Plán končící fiaskem.
Byl podzim roku 1944 krátce před bitvou v Ardenách, která měla být posledním pokusem německé nacistické Třetí říše zvrátit v podstatě už ztracenou válku ve svůj prospěch. Na západě říše ztratila velkou část Francie a symbol osy - Řím. Dokonce spojenci dobyli i německé město Cáchy a stejně rychle SSSR ohrožoval německé území i na východě. Sověti obsadili Rigu, Bělehrad a část rumunského Sedmihradska, dokonce pronikli až do Polska. Pro Třetí říši však byla porážka nemyslitelná, proto se v listopadu v Hohenlychenu - v hlavním stanu Reichsführera-SS, setkali vrchní představitelé nacistické mašinérie - Heinrich Himmler, Artur Axmann (HJ Jugendfuhrer - vedoucí Hitlerovy mládeže), Ernst Kaltenbrunner - šéf RSHA (něm. Hlavní říšský bezpečnostní úřad), Obsturmbannfuhrer Waffen-SS Otto Skorzeny a nakonec SS-obergruppenführera Hans-Adolf Prutzmann. Cílem tohoto setkání bylo založení odbojové organizace Werwolf (v překladu vlkodlak) - skupiny nacistických partyzánů, kteří měli na okupovaných územích vykonávat partyzánské akce a živit víru v obnovení Třetí říše.
V dané situaci to byl jediný způsob, jak si zachovat tvář, oddálit blížící se porážku a fakticky pokračovat v boji i po oficiálním konci války. Koneckonců, Němci se během svých vojenských úspěchů na vlastní kůži přesvědčili, jak moc může partyzánské hnutí pomocí výzvědné služby, ničení infrastruktury, napadání zásobovacích konvojů či dokonce až ozbrojeným povstáním znepříjemnit strategické plány. Z toho důvodu na výše zmíněném tajném setkání Himmler jmenoval Prutzmanna jako zmocněnce zodpovědného za nábor a školení dobrovolníků Werwolf, nejčastěji z řad Hitlerjugend, Bund Deutsche Madel, Volksstrum či zkušených vojenských veteránů. Mělo tak jít o organizaci plnou vojenských odborníků, fanatických nadšenců a dětí.
Ti by pak byli vyškoleni pod záštitou Skorzenyho SS-Jagdverbang tzv. loveckých týmů, které se už dávno před vznikem plánu Werwolf soustředily na sabotážní akce. Zakrátko se do tohoto hnutí přihlásili první dobrovolníci. Většinou však z řad mládeže, protože šlo o nejsnáze ovlivnitelnou skupinu (propaganda a tvrdý výcvik). Navíc mládež byla mnohem hůře vysledovatelná, Hitlerovi oddaní a zkušení vojáci vycvičili povětšinou z 10 až 14letých dětí spolehlivé vraždící stroje. Kdo by ze zabíjení, bombových útoků, sabotáží či žhářství vinil děti a mládež? Byl to geniální tah. Hlavním koordinátorem celé struktury byl Adolf Hans Prutzman, který patřil mezi opravdu oddané stoupence nacistické ideologie. Jeho působištěm jako jednoho z nejvýše postavených představitelů bezpečnostních složek byla Němci obsazená území Sovětského svazu.
Takže znal důkladně systém práce tamních partyzánů a neměl problém s krutostí. Patřil také mezi hlavní aktéry a viníky lotyšského holocaustu. Hned po svěření vedení nad touto operací vyzval Prutzman funkcionáře SS a NSDAP v západních župách, aby začali s přísným náborem nových členů. Už ke konci roku 1944 tak mělo toto hnutí přes 5000 členů, kteří byli vycvičeni v různých výcvikových střediscích roztroušených po celé zemi. Nacističtí partyzáni se pojmenovali podle velmi oblíbeného románu Hermanna Lönse - Werwolf. Jeho děj se odehrával během Třicetileté války, kdy Werwolf chránili část německé země před chamtivými loupežníky. Přestože Löns zemřel v roce 1914 a nikdy nebyl nacistou, jeho dílo se stalo v Třetí říši skutečným hitem. Nacističtí partyzáni si totiž také chtěli uchránit svoji říši před barbarskými Spojenci.
Vzorem Werwolf se stali sovětští a jugoslávští partyzáni, kteří měli za úkol působit v týlu nepřítele na územích už okupovaných či nepřítelem přímo ohrožených. Werwolf se měli nechat předjet spojeneckými jednotkami a pak začít vykonávat diverzní činnost, hlavně narušovat komunikační kanály a železniční tratě. Dalším důležitým úkolem těchto skupin byla politická a hospodářská sabotáž, odstraňování kolaborantů, šíření propagandy, infiltrace do úřadů nepřátelské vojenské správy, shromažďování zpravodajských informací o nepřátelských zásobovacích a transportních trasách a povzbuzování obyvatelstva v bojkotu a pasivním odporu. Základem Werwolf byla takzvaná buňka tvořená čtyřmi až šesti členy, každý z nich byl vybaven 7-9 kg trhaviny, ručními granáty, nášlapnými minami a bodnými a střelnými osobními zbraněmi, různými vojenskými uniformami a civilním oblečením. Měli fungovat v malých pozemních bunkrech, avšak to omezovalo možnost působení buňky jen na malé území a často se stávalo, že bunkry byly odhaleny spojenci. Tyto malé buňky byly následně propojeny do takzvaných sektorů, přičemž jeden sektor obyčejně tvořilo 6-8 buněk a šest až osm sektorů tvořilo zas hlavní skupinu s vlastním vojenským velitelem.
