Zdá se, že M. Night Shyamalan nezapomněl ze svého někdejšího kumštu úplně vše a vrací se v dobrém světle.
Pokud byste se zeptali filmových fanoušků na jméno M. Night Shyamalan zhruba před 15 lety, v drtivé většině byste slyšeli pořádnou chválu. Nemůžete se ale divit. The Sixth Sense, Signs či Unbreakable (u mnohých i The Village) jsou dnes již kultovními filmy, které formovaly typický režijní styl tohoto, tehdy ještě mladého Inda. Něco se však v tomto období pořádně pokazilo a přišla na řadu špatná Lady in the Water, ještě horší The Happening a dva z nejslabších blockbusterů 21. století After Earth a nechvalně známý The Last Airbender. Mnozí nad někdejším zázrakem už lámali hůl, avšak ten se dal konečně dohromady a loni vypustil do světa příjemnou hororovou jednohubku The Visit. Že by velký návrat? Kdepak. Jedna vlaštovka léto nedělá, a tak jsme čekali, co se v hlavě „mistra napětí“ urodí tentokrát. Stál ten comeback za to? Pro nás rozhodně ano.
Split nám nastiňuje příběh Kevina (James McAvoy), který trpí disociativní poruchou osobnosti. To znamená, že v jeho hlavě žije 23 person a každá z nich má své specifické rysy, zlozvyky či poruchy. Problém nastává v momentě, kdy se jedna z jeho negativních tváři dostane „na povrch“ a unese tři mladé teenagerky (Casey - Anya Taylor-Joy, Claire - Haley Lu Richardson, Marcia - Jessica Sula) do jakéhosi podzemí, kde je nečeká nic dobrého. Prozradí jim totiž, že se mají stát obětí přicházející 24. osobnosti, kterou je jakási nadpřirozená bestie.
V tomto okamžiku upozorňuji, že následující řádky píšu přesně tak, jak na mě působil film během svého trvání až do přibližně závěrečné pětiminutovky. Ta bude samozřejmě s plnými spoilery obsažená v předposledním odstavci.
Pokud si myslíte, že hrát několik postav najednou je těžké, nuže... máte pravdu. Bez většího předbíhání rovnou oznamujeme, že McAvoy odvedl špičkovou práci a jeho projev byl přesně takový, jak jednotlivé scény potřebovaly. Když hraje dítě, má typické dětinské pohyby, mluvu či mimiku obličeje. Když se v jeho hlavě dostane na povrch přísná Patricia, hravá ústa se změní na rovnou čáru a jindy je z něj zase tichý Dennis, puntičkářský sadista s vlastní psychickou poruchou. Ve zkratce – náš milovaný mladý Professor X je prostě geniální. Jeho depresivní autentické herecké kolegium doplňuje kromě dvou nevýrazných unesených slečen skvělá Casey v podání Anyi Taylor-Joy, známá například z hororu Čarodějnice a do třetice i psychiatrička Karen Fletcher alias Betty Buckle (Carrie). Split prostě preferuje kvalitu nad kvantitou a nejen v postavách. Bylo to však nutné? Podle mého skromného názoru ne tak úplně. Samozřejmě, unesená Anya a pečlivá Betty nepotřebují zbytečné rozšíření, avšak co McAvoy? Jeho mentální stav mu dovoluje povolat celkem 23 osob, ale my jsme v akci neviděli více než 5. Samozřejmě, kontroloval to jistý dějový aspekt, ale mám pocit, že si to uvědomovali i samotní tvůrci. Ti bohužel zvolili levné scenáristické berličky a ukázali nám pár dalších postav pouze formou videozáznamu v nalezeném počítači.
Další věcí, která mi výrazně chyběla, bylo vysvětlení celé filozofie konání rozpolceného McAvoye. Během sledování filmu jsem až do finální třetiny stále čekal na objasnění jakéhosi základu „Bestie“ jako záporáka. Něco, na co jsme byli připravováni celý film, se sice nenásilně a účelově, ale po hlubším zamyšlení nelogicky transformovalo na příliš rychlý sled událostí, kterému prostě chyběla jakási podstata. Možná mi také chybělo více flashbackových scén z jeho minulosti. Víme, že jeho nemoc způsobilo trauma z dětství, ale jediné, co vidíme, je jediný záběr naznačující přicházející výprask. Žádnou zálibu jsem také nenašel v zmíněných berličkách či jemných blbostech ve scénáři, ale ani zdaleka to nebylo nic, co by mě donutilo praštit se po čele. Zklamaný však v žádném případě nejsem. Pozitiv nacházím mnohem více a musím zmínit jedno z největších. Je jím režie jako taková. Shyamalan se pořádně vytáhl a jeho comeback je ozdoben skvělou kamerou Mikea Gioulakise (It Follows), hudbou, tísnivou klaustrofobickou atmosférou a dalšími věcmi, které mi v pár momentech nahnaly pořádnou husí kůži. Dělá to, co se mu dařilo dělat dvě desetiletí dozadu a my mu to opět žereme. Pomalu se dostáváme ke konci a je načase adresovat největšího slona v místnosti. Proč Split vyvolal takový rozruch?
(SPOILER: No přece díky typicky nemocnému Shyamalanovu twistu. Zjistit perfektní potitulkovou scénou, že Split je vlastně jakési volné pokračování skvělého Unbreakable z roku 2000 a samotný film slouží jako origin story pro nového záporáka, mi totiž pořádně zkomplikovalo hodnotící postup. Najednou se na jisté vytyčené problémy dívám z opačného světla a například takové nedostatečné zobrazení minulosti, motivů apod. můžeme akceptovat jako typickou cliffhangerovou část propojené zábavy. Samotnému mi však trvalo několik minut spojení si dohromady dvou zmíněných fiilmů, a tak jsem se rozhodl, že k němu budu přistupovat jako divák, který původní film neviděl a nemusí mít tedy dostupné znalosti.)
Jak již říká nadpis. Jsem nesmírně spokojený. Nejen, že mě opravdu těší návrat indického vizionáře, ale potěšila mě i samotná dávka dvouhodinové zábavy. Psychologický teror klidně můžete zaměnit slovíčkem horor, protože to pár žánrových elementů přebírá, ovšem dělá to podobně jako ve Vesnici, kde sází zejména na stupňující se nechutné napětí. To bylo strhující a spolu s kamerou, hudbou a McAvoyem tvoří základ skvělé kino zábavy. Vyčítám mu však hned několik zmíněných věcí a tak nějak mi přichází na mysl slovní spojení mírně nevyužitý potenciál. Možná to byl záměr, možná ne. To se dozvíme jindy. Ode mě si Rozpolcený odnáší 7.5/10.
