Nová značka Ubisoftu spatřila světlo světa. Jak tedy dlouho očekávaná bojová hra For Honor dopadla? Čtěte naši recenzi.
Vikingové, rytíři a samurajové na jednom bojišti? Z historického hlediska nesmysl, ve videohrách se však fantazii meze nekladou a do právě takového světa vás uvede nový titul společnosti Ubisoft s názvem For Honor, který vznikal primárně v dílně vývojářů z pobočky v kanadském Montrealu. Bojový titul si při svém prvotním odhalení na veletrhu E3 2015 vysloužil od přítomného publika velmi vřelé reakce, s postupem času pak rostla i očekávání natěšených hráčů a nyní konečně nadešla ta chvíle, kdy se můžeme chopit zbraně a vyrazit do nelítostného boje na život a na smrt. Zda vám však případné chyby náhodou nezlomí vaz dříve než soupeřova palice, se dozvíte v následujících řádcích.
Recenzování proběhlo na standardní konzoli PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Ačkoliv je For Honor především multiplayerovou záležitostí, nabízí také příběhovou kampaň pro jednoho hráče, kterou si můžete zahrát i po boku kamaráda v režimu kooperace. Kampaň je rozdělená celkem do tří kapitol, z níž každá je zaměřena na jinou skupinu bojovníků. V té první si navléknete nablýskanou rytířskou zbroj, druhá část je věnována hře za Vikingy a jako poslední přijdou na řadu samurajové. V rámci každé z kapitol si hráč navíc vyzkouší dvě až tři postavy dané frakce a podívá se do nejrůznějších míst od hustých lesů se středověkými hrady a vikinskými tábory přes bahnité mokřady až po japonské pevnosti. Počasí není dynamické, ale spjaté s konkrétními misemi, i tak ovšem vizuálnímu provedení a celkové atmosféře přidává něco na variabilitě. Jednou se tedy můžete kochat palouky zalitými sluncem, jindy na krajinu padne noc, pak o vaše brnění bubnuje prudký déšť a nechybí ani zasněžené oblasti se zamrzlými jezírky. Z pohledu zpracování světa, respektive oddělených příběhových lokací, je tedy kampaň značně povedená, to samé se ale bohužel nedá říct také o dějové lince, kterou jsou jednotlivé kapitoly a mise provázány.
Příběh se ve zkratce točí okolo přetrvávajících válek mezi znepřátelenými frakcemi, v jejichž pozadí figuruje tajemná postava hlavní herní antagonistky. Její charakter či motivace, proč se krvavé boje snaží udržovat při životě, však nejsou nijak důkladně prokresleny a působí nepřesvědčivě. Postupně se pak seznámíme i s určitým příběhovým pozadím kladných hrdinů, za které si hráč zahraje, nicméně i v tomto směru hra zůstává spíše povrchní a o vybudování hlubšího vztahu k některé z těchto postav nelze hovořit. Přestože jistý potenciál na vypracování kvalitní narativní složky by zde byl a prolnutí tří různých kultur je vcelku příjemným prvkem hry (pokud překousnete ty pitomé rohy na vikinských helmách, se kterými do boje opravdu nikdy nechodili), kampaň z hlediska dějové linky spadá do slabšího průměru a z nepříliš poutavé zápletky si žádný pamětihodný zážitek neodnesete.
