Její tělo ukradl z mauzolea poté, co si ho po dobu dvou let chodil v noci prohlížet.
V naší historii bychom našli několik stovek případů nekrofilie. Jedním z těch vůbec nejpodivnějších je příběh Carla Tanzlera, který se odehrál v první polovině minulého století. Ten se zamiloval natolik vášnivě do své pacientky trpící tuberkulózou, že po její smrti s její mrtvolou žil ve svém bytě sedm let.
Carl Tanzler, jinak také známý jako Count Carl von Cosel, byl mužem mnoha talentů. Radiolog původem z Německa tvrdil, že v průběhu života vystudoval devět vysokoškolských oborů, měl být i bývalým kapitánem ponorky a tvrdil, že má na svém kontě řadu vynálezů.
Ve skutečnosti však šlo jen o výstředního, a hlavně osamělého muže, který opustil svoji manželku i s dětmi, aby mohl nastoupit jako pracovník do nemocnice amerického námořnictva Key West, která se nacházela na Floridě.
Figurovat tam začal v roce 1927 a příliš nevystupoval z davu. To však jen do momentu, kdy poznal Marii Elenu Milagro de Hoyos. Tato 21letá kubánská kráska tehdy dorazila do nemocničního zařízení na prohlídku a Carl na první pohled poznal, že se jedná o ženu jeho snů.
Carl Tanzler byl totiž podle svých slov po celá léta sužován sny a vizemi o krásné tmavovlasé ženě, která měla být jeho životní láskou. Elena byla dokonalým ztělesněním jeho představ.
Carlovo vyšetření přineslo chmurnou prognózu. Mladá žena měla tuberkulózou, což byla tehdy nemilosrdná a často i smrtelná choroba. Tím se však Carl nehodlal zastrašit a byl odhodlán své nově objevené spřízněné duši zachránit život všemi možnými prostředky.
Na její léčbu nešetřil náklady ani omezenými prostředky nemocnice, a dokonce jí podával tonika, která sám podomácku vyráběl. Do jejího domova propašoval i rentgen, jen aby ji vytáhl ze spirály smrti.
Během toho všeho ji nezapomínal zasypávat dárky a láskyplnými vzkazy. Navzdory všem jeho snahám slečna Elena Milagro de Hoyos 25. října (október) 1931 na následky tuberkulózy zemřela.
Nešťastný lékař trval na tom, že z vlastních peněz uhradí pohřeb jeho milované do drahého kamenného mauzolea, a se souhlasem rodiny najal pracovníky místního hřbitova, aby její tělo omyli a řádně naaranžovali.
Tanzler se před rodinou Eleny ale zapomněl zmínit, že vlastní klíč do mauzolea, kde byla pohřbena. V následujících dvou letech místo jejího posledního odpočinku navštěvoval téměř každou noc.
To neuniklo pozornosti vesničanů, a nakonec byl kvůli svému počínání vyhozen z práce. Poté se v mauzoleu už nikdy neukázal.
Tanzlerovi návštěvy do mauzolea nestačily. Potřeboval se svojí rozpadající se dívkou snů trávit více času. A tak po vyhazovu z práce její tělo naložil na vozík a odtáhl ho do provizorní laboratoře, kterou si vystavěl v prostorách starého letadla.
Za použití sádry, drátů, vosku a skleněných očí pak Elenu přivedl „zpět k životu“. Její tělo poté odvezl do svého domova, kde s ním sdílel manželské lože.
V následujících letech jej udržoval pomocí drátů, vycpával dutinu břišní hadry, voskoval její obličej, její vlasy nahradil novými a tělo potíral dezinfekčními prostředky a roztoky, aby zabránil postupujícímu rozkladu a zápachu.
