Její tělo ukradl z mauzolea poté, co si ho po dobu dvou let chodil v noci prohlížet.
V naší historii bychom našli několik stovek případů nekrofilie. Jedním z těch vůbec nejpodivnějších je příběh Carla Tanzlera, který se odehrál v první polovině minulého století. Ten se zamiloval natolik vášnivě do své pacientky trpící tuberkulózou, že po její smrti s její mrtvolou žil ve svém bytě sedm let.
Carl Tanzler, jinak také známý jako Count Carl von Cosel, byl mužem mnoha talentů. Radiolog původem z Německa tvrdil, že v průběhu života vystudoval devět vysokoškolských oborů, měl být i bývalým kapitánem ponorky a tvrdil, že má na svém kontě řadu vynálezů.
Ve skutečnosti však šlo jen o výstředního, a hlavně osamělého muže, který opustil svoji manželku i s dětmi, aby mohl nastoupit jako pracovník do nemocnice amerického námořnictva Key West, která se nacházela na Floridě.
Figurovat tam začal v roce 1927 a příliš nevystupoval z davu. To však jen do momentu, kdy poznal Marii Elenu Milagro de Hoyos. Tato 21letá kubánská kráska tehdy dorazila do nemocničního zařízení na prohlídku a Carl na první pohled poznal, že se jedná o ženu jeho snů.
Carl Tanzler byl totiž podle svých slov po celá léta sužován sny a vizemi o krásné tmavovlasé ženě, která měla být jeho životní láskou. Elena byla dokonalým ztělesněním jeho představ.
Carlovo vyšetření přineslo chmurnou prognózu. Mladá žena měla tuberkulózou, což byla tehdy nemilosrdná a často i smrtelná choroba. Tím se však Carl nehodlal zastrašit a byl odhodlán své nově objevené spřízněné duši zachránit život všemi možnými prostředky.
Na její léčbu nešetřil náklady ani omezenými prostředky nemocnice, a dokonce jí podával tonika, která sám podomácku vyráběl. Do jejího domova propašoval i rentgen, jen aby ji vytáhl ze spirály smrti.
Během toho všeho ji nezapomínal zasypávat dárky a láskyplnými vzkazy. Navzdory všem jeho snahám slečna Elena Milagro de Hoyos 25. října (október) 1931 na následky tuberkulózy zemřela.
Nešťastný lékař trval na tom, že z vlastních peněz uhradí pohřeb jeho milované do drahého kamenného mauzolea, a se souhlasem rodiny najal pracovníky místního hřbitova, aby její tělo omyli a řádně naaranžovali.
Tanzler se před rodinou Eleny ale zapomněl zmínit, že vlastní klíč do mauzolea, kde byla pohřbena. V následujících dvou letech místo jejího posledního odpočinku navštěvoval téměř každou noc.
To neuniklo pozornosti vesničanů, a nakonec byl kvůli svému počínání vyhozen z práce. Poté se v mauzoleu už nikdy neukázal.
Tanzlerovi návštěvy do mauzolea nestačily. Potřeboval se svojí rozpadající se dívkou snů trávit více času. A tak po vyhazovu z práce její tělo naložil na vozík a odtáhl ho do provizorní laboratoře, kterou si vystavěl v prostorách starého letadla.
Za použití sádry, drátů, vosku a skleněných očí pak Elenu přivedl „zpět k životu“. Její tělo poté odvezl do svého domova, kde s ním sdílel manželské lože.
V následujících letech jej udržoval pomocí drátů, vycpával dutinu břišní hadry, voskoval její obličej, její vlasy nahradil novými a tělo potíral dezinfekčními prostředky a roztoky, aby zabránil postupujícímu rozkladu a zápachu.
Nestaral se však jen o fyzickou podobu své hnijící nevěsty. Dokonce jí kupoval i drahé oblečení a parfémy. Láska až za hrob mu vydržela dlouhých sedm let.
Všechno mu vycházelo, avšak jak už to bývá, lidé se brzy začali vyptávat. Zajímalo je, proč podivínský lékař běžně nakupuje dámské oblečení, parfémy a šperky, avšak žádnou ženu s ním nikdy neviděli.
Když pak místní chlapec viděl navečer skrz okno Tanzlera, jak tančí s něčím, co vypadalo jako obří panenka, vesničané si spojili dvě a dvě dohromady. Dobře si totiž pamatovali jeho nezvyklou lásku k zemřelé Eleně a jeho návštěvy v mauzoleu.
V říjnu 1940 Carla Tanzlera přišla navštívit sestra Eleny. Když vešla dovnitř a porozhlédla se, ke svému zděšení jí zrak ulpěl na něčem, co vypadalo jako vosková figurína její sestry.
Vyděšená dívka utekla a zburcovala místní policisty, kteří vtrhli k Tanzlerovi domů a netrvalo jim dlouho, než zjistili, že nejde o voskovou panenku, ale shnilou mrtvolu Eleny.
Při následné pitvě pak byla krom vycpávek objevena i papírová trubice, která měla fungovat jako provizorní vagína.
Za svůj čin byl samozřejmě poslán před soud, kde byl obviněn z poničení hrobu a vyjmutí těla pohřbeného bez povolení.
Proces se brzy stal mediální senzací a Tanzler si kupodivu získal i podporovatele, a to zejména z řad žen, pro které byl spíše případem excentrického milovníka než úchyla.
O duševním zdraví Carla Tanzlera vypovídá i jeho prohlášení u soudu, podle něhož hodlal tělo Elen naložit do letadla a vyletět s ním tak vysoko do stratosféry, že by radiace z okolního vesmíru mohla proniknout do jejích tkání a obnovit v ní život.
I přesto byl všech obvinění zproštěn, a to na základě promlčecí doby. Nicméně, protože si případ vyžádal tolik pozornosti ze strany médií, Elenino tělo bylo na několik dní veřejně vystaveno pro tisícihlavé davy návštěvníků.
Poté, co zájem opadl, byla pohřbena v neoznačeném hrobu, aby mohla odpočívat už navěky bez jakýchkoli romantických vylomenin.
Carl Tanzler svůj život dožil v klidu a bez jakýchkoli dalších prohřešků. Jeho žádost o navrácení těla Eleny byla samozřejmě zamítnuta, a tak se spokojil s její posmrtnou maskou, kterou nasazoval voskové figuríně.