Hlavním trumfem hry je zejména propracovaný soubojový systém a pocit z boje jako takového. Střety zpravidla probíhají v podobě duelů jeden na jednoho a často bývají napínavé až do poslední vteřinky, než se soupeřova hlava (případně ta vaše) odkutálí někam do nedalekého houští. Silné a slabé útoky lze vést celkem ve třech směrech (zleva, zprava a shora), přičemž logicky v těch stejných se taky bráníte. Je tak třeba být neustále ve střehu, hbitě reagovat na údery a pohyb soupeře a zároveň odhadnout správný čas na provedení protiútoku. Špatná kalkulace se vám může zatraceně vymstít a dřív než se nadějete, už máte o úd méně. A když o sebe hlasitě narazí ocel dvou mečů, pocit nárazu jako by téměř přecházel přes ovladač až hráči do těla. Se špetkou šikovnosti je navíc možné využívat okolního prostředí ve svůj prospěch, a tak lítý souboj můžete ukončit i sražením nepřítele z útesu nebo třeba shozením do vody (v tomto světe naštěstí nikdo neumí plavat). Ovládání základních pohybů hráči přejde velmi rychle do krve, k úplnému ovládnutí bojové techniky daného hrdiny a jeho různých útočných kombinací je zapotřebí notná dávka cviku. Známá věta „Easy to learn, hard to master“ by si tak mohla klidně sloužit jako trefný podtitul hry.
Kromě soubojů tváří v tvář s nepřátelskými hrdiny se hráč v kampani také mnohdy ocitá v obležení menších vojáků (jakýchsi minionů) a sám vlastně přesně nevím, jak se ohledně tohoto rozhodnutí vývojářů cítit. Jejich útoky nemají na ukazatel zdraví hráče skoro žádný vliv a k jejich zabití stačí jediný slabý úder. Při jejich kosení ale není možné uzamknout pohled na jednoho konkrétního panďuláka, a tak se někdy může stát, že minete. Na druhou stranu plošným útokem pak můžete porazit naráz klidně celou skupinku, což dává silně vzpomenout na hry jako Dynasty Warriors a v hráči vzbuzuje dojem opravdové síly. Zde se ale z mého pohledu začíná pomalu vytrácet ono kouzlo, které činí běžné souboje ve For Honor tolik zábavnými. K zabíjení řadových vojáků, kteří představují spíše otravný hmyz, totiž není zapotřebí žádného umu nebo taktiky. Jde prakticky jen o prosté zmáčknutí tlačítka, a to je tak trochu škoda.
Během běhání po bojišti mne však potěšil jeden drobný detail, a sice jazyk pokřiku nepřátel. V boji proti samurajům se totiž kolem vás v rámci válečné vřavy kromě řinčení zbraní, smrtelných výkřiků a bortících se hradeb ozývají také japonské výkřiky, zatímco když hrajete za samuraje proti seveřanům nebo obrněným rytířům, ozývá se kolem zase jejich neidentifikovatelná řeč, které vy v kůži japonského válečníka nerozumíte. Drobnost, ale velmi efektivně to pomáhá dotvářet skvělou, hutnou atmosféru, které má hra nadbytek.
Náplň misí má v řadě případů velmi podobným formát, kdy je cílem hráče probojovat se zástupy nepřátelských jednotek a na konci úrovně porazit bosse, tedy místního velitele. Někdy je při tom svým bratrům ve zbroji z nitra nepřátelské pevnosti nejdřív otevřít bránu, jindy zase čelíte nabíhajícím vlnám nepřátel nebo osvobozujete své druhy ze zajetí. Jedním dechem je však třeba dodat, že místy se hra blýskne i o něco zajímavějšími nápady, i přesto však platí, že úkolům by prospěla podobná míra různorodosti, jakou nabízí výše zmiňované zpracování jednotlivých prostředí. Zamrzí také délka kampaně, kterou je možné pokořit všehovšudy za nějakých 7 až 8 hodin a v jistém smyslu působí dojmem pouhé přípravy na multiplayer, který je hlavní vrstvou hry.
