Zuzka dělá instalatérku v Praze: „Když lidé zjistí, že jim kotel opraví žena, jsou spokojenější“

Co všechno vlastně spadá do tvé pracovní náplně?

Dělám hlavně topení, vodu a plyn, takže to nejsou výhradně instalatérské práce. Ještě mě čekají zkoušky na plyn a dodělávám si taky elektrikářský kurz. Je to nezbytné pro druh práce, kterou dělám.

Zobrazit galerii

(9)

Jak ses stala kominičkou?

Dostala jsem se k tomu víceméně ve chvíli, kdy jsem opustila rodinu. Jako dítě jsem doma zažila domácí násilí, nebylo to jednoduché, dlouho jsem se jen hledala a nevěděla, co mám dělat. Na střední škole jsem nejprve studovala ekologii a životní prostředí, ale už v prvním ročníku jsem zjistila, že to není nic pro mě.

Co jsi dělala po odchodu z domova?

Žila jsem s bývalým přítelem v jeho domě. Byl to opravář aut, takže jsem se dostala i k tomu, docela mě to bavilo. Později jsem si ale uvědomila, že chci mít v životě větší jistotu a zároveň si chci vybudovat něco vlastního. Chtěla jsem se naučit něco, co budu potřebovat i za dvacet let, proto instalatérství.

Školu jsi ale nedokončila.

Ne, dostala jsem se do třetího ročníku a chtěla jsem pokračovat, ale v té době jsem bojovala s depresemi, brala dost léků a prostě to nešlo. Proto jsem odjela do Indie, kde jsem si potřebovala dát do pořádku život a myšlenky.

Co se stalo potom?

Vrátila jsem se, nastoupila jsem do odborného učiliště na instalatérku – kominičku a to jsem vystudovala. Chytlo mě to, ve druhém ročníku jsem už uměla většinu věcí a ve třetím jsem už dělala praxi pro jednu firmu v Praze. Po maturitě jsem přešla na řemeslo a už dva roky ho aktivně dělám.

Odešla jsi z domova jen proto, že tě v tomto směru odmítli podporovat?

Bylo to mnohem složitější. Rodiče se rozvedli, když mi bylo osm let. Táta se dostal k drogám, máma vystřídala několik partnerů, zažila jsem psychické i fyzické domácí násilí. To vyústilo v to, že jsem ve čtrnácti letech zkusila zneužívat návykové látky, což nebylo vůbec dobré. Matka mě chtěla dát do ústavu, ale úřady to odmítly a svěřily mě do plné péče babičce.

Máš ve svém okolí lidi, kteří dělají podobnou práci jako ty?

Ne tak docela. Naopak, mám kolem sebe spoustu umělců, což je fajn. Ostatní jsou spíš takoví, že nechtějí pracovat rukama, nezajímá je to. Co pozoruji, tak spousta mladých lidí kolem mě je upnutá na práci od-do, chtějí co nejvíc peněz v co nejkratším čase a hotovo. Neuvědomují si, že většinou k tomu vede jen tvrdá práce a zodpovědnost.

Kde ses tomuto zodpovědnému přístupu naučila, když doma to nebylo ideální?

No, právě doma. Od deseti let jsem si musela sama vařit a starat se o sebe. Když jsem něco neudělala, tak jsem to prostě neměla. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, a to dělám dodnes, protože nakonec chci mít vlastní majetek a vlastní bezpečné místo. Nepotřebuji být bohatá, chci mít hlavně svobodu a bezpečí. (smích)

Jsi v kontaktu se svou rodinou?

Se sourozenci ano, s mámou ne. Všichni máme své chyby, to je jasné, ale myslím, že když se člověk odmítá změnit, tak už asi není moc cesty zpět. Možná bych si za ty roky zasloužila aspoň omluvu, ale neupínám se na to.

Jak se ti teď daří?

Bydlím kousek za Prahou, mám pronajatý malý domek. Platím necelých 18 tisíc korun i s poplatky.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Ráno vstanu v 5:50, umyju se, nasnídám a jdu do práce. Cesta trvá asi 30 minut, záleží na provozu, vyzvednu si ve firmě materiály, většinou jedu s nějakým kolegou a jdeme do práce. (směje se)

Kolik toho za den stihnete?

To záleží na tom, jaké dostanu zakázky. Jsem živnostnice, ale spolupracuji s firmou, která pro mě práci zajišťuje. Když jsme někde, kde nefunguje voda nebo topení, musíme tam zůstat, dokud to neopravíme, takže někdy mám dvě zakázky denně a odpoledne jsem doma, jindy pracujeme do večera.

