Kniha i čtečka mají své výhody. Co převažuje nad čím? Nebo jsou misky vah vyrovnané?
K literatuře jsem měla vztah odjakživa. Protože mně a sestře rodiče hodně a často četli. V raném věku to byly pohádky, potom se už vybíraly i náročnější tituly, třeba Babička od Boženy Němcové. Takto jsem s maminkou a tatínkem přečetla nejen Babičku, ale třeba i Pověsti staré Prahy, Pohádky z Ječmínkovy říše, Staré pověsti České a mnohé další tituly. Pamatuji se, že když jsme tátovi ležely se sestrou „pod perutí“ – každá z jedné strany v podpaží – nahlížela jsem mu přes ruku do knihy a snila o tom, jak budu jednou moci a umět sama luštit ty drobné symboly, které plní stránku za stránkou.
To se mi nedlouho po nástupu do první třídy splnilo. Jenže se mi nezamlouvalo, že musím číst knihy, které jsou „příliš jednoduché“. Poté, co jsme s rodiči přelouskali takovou řadu titulů, se mi nechtělo číst příběhy pro děti psané velkými písmeny. A tak jsem v počátku své „čtecí kariéry“ byla poměrně líná a pořád jsem vyžadovala a škemrala, aby mi četli rodiče, jako když jsem ještě sama číst neuměla. Táta mne tehdy ke čtení hodně vedl a pamatuji se, že když jsem sama přečetla svou první knížku (mimochodem to byl Lví král od Walta Disneyho), měla jsem z toho ohromnou radost a potom už se ta moje lenost pořád jenom zlepšovala.
Každý má své hrdiny
Měla jsem své oblíbené hrdiny. Hercule Poirota, slečnu Murplovou, Sherlocka Holmese a Dr. Watsona. Později to byl Harry Potter, Pán prstenů a další. Ano, prošla jsem si i fascinací Stmíváním a 50 odstíny. Vždycky jsem měla problém s tím, že se mi s koncem knihy nechtělo loučit s postavami, které jsem si zamilovala, a tak jsem intuitivně vyhledávala ságy a série, které vyprávěly příběhy několika postav v několika dílech. Tak jsem přečetla třeba Feuchtwangerovu Židovskou válku.
A potom jsem hledala tematicky, co mě zajímalo. Vždy to bylo židovství, díky tomu, že nám o něm táta hodně v dětství vyprávěl. Takže jsem přímo jásala, když jsem zjistila, kolik knih napsal třeba Arnošt Lustig, Ellie Wiesel nebo Isaac Bashevis Singer. Ačkoliv je nepojili stejní hrdinové, jednalo se o nezaměnitelný styl každého z autorů, který mi byl blízký a který v tomto případě sloužil místo oněch zamilovaných konkrétních postav, s nimiž jsem vždy měla tendenci se v oblíbené knize ztotožňovat.
Podobné zalíbení jsem nalezla v žánru severského krimi, kde jsem si opět sama pro sebe našla pojítko, které mne (s pomocí sestry a rodičů) vedlo k dalším a dalším autorům. A nesmím také zapomenout na filozofii, která mne doprovázela po celou dobu vysokoškolských studií a která představovala jakési vyústění mé lásky ke knihám, jež samozřejmě pokračovala i po ukončení vysoké školy a pokračuje i nadále.
O vůních a příbězích
Kromě toho, že mě knihy přenášejí do jiného světa, kde mohu snít a nemusím se bát, že se mi něco stane, že spadnu na zem a ublížím si (snad jen tím, že knihu zavřu a vrátím se zpět do reality, která ale také není vůbec špatná), kromě toho, že mne obohacují jak myšlenkově, stylisticky a duševně, jsem si je už od malička pojila ještě s něčím dalším. S vůní.
Každá kniha má přeci svou nezaměnitelnou vůni a každý zarytý knihomol tato slova snad potvrdí. Jinak voní nové knihy, jinak půjčené, jinak knihy z knihovny a jinak ze školy. S vůní souvisí i skutečnost, že každá kniha, ještě, než ji otevřeme, vypráví příběh. Příběh toho, od koho nebo odkud se k nám dostala.