Hra pro více hráčů v současnosti nabízí 5 módů, které si hráč vybírá z válečné mapy. Ta je rozkouskovaná na menší územní celky a hráč se zde může zúčastnit boje jednotlivých frakcí o co největší územní vliv, s čímž jsou v delším časovém horizontu spojené různé odměny (příslušnost k jedné z bojových skupin si hráč zvolí při prvním zapnutí hry, později ale může přejít do jiné). Zmiňovanými módy jsou Dominion, Deathmach (rozdělený na Skirmish a Elimination) a Brawl (rozdělený na duel a boj dva na dva). První ze jmenovaných je klasickým režimem zaměřeným na dobývání trojice bodů na mapě, přičemž oba týmy o čtyřech hráčích se snaží získat celkem tisíc bodů a následně vyhladit nepřátelské bojovníky, kteří se v tu chvíli přestanou respawnovat. Tisíc bodů musíte posbírat i v režimu Skirmish, namísto zabírání míst zde však týmy body získávají vražděním soupeřů. Elimination funguje na jednoduchém principu vyřazování, čili vyhrává ten, kdo jako první třikrát pobije všechny členy opozičního týmu, což platí v zásadě i pro mód dva na dva. Duel též není třeba nijak obšírně vysvětlovat – kdo ze dvou hráčů zůstane stát, vyhrál.
Sami si můžete všimnout, že obsahu pro multiplayer není zrovna přehršel, nicméně hra se to snaží kompenzovat alespoň počtem hrdinů, za které si můžete zahrát. Těch je celkem dvanáct (4 od každé frakce) a každý z nich má své vlastní přednosti a pochopitelně i slabiny. Díky tomu můžete hrát takovým stylem, který vám sedí nejvíce, a když vás po čase hra za jednoho hrdinu omrzí, můžete směle přesedlat na dalšího, třeba diametrálně odlišného. Jsem tedy přesvědčen, že vhledem k rozmanitosti hrdinů a jejich dovedností si svého oblíbence vybere každý (osobně jsem si nejvíce oblíbil rychlou Japonku s dlouhým kopím, kterou jsem střídal se silným Vikingem s obouruční sekerou). Rozličné styly boje navíc doplňují možnosti rozsáhlých úprav týkající se vzhledu, zbroje a schopností, k nimž si hráč odemyká cestu zvyšováním úrovně dané postavy.
Zábavné duely z kampaně se v multiplayeru stávají ještě o úroveň lepšími. A zrádnějšími. Na rozdíl od botů ovládaných umělou inteligencí totiž například živý hráč chápe, že když se „nenápadně“ postavíte k okraji propasti, tak asi máte za lubem jej do té díry shodit. Mnohdy se vám ale taky může stát, že k protivníkovi se přidá některý z členů jeho týmu a vy se tím pádem náhle ocitnete pod útokem hned ze dvou stran naráz. Z takového nerovného souboje pak odejdete jako vítěz jen málokdy. Když se vám ale nepřetržité výpady nepřátel daří blokovat, naplní se vám speciální ukazatel a hráč pak může aktivovat takzvaný Revenge mód, díky němuž se vám na krátkou dobu navýší obrana a útok. I ve zdánlivě prohraném boji proti dvěma soupeřům najednou tak díky této mechanice můžete ještě pořádně zamíchat kartami, což sice možná ubírá na věrohodnosti, ale na tu se tady moc nehraje.
Přesto jsem toho názoru, že hra je nejzábavnější v bojích jeden na jednoho, a proto jsem vždy ocenil, když hráči dodržovali nepsanou gentlemanskou dohodu nebojovat ve dvou nebo třech lidech proti jednomu nebožákovi. To se samozřejmě nezaštěstí pokaždé, ale občas na takovou situaci narazíte. Osobně jsem se tím snažil řídit co nejčastěji. Když jsem například ve vyřazovacím zápase zbyl jen já se svým spoluhráčem proti jednomu členu opačného týmu, do jejich souboje jsem nezasahoval a sledoval je zpovzdálí. Když pak soupeř týmového kolegu skolil, nastoupil jsem já. Nicméně mlátit s celou partou do zoufalého nepřítele hlava nehlava je také zcela legitimním způsobem boje a hra vás za to žádným způsobem nepenalizuje. Válka je válka. Naopak ještě někdy dostanete bonusové body. Jak jsem už ale zmínil, hra je z mého pohledu nejzábavnější v duelech, ty totiž těží z předností soubojového systému zdaleka nejvíce.