Jaká je nejnáročnější část řemesla?

Asi nejtěžší bylo se do toho nejdřív dostat a „obrnit se“, například mě ze začátku dost bolela záda, musel jsem se i rozcvičovat. Náročné je také nenechat se odradit a být trpělivá. Dobré bylo, že mě v tom od začátku podporovali na učilišti nebo ve firmách, kde jsem vykonávala praxi. Zároveň v tom vidím potenciál, člověk se může stále vzdělávat a učit se novým věcem. Ve skladu bych asi nevydržela. (smích)

Měla jsi nějaké nepříjemné zkušenosti jako žena?

Tak jasně, není tajemstvím, že pracuji v čistě mužském kolektivu. Muži kolem mě jsou ale docela slušní, až gentlemanští. Jedna zkušenost však nepříjemná byla, a to když jsem se loni v létě snažila najít práci v oboru instalatérství v Praze. Domluvila jsem se s jedním instalatérem, že mu pomůžu s prací. První den jsme pracovali, takže jsem byla spokojená. Další dny však začaly být podezřelé. Měli jsme jet k němu za Prahu, kde jsem mu měla pomáhat s hausbótem. Už cestou jsem z toho měla špatný pocit, když se mě zeptal, jestli jsem si vzala plavky. A když jsme dorazili na místo, připadala jsem si spíš jako společnice než jako kolegyně. Plavky jsem si samozřejmě nevzala, a tak jsem raději odklízela špínu ze schodů. Řekla jsem si, že mu dám ještě jednu šanci. Naneštěstí jsme druhý den šli k němu domů znovu a on mě nutil nosit škváru ze střechy. To pro mě byla poslední kapka a od té doby jsem ho už neviděla. Ale nestalo se, že by mě někdo přímo obtěžoval nebo měl nevhodné narážky.

Je práce s plynem nebezpečná?

Vůbec se nebojím. Když jste si jistí, že je plynová přípojka odpojená, není se čeho bát. Zároveň, když instaluji plynové kotle, tak pak zjišťujeme, jestli je v okolí nějaký plyn a podobně. Pokud práci odvedete poctivě, není se čeho obávat.

Přijímáš také práce bez faktury?

Maximálně mě pozvou, ať něco udělám, nebo napojím, a že si pak už dodělají a zaplatí mi hotově na ruku a bez papírování, ale samozřejmě to neberu.

Nepřemýšlela jsi o tom, že bys odjela do zahraničí?

Určitě ano, kdybych se zvládla zdokonalit v němčině, jela bych na nějakou dobu do Německa. Hlavně proto, že za stejnou dobu a stejný objem práce si vyděláš mnohem víc peněz. Jsem cestovatelský typ a rád bych to vyzkoušela, než se zase usadím.

Kolik si vyděláváš teď?

Když pracuješ s nějakou firmou, je to individuální, záleží na tom, kolik procent z toho dostaneš. Já si teď můžu vydělat něco mezi 58 a 68 tisíci koruny měsíčně. Ale máš také výdaje, někdo má stanovenou hodinovou sazbu, někdo procenta, hodně záleží na typu spolupráce.

Jak reagují klienti, když jim mladá žena přijde nainstalovat/opravit plynový kotel?

Většinou jsou reakce příjemné. Vtipné je, že u některých je i reakce, že ouha, je tady ženská, tak se nebojím, všechno bude tip ťop hotové. (smích) Ale jasně, někteří lidé mají pořád názor, že žena patří jen do kuchyně.

Když si vzpomeneš na školu, neměla jsi problém být v čistě mužské třídě, nebo jsi měla třídu pro holky?

Vůbec ne. (smích) Často jsem měla problém zapadnout, což mi doma způsobovalo problémy. Paradoxně nejlépe jsem se cítila, když jsem přišla na instalatérství do třídy mezi kluky.

A máš dostatek práce?

Já rozhodně. Ale je to různé, moje sestra vystudovala a je inženýrka, má však problém najít vhodnou práci za dobrý plat. Věřím, že na světě jsou profese, které nutně vyžadují vysokoškolské vzdělání, například právník nebo lékař, ale ne vždy je to záruka práce. Lidi, co umí něco opravit, ale budou potřeba vždy.

Co bys poradila mladým ženám, které chtějí dělat něco podobného jako ty?

Naslouchejte svému vnitřnímu já. Nežijte život nikoho jiného než svůj vlastní. A pokud vám dělá radost jezdit na traktoru, budiž. Prostě dělejte to, co vás dělá šťastnou.