Vyznačoval se radikálními názory a genialitou, které ho nakonec i pohřbily.
Otto Gross je dodnes vědeckou obcí považován za nenasytného blázna, který dělal více škody než užitku. Jeho osobnost byla vskutku pozoruhodná a okolí ho většinou popisovalo v superlativech, avšak spíše v těch negativních, protože uznával anarchistický styl života. Sexuální maniak, drogový experimentátor, ale také člověk s velkou charismatem a jeden z prvních psychoanalytiků po boku Sigmunda Freuda a C. G. Junga, kteří v něm viděli hlavní překážku na cestě za popularizací novodobých psychiatrických metod. Pravdou však je, že svými světonázory a kontroverzní ideologií do značné míry ovlivnil i českého rodáka, jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století - Franze Kafku a celou řadu dadaistů.
Otto Gross
Gross, původem z Rakouska, nebyl jen tak obyčejným vesnickým chlapcem. Za otce měl Hanse Grosse, jednoho ze zakladatelů kriminologie a daktyloskopie, což mohlo za fakt, že již odmalička pociťoval svou nadřazenost. Navštěvoval soukromé vzdělávací instituce, o jeho pohodlí se staral tým služebníků, takže byl už od útlého věku zvyklý na luxus a pohodlí. Jako dospívající muž se rozhodl pro studium medicíny, ze které se časem zaměřil na psychiatrii. Tu šel uplatnit do Mnichova jako asistent jednoho z tehdejších předních vůdců psychofarmakologie Emila Kraepelina. Časem však odcestoval do Jižní Ameriky, kde sloužil jako námořní lékař. Po návratu si kromě nově nabytých znalostí však přinesl ještě jeden dárek. Stal se závislý na kokainu a opiátech. Jedna věc ho ale ovlivnila ještě více, v roce 1904 se totiž setkal se Sigmundem Freudem, který byl podle jeho slov jedním z nejbystřejších lidí, jaké kdy potkal. Freud nebyl dokonce jediný, který Grosse považoval za génia a filozofického intelektuála.
Jak to už však u geniality bývá, někdy svému nositeli značně přeroste přes hlavu. Podobný osud stihl i Grosse. Zatímco pro nefalšované psychiatry a psychology byla nově objevená psychoanalýza nástrojem, skrze který měli pacienta přizpůsobit společenským konvencím, Gross se na celou věc díval z opačného hlediska. Psychickou nemoc pokládal v nemocné společnosti za přirozenou a zdravou reakci každého individua, ale Freuda svým tvrzením nepřesvědčil. Postupem času nabírala jeho kontroverzní tvrzení až extremistický charakter. Důvodem byly pravděpodobně až příliš dobré vztahy s Gustavem Landauer a Erichem Mühsamem, čistokrevnými anarchisty, kteří pokládali za největší problémy společnosti patriarchální rodinu, konzum a monogamii. Možná právě proto nacházely v jeho ordinaci pomoc výlučně ženské pacientky. Grossovy sexuální poměry s klientkami přitom nebyly žádným tajemstvím. Bez ostychu za sebou nechával haldy žen, toužících po jeho charismatu a osobnosti.
Sigmund Freud
Freud se proto rozhodl o záchranu Grossovy pověsti. Poslal ho ke svému bývalému učni a kolegovi Carlu G. Jungovi, aby se pokusil o nahlédnutí do jeho démonických útrob. Psychoanalytické sezení se však do historie zapsala jako skutečné psychiatrické peklo. Jung spolu s Grossem trávili tvrdou psychoanalýzou i 12 hodin denně, což bylo bez jakékoliv přestávky maximálně psychicky vyčerpávající. Nebylo neobvyklé, když se po několikahodinovém sezení role z ničeho nic obrátily, takže Gross se postupně transformoval do role vedoucího psychiatra. Absolutní nestabilita společenských rolí „lékař-pacient“ vedla nakonec až k úplnému selhání obou. Jung dopoledne popsal sezení s Grossem za to nejhorší, co se mu kdy přihodilo a charakterizoval ho jako psychicky nemocného jedince s předčasnou demencí. Kromě toho se Jung po této zkušenosti hodně změnil a řada odborníků se dodnes shoduje, že právě Grossova psychoanalýza mohla za pozdější rozchod Junga a Freuda jako ideologických partnerů.
Za Grossovo intelektuální i anarchisticky nejbouřlivější období můžeme označit roky 1905 až 1913, kdy se usadil ve švýcarské Asconě, kde nabízel pestré společenské smetánce své terapeutické služby. Netrvalo dlouho a jeho seance se staly legendárními po celé Evropě. Pověsti, které si stihly vybudovat, vzbuzovaly v lidech skutečný zájem a myslím, že dnes by tomu nebylo jinak. Sezení měla být plná nevázaných sexuálních praktik na očištění ducha, na pomoc měly sloužit kokain, hašiš, heroin i absint, zkrátka vše, po čem tehdejší vysoká společnost toužila. Klienti vnímali Grossovy metody jako extrémně osvobozující s absolutním uvolňujícím účinkem. Jiní zase spíše než možnost, kde si pořádně užít a o nic se nestarat. Jedno však bylo jisté, svými metodami způsoboval u vědeckých velikánů a psychiatrických průkopníků skutečné pohoršení. V roce 1913 nakonec nastal v Grossově kariéře velký zlom. Policie ho jako společenského revolucionáře a narkomana eskortovala z Berlína do psychiatrické nemocnice nedaleko Vídně.
Jeho zdravotní záznamy byly vskutku obšírně. Těžko byste hledali duševní poruchu, kterou si tento člověk neprošel. Uvedené byly různé druhy psychózy, časté deprese, halucinace, abnormální kolísání inteligence, bludy či stopy infantility. Gross byl nakonec na popud svého otce zbaven svéprávnosti. Poté, co se rozhodl pomáhat jako lékař v 1. světové válce, mu byla část svéprávnosti vrácena, ale už nikdy ne na 100 %. Po skončení války se ještě stihl angažovat jako levičák, aby následně vstoupil do komunistické strany. V roce 1920 bylo nakonec jeho podvyživené a drogami nasáklé tělo nalezeno bez známek života.