To, že hra mimo duely začíná pokulhávat, se asi nejzřetelněji projevuje během davových rubanic, například v režimu Dominion, které jsou často dosti nepřehledné, špatně se v nich pohybuje, a v houfu malých vojáků může mít hráč problémy na první dobrou odlišit nepřátelského hrdinu od vlastního spoluhráče. Nemluvě o tom, že v takovém šrumci se jen stěží dá bránit soupeřových útokům, protože ukazatel, odkud je útok veden, začíná být uprostřed většího množství pobíhajících postav poněkud nevýrazný. Přepínání mezi zaměřením z jednoho soupeře na druhého je navíc trochu nepohodlné a taky se mi stalo, že hra nepochopila, na koho se pod náporem trojice soupeřů chci vlastně zaměřit, což samozřejmě vyústilo smrtí. Mojí. Paradoxně ale právě v módu Dominion bývá hráčská aktivita nejvyšší, zatímco v mých oblíbených duelech nízká, z čehož se tedy dá vyvodit, že většina hráčů podobně negativní názor na davové bitky zřejmě nesdílí. Já v nich ale příliš velkou zálibu nenašel.
Vážnější výtka poputuje směrem k technickému stavu, který dále sráží dojem z hry pro více hráčů. Bohužel lze sem tam během zápasů zaznamenat protivné lagování, což je u soubojů, které jsou založené na přesnosti, docela nepříjemné, při synchronizaci hráčů se pak hra na chvíli zastaví a vrátí se o několik okamžiků zpátky do dřívější pozice. Párkrát se mi také přihodilo, že matchmaking po několika desítkách sekund ukončila chybová hláška, přímo během zápasu se mi to ale naštěstí nikdy nestalo. Přesto bych řekl, že pokud si chce Ubisoft své hráče udržet, měl by urychleně přispěchat s řešením těchto chyb. Ty se sice v mém případě neprojevovaly často a boje jsem si veskrze dobře užíval, ovšem pro primárně multiplayerový titul nejsou podobné nedostatky vůbec dobrou vizitkou.
Stojí za to také zmínit, že ve hře jsou přítomné mikrostransakce, díky nimž si můžete pořídit kosmetické doplňky pro své hrdiny nebo ocel, což je místní platidlo, za které se dají kupovat balíčky s novým vybavením. Stejně tak si ale můžete zajistit větší přísun zkušeností a odměn za dokončené zápasy, z čehož jde dle mého názoru cítit (v delším časovém horizontu) možné znevýhodnění hráčů, kteří do svých postav nechtějí investovat reálné peníze.
For Honor ve svém jádru šlape jako dokonale promazaný stroj, jeho celková kvalita však pod nánosy zbytečných chyb trochu skřípe. Nejsilnější stránkou hry je naprosto senzační soubojový systém, který zejména v duelech funguje na výbornou. Potěší taky velmi kvalitní audiovizuální zpracování, které pomáhá dotvářet parádní válečnou atmosféru. Na druhou stranu se titul potýká také s několika zjevnými problémy, a to ať už se jedná o příběhově nezáživnou kampaň, kvůli které se nevyplatí hru za plnou cenu kupovat, nebo občasné potíže související s multiplayerem. Ani toho obsahu není kdovíjak mnoho, naštěstí pocit repetitivnosti se daří zahnat střídáním různých bojových stylů díky vcelku pestré plejádě hrdinů. Mezi množstvím klasických týmových akcí For Honor svým námětem a souboji zblízka rozhodně přináší příjemný pocit svěží hratelnosti, díky čemuž se titul hráči rychle dostane pod kůži. Hra to tedy v žádném případě není špatná. Je originální, nabízí zážitek, který jen tak někde nenajdete, a jejímu kouzlu je velmi snadné podlehnout. Jen se ale může stát, že dříve nebo později z prvotního nadšení vlivem méně povedených částí vystřízlivíte. 7/10
Titul For Honor si na všechny podporované platformy můžete pořídit v osvědčeném obchodě Ciernydrak.sk a našinci také jistě ocení skutečnost, že hra je kompletně (tituly a rozhraní) přeložená do češtiny