Zásadní chyba však spočívala v tom, že této pyramidě chyběl vrchol. Přestože se i vytvořil plán zřídit po válce v Alpách pevnost, odkud by nacisté operaci Werwolf přímo řídili, pozdější válečné události to změnily a členové fungovali bez ústředního velení. Museli se tak spolehnout na speciální příručku s názvem Werwolf - Winkel für Jagdeinheiten (v překladu Vlkodlak - Rady pro partyzány). Navíc buňky, sekce i sektory závisely z hlediska zásobování plně na německé armádě a jejích vedlejších složkách, které podléhaly jiným částem byrokratického aparátu Třetí říše, a tak nastával obrovský chaos a zásobování výrazně vázlo. Pro účely Werwolf sice vymezila armáda 5000 souprav trhavin a 2000 vysílaček, většina však do rukou Vlkodlaků vůbec nedorazila.
Výše zmíněný chaos zapříčinil časté změny zaměření celé organizace, od dubna 1945 se Prutzman dostává do pozadí a otěže nad organizací přebírají Bormann a Goebbels. Borrman se zaměřil na protibolševický odpor a hlavně plnění rozkazu „spálené země“. Prvořadá se stala poslušnost obyvatelstva a odstranění „zrádců německé cti, kolaborantů a defétistů“. Tyto úkoly, původně považované za dodatečné a „doplňkové“, začaly v některých případech zajímat primární pozici a někdy se činnost skupin Werwolf zaměřila výhradně na jejich plnění.
Operace Werwolf měla tedy několik sfér zaměření:
- Útoky a vyhrožování vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům.
- Útoky a vyhrožování cizímu (neněmeckému) civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům.
- Útoky proti vojenským cílům a vojenským správním úřadům.
- Diverzní akce (přerušování vedení a požáry, blokáda silnic, železnic, kladení nástrah apod.).
- Útoky v rámci rozkazu o „spálené zemi“.
Většina akcí se však jen naplánovala a neuskutečnila, nebo se jednalo jen o spontánní rozhodnutí jednotlivců, přičemž se členové často hlásili i k akcím, s nimiž neměli nic společného. Jedinou opravdu úspěšnou akcí z pohledu Werwolf se stala operace Karneval. Za tímto názvem se skrývá atentát na Dr. Franze Oppenhoffa, starostu Cách dosazeného do funkce Spojenci krátce po obsazení města v březnu roku 1945. Zastřelili ho zblízka zfanatizovaní bývalí příslušníci Hitlerjugend. Vůdce tohoto týmu byl veterán německé armády, syn specialisty na infiltraci Herbert Wenzel, který během války patřil do oddílů Otta Skorzenyho.
Pro Geobese byl zase Werwolf nástrojem propagandy, důkazem, že mladí Němci nikdy nepřestanou chránit svou říši. Mezi Spojenci živil fámu hnízda posledního odporu v bavorských Alpách. Spojenci tomu uvěřili a narozdíl od přímého postupu na Berlín zvolili útok na Bavorsko. Z toho důvodu Sověti dorazili do Berlína dříve, a to vedlo k dohodě o rozdělení Berlína a celého Německa na východní a západní.
Co se týče Československa a Sudet, tak sektor pro tuto oblast měl výcvikové středisko na zámku v Ústí nad Labem - Krásné Březno. Na konci ledna 1945 tajemník říšského protektora dostal od Prutzmana instrukce k akci W. Došlo k rozmachu sítí školících center a podzemních zásobovacích bunkrů s velením v Ústí nad Labem. Většina útoků byla ve skutečnosti naplánována, ale neuskutečnila se. Většina z nich se zaměřila proti osvobozujícím vojskům Sovětů a Američanů, popřípadě proti českým policistům a vracejícímu se civilnímu obyvatelstvu vyhnanému ze Sudet během války. V ojedinělých akcích Werwolf pokračoval i v roce 1946, přičemž oficiálně tato organizace nikdy nebyla rozpuštěna.
Vzhledem k poválečnému chaosu v Evropě bylo často problémem určit, kdy šlo opravdu o akci Werwolfu a kdy ne. Hysterie vzniklá strachem z Werwolfu vyvolávala hlavně v SSSR a Československu, tedy v zemích, kde byl Werwolf nejaktivnější, výmluvu k represi a útokům na obyvatelstvo německé národnosti. Ukázkovým příkladem takové hysterie je incident v Ústí nad Labem. Nedaleko zmíněného výcvikového centra Werwolf vybuchl 31. července 1945 muniční sklad, v důsledku čehož zemřelo 27 lidí. Existovala jistá pravděpodobnost, že výbuch mohou mít na svědomí příslušníci Werwolfu, což vyvolalo okamžitou bouřlivou reakci. V duchu hesla oko za oko nastalo dvoudenní popravování obyvatel s německou národností. Počet obětí ústeckého masakru se odhaduje na 43 až 100. Dodnes není jasné, zda za výbuch byl zodpovědný Werewolf nebo jiná skupina, která chtěla ve znamení falešné vlajky vyvolat násilnosti vůči Němcům. Často byli lidé nespravedlivě zatčeni a popraveni jen kvůli domnělému příslušenství k nenáviděným Vlkodlakům. Přestože na západě, tedy i v ČSR, Němci stáhli rozkaz k činnosti už na konci války, je možné, že ho zfanatizovaní jednotlivci nerespektovali a na východě jejich činnost ustala až v roce 1946. Nicméně jejich zatýkání přetrvávalo až do roku 1948.
Navíc, fenomén Werwolf se stal pro neonacistické a pravicově extremistické organizace poutačem a inspirací od poválečných let až do současnosti. Například v 90. letech se v Rusku znovu rozmohla až paranoia z možnosti jeho obnovení.