Podzimní book club. Vyber si čtení na stále se prodlužující večery
11. listopadu 2024 v 7:00
Není úžasné, že třeba kniha, kterou jsem četla jako dvacetileté děvče, četla téměř ve stejném věku moje babička, která mi ji potom věnovala? Co přitom asi prožívala, jak jí kniha voněla, co měla na sobě, když ji četla, co se dělo kolem ní, když ji četla, kam všude se s ní kniha dostala…
Nad tím vším jsem přemýšlela, když jsem od babičky dostala Židovku z Toleda a pustila se do čtení příběhu, který jsem si okamžitě (no dobře, až po prokousání se poněkud zdlouhavějším úvodem) zamilovala. Ke knize jsem se potom vrátila ještě několikrát a jednou dokonce znovu i s babičkou. Té jsem z ní předčítala v nemocnici, když po tracheostomii nemohla mluvit, v domnění, že jí zpříjemním jinak velmi nepříjemné chvíle. Iluzi toho, že mé čtení dopadá na úrodnou půdu, ovšem přerušil babiččin výrok poté, co znovu získala dar řeči: „Kačenko, jsi moc hodná, ale tu knížku už sem prosím tě nenos, a hlavně už mi z ní nečti.“ Proč babička nechtěla, abych jí předčítala z její oblíbené knihy, dodnes nevím. Možná, že ji sama měla spojenou s jiným příběhem, který se neslučoval s tím, aby jí z ní předčítala vnučka v nemocničním prostředí. Knihu už jsem s sebou tedy nenosila, ale tato historka od té doby tvoří součást společného příběhu, který pojí knihu se mnou a s babičkou.
Význam potkávání se
Takže takový mám pocit z knih. Vzdělávají nás, nesou příběh, voní a také představují významný socializační prvek. To tehdy, když chodíme do knihkupectví či knihovny, kde si můžeme o zajímavých titulech povídat se stejně nebo podobně naladěnými lidmi a třeba se i s někým novým a zajímavým seznámit.
Krok vpřed, nebo jen další část digitalizace společnosti?
V posledních letech se zvedla vlna čteček. Nikomu asi nemusím vysvětlovat, o co se jedná. Otázkou je, zda jsou čtečky skutečně krokem kupředu, nebo zda symbolizují pouze další skupinu a část života, která se musí přizpůsobit nevyhnutelně úpornému tlaku digitální doby.
Čtečka šetří místo, oči, peněženku…
Je pravda, že čtečka rozhodně šetří místo. Když jedeš na dovolenou a kufr se nemůže vejít do předepsaného váhového limitu, protože v něm leží 5 těžkých knih, které jednoduše doma nechat nemůžeš, určitě budeš vděčný za čtečku, do níž se ti těch knih vejde daleko více a je daleko lehčí, takže si ji klidně můžeš vzít i do příručního zavazadla. Stačí si s sebou vzít nabíječku a jednou za čas čtečku dobít a můžeš číst tak dlouho, jak dlouho budeš chtít.
Partneři zarytých čtenářů také jistě ocení decentní podsvícení, které je nebudí ze spánku jako rozsvícená lampička a které dokonce chrání oči jejich milovaného či milované, protože imitují papírový materiál bez toho, aby zatěžovaly zrak podobně jako monitor počítače, tabletu, telefonu či televize. Navíc knihy ke stažení jsou mnohdy i levnější než knihy kupované, takže nemusíme nikam chodit, knihu si vybrat v pohodlí domova a potom si jeden titul třeba přeposlat s jednotlivými členy rodiny a poměrně pěkně tak ušetřit.
Co je čtení? A o čem je?
To je všechno pravda. Ale. Když nebudeme chodit do knihovny a knihkupectví, rovná se to vlastně tomu, když se s přáteli budeme potkávat jenom na Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítích. Ano jistě, i tady si s nimi můžeme povídat o tom, co jsme přečetli. Vypráví ale čtečka příběh? Ano, zde se nabízí otázka a argument, že stará čtečka vypráví příběh stejně jako stará kniha. Ale bude stará čtečka ještě funkční? Kniha je stále funkční, pokud nemá vytrhané listy a smytá písmena. Když budeme opatrní, můžeme číst knihu sto let starou. Vydrží nějaká čtečka sto let? A potom – voní čtečka?
Odpovědi na tyto otázky jsou jistě individuální a rozhodně nechci nic a nikoho kritizovat a hanět. Stejně jako je to ve všem, i v případě knihy a čtečky si každý musí sám rozlišit, co pro něj je a není výhodné. Všechno má svá pro i proti. Odpověď rozhodně nemůžeme žádným způsobem globalizovat. Přesto bych ráda na závěr zmínila ještě jednu otázku. Ať si každý nechá odpověď uzrát v sobě.
Co je pro tebe vlastně četba? Čtení písmen? Čtení NĚČEHO?
Nebo i příběh, se kterým je spojena atmosféra, vůně, osobitost, prostředí?
