaly chyby a mně se dostalo vysokého, nesnesitelného zvuku.“
