Podařilo se Ryanu Goslingovi, Michaelu Fassbenderovi, Rooney Mara, Natalie Portman či Cate Blanchett najít právu lásku, nebo je čekal jen smutek a utrpení?
Terrence Malick je jedním z nejosobitějších tvůrců současnosti. Jeho filmy patří bez debaty do artové větve kinematografie, ale nemá problém si k projektům přizvat ta nejzvučnější jména z herecké i řemeslné branže. A ti mu na nabídku velmi rádi kývnou. Příležitost mít v portfoliu počin od tvůrce klasik jako Nebeské dny, Tenká červená linie, případně festivalové hitovky Strom života, se neodmítá. Poslední projekty této žijící legendy (To the Wonder, Knight of Cups) se však setkaly s nejednoznačným přijetím i mezi jeho fanoušky. Neochota komunikovat s divákem byla v těchto titulech občas nesnesitelná a filmy se staly pro mnohé (včetně mě) pouze přehlídkou nádherných záběrů a budování neopakovatelné „Malickovské“ atmosféry. Po odbočce k dokumentárnímu Voyage of Time se mistr vrací k hranému filmu. A i když na většinového diváka opět zvysoka kašle, jeho fanoušci by měli být, když už ne nadšení, tak minimálně nadmíru spokojení.
Austin. Texas. Mladý nadějný hudebník BV (Ryan Gosling) se seznámí s producentem Cookem (Michael Fassbender), který mu velmi slušně nastartuje kariéru. Mezitím si BV začne s jeho asistentkou, později textařkou Faye (Rooney Mara). Jejich romantický vztah však (nejen) Cookovým přičiněním začne dostávat trhliny. A na své role v příběhu také čekají servírka Rhonda (Natalie Portman) nebo starší dáma Amanda (Cate Blanchett). Partie plná partnerských zvratů, podrazů a nedosažitelných tužeb může začít.
Song to Song bude pro mnohé z vás těžko uchopitelný snímek. Tematicky i formálně je příbuzný s posledními dvěma hranými počiny autora. Dočkáme se tedy studie partnerských vztahů. V jejich kráse, nepříjemnosti i vypjatosti. Každá z postav má své mouchy a jejich partner je mnohokrát pocítí. Také ti největší sobci mají citlivou stránku a dokáží milovat. Šachovnice jejich vztahů zachycuje mezilidské problémy v každé fázi. Stejně jako v životě není každé rozhodnutí definitivní a ne každá rána do srdce znamená akt nenávisti.
Ukotvení v hudebním průmyslu nehraje žádnou roli. Je pouze atraktivním zpestřením vizuálu a ne přímým hybatelem děje, jak by se dalo očekávat. Protagonisté by stejně jako hudebníci, mohli být architekti nebo filmaři. Vyznění by se nijak dramaticky nezměnilo. Takže očekávat nový Once nebo Love Song by bylo chybou. Blíže má k filmům jako Closer, Nouzový východ nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové. Malickovi však chybí živočišnost zmíněné trojice. Tu nahrazuje formální stránka.
Vizuálně se zde totiž opět kope první liga. Emanuel Lubezki znovu dokazuje, že patří k absolutní špičce ve svém oboru a tři Oscary nemá doma náhodou. Celou dobu jsem se však nemohl zbavit dojmu, že čtvrtá společná spolupráce legend trpí únavou materiálu a jejich předchozí kooperace byly obrazově promyšlenější a z velké části působivější. Nelineární narativní struktura využívající nadmíru jumpcuty, je rovněž formální prvek velmi dobře známý z předchozích filmů autora. Do toho zní patřičně osudová hudba a tak pocit, že legendární režisér se vykrádá až příliš, není neopodstatněný. Osobně v tom však nevidím až tak velký problém, protože Malickovy tradiční trademarky a narativa po delší době slouží jako funkční výrazové prostředky a nikoli pouze efektní pozlátko. Jeho film totiž tentokrát (naštěstí) připomíná více klasické dramatické dílo, než do sebe zahleděný tvar, blížící se videoartu.
Příběh je už tradičně vyskládaný zejména z monologů, rozličných metafor a dlouhých pohledů mezi postavami. Nechybí však ani výrazný dramatický oblouk, díky kterému se má divák čeho chytit. Fantastická audiovizuální stránka tak není pouze sledem scén, ale vytváří i na sebe patřičně zajímavě navazující situace. Pokud neznáte předchozí Malickovu tvorbu, vězte, že to není taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Velkou zásluhu na tom má neskutečně silné herecké obsazení.
Michael Fassbender, Ryan Gosling a Rooney Mara podávají výkony, odpovídající jejich hvězdnému statusu. A i jejich zásluhou je možná charakterizace s postavami a je umožněno s nimi cítit. Je proto velká škoda, že další esa jako Holly Hunter, Natalie Portman nebo Cate Blanchett nedostala dostatečný prostor k prokázání svého talentu. Obsazení původně doplňovali ještě Benicio Del Toro, Haley Bennett nebo Christian Bale. Jejich výstupy však skončily na podlaze střižny (v útrobách počítače). A možná by bylo ideální, kdyby se střihač snažil ještě více. Jedním z největších handicapů tohoto počinu je velkorysá délka, která mohla být přinejmenším o čtvrthodinku kratší. Nebo o pár minut delší.
V honbě za zachycením co největšího množství situací a životních postojů, mnoho věcí působí zkratkovitě a několik dějových linií je pouze zběžně naťuknutých. V konečném výsledku jdou do ztracena a tedy jen zbytečně zdržují. S jejich rozpracováním by výsledné dílo získalo další vrstvy umocňující celkové vyznění. Stopáž by však ještě více naboptnala a možná by se finální dojem blížil nesnesitelnosti. U podobných uměleckých experimentů možná ještě více než u tupých blockbusterů platí, že méně je někdy více. Není to sice žádná výrazná vada na kráse, ale v některých momentech tyto výpravy do slepých uliček zamrzí.
Song to song je komplexní vztahovkou s poselstvím, skvělými herci, krásným audiovizuálem a pár strhujícími scénami. Není to však film pro každého. Stejně jako u podobných látek platí, že dokáže zasáhnout tím více, čím má člověk odžito a nakoukáno. Celkem rozumím rozhodnutí distributora neuvést dílo do širší distribuce. A velké plátno mu přitom obrovsky svědčí. Na monitoru počítače to totiž rozhodně nebude mít zamýšlený dopad. Doporučuji tedy ohlédnout se po programu festivalů a po stahování sáhnout až v krajním případě. Kvality svých nejlegendárnějších děl sice Malick nedorovnal, ale po pár slabších kouscích ukázal, že je filmařem, s kterým bychom měli i nadále počítat. 7,5/10
