Padesátník, půlkoruna, prostě padesát haléřů. Nebo halířů? Dříve jsme s nimi bez zaokrouhlování platili drobné zboží, dnes už by je už nikde nevzali. A co teprve papírové dvacetikoruny? Zmizely. Ale proč vlastně, a kam? A mají dnes nějakou hodnotu?
Doby, kdy se opravdu za „pět padesát“ dalo koupit balení pěti plátků mátových žvýkaček, je nenávratně pryč. Dnes bychom platili vzhledem k haléřovému vyrovnání korun šest, nejspíše ale o něco víc. S postupným navyšováním minimální mzdy a zdražováním zboží se z našich peněženek vytratily malé hliníkové mince, které určovaly polovinu, pětinu nebo desetinu jedné, o poznání těžší jednokorunové mince. Podobný osud potkal i modré a červené bankovky – nejspíš první papírové peníze, které rodiče svěřili tehdejším malým mileniálům. Proč vůbec zmizely, co se s nimi stalo a z jakého důvodu byla kovová padesátikoruna zpočátku velkou vzácností?
Mince jako drahé materiály
Nejdříve pojďme na krátkou exkurzi do historie. V předaleké minulosti, ve druhé polovině 14. století, se poprvé na českém území objevila stříbrná mince, kterou nazývali podle latinského denarius hallenses, německého heller – česky tedy haléř. Poté byl v dobách reformy roku 1892 za císaře Františka Josefa I. haléř zaveden v takové podobě, jak jsme ho znali do nedávné minulosti. Rakousko-Uhersko se totiž snažilo najít vhodnou alternativu ke krejcarům a zlatým.
Bankovky měly o něco zajímavější historii. Vyvinuly se totiž původně z obchodních směnek. Větší hodnoty do té doby totiž reprezentovaly peníze vyrobené z drahých materiálů, příp. přímo drahé materiály – např. zlato nebo zlaté mince. Z hlediska uložení, přenášení, určité opotřebovatelnosti a hlavně absolutně nezávislou hodnotou na bankách to však bylo celkem nešikovné řešení a tak se začaly používat právě bankovky. První papírovky se na území tehdejšího Rakouska-Uherska začaly vyrábět už na konci vládnoucího období habsburské panovnice Marie Terezie, tedy ve druhé polovině 18. století.
Když už jsme u historie, mohli bychom si uvést příklady konkrétních hodnot různých mincí, které se už dnes nepoužívají. Patří mezi ně třeba „jedník“, tedy jednohaléř, setina koruny. Raženy u nás začaly být od roku 1953 a stejně jako ostatní haléře, z hliníku. Zrušeny byly za 40 let kvůli změně vyhlášky a celkové obměně peněz po revoluci.
Existoval i zinkový dvouhaléř s motivem Karlova mostu a dokonce také „trojník“ vydávaný v padesátých a šedesátých letech. Bylo ho ale v celkovém oběhu tak málo, že roku 1976, kdy vypršela jeho platnost, už ho prakticky nikdo nevlastnil. V Československu existovaly desetníky, dvacetníky, dokonce pětadvacetníky. A takto bychom mohli pokračovat dále. Haléře se prostě objevovaly a zanikaly napříč historií takřka neustále. Jenže co v nově vzniklé České republice?
Koruna česká
Po roce 1993 do Česka dorazila nová měna – koruna česká. Změnil se motiv mincí a bankovek, u kterých se navíc objevily větší ochranné prvky a jejich líc začaly zdobit osobnosti české historie. Na modré dvacce byl vyobrazen Přemysl Otakar I., na padesátikoruně Anežka Česká, stovku dodnes obsazuje Karel IV., dvoustovku Jan Amos Komenský, pětistovku Božena Němcová, tisíc korun František Palacký, dva tisíce Ema Destinová a bankovku s nejvyšší hodnotou, pětitisícovku, Tomáš Garrigue Masaryk.
Haléře se v České republice zavedly v květnu roku 1993 z ryze historického aspektu. Lidi byli zvyklí na placení drobných částek z dob socialismu a např. rohlík stál jen několik desítek haléřů. Hlavní motiv desetihaléře tvoří velké hodnotové číslo spolu s jednoduchým námětem vodní hladiny. Ostatní haléřové mince mají na rubu pouze svojí hodnotu tvořenou stylizovanou trikolorou. Ač jsme si na deset a dvacet haléřů zvykli, jednalo se o tak drobnou hodnotu peněz, že jejich další ražba byla ukončena jen deset let po zavedení.
Z ekonomického hlediska se nadále už nevyplácela jejich výroba a platilo jimi stále méně lidí. Náklady na výrobu haléřových nominálů přitom nebyly příliš vysoké. Díky dostupným technologiím se jednalo o poměrně snadný úkon a výrobní ceny se pohybovaly v řádech pár milionů korun ročně, ale zpracování, distribuce a manipulace s těmito mincemi začal být stále větší problém. Korunové a vyšší mince mají totiž ocelové jádro a povrch je při výrobě upravován dalšími materiály, např. niklem, mosazí nebo mědí, díky čemuž se usnadňuje manipulaci.
Haléře však žádné jádro neměly. Byly to lehké kousky hliníku a tento materiál má tendence se otírat, což mohlo znečišťovat např. různé počítačky mincí. Padesátihaléře čekala podobná situace. O jejich platnosti rozhodla v roce 2007 Česká národní banka. „Hlavními důvody pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že 50haléře přestávaly plnit základní funkci oběživa,“ vysvětlil člen bankovní rady Pavel Řežábek. Česká republika tedy po dlouhých 116 letech přichází o haléřové mince.
Bankovky nižších nominálů čekal podobný osud. Modrou dvacetikorunovku nenahradila mince, ta už od začátku koruny české existovala. Papírovkou prostě jen najednou začalo platit stále méně lidí, a když v roce 2008 končila její platnost, o existenci vědělo jen málo lidí. Většina se jí totiž včas zbavila. Nyní má přibližnou hodnotu od 85 korun více.
Málokdo možná ví, že kovové padesátikoruny byly v 90. letech velmi raritní záležitostí. V roce 1993 se sice vyrazilo na 35 milionů 50korunových mincí, ale nebyly zase tak obvyklou záležitostí, protože do roku 2007 se jich nechalo vyrobit jen něco přes půl milionu. Po roce 2008, kdy začaly pozvolna nahrazovat bankovky, za osm let vyrobili 95 milionů. Pokud oplýváš mincí této hodnoty, která je vyrobena v devadesátých letech, možná má vyšší hodnotu, než se zdá. Stejně jako papírovky. Podle webu numismatika.com se padesátikorunové bankovky prodávají od 140 korun až po neuvěřitelných 12 tisíc korun. Záleží přitom na chybách při tisku, chybějícím vodoznaku a podobných parametrech. Možná se ti v šuplíku povaluje bankovka několikanásobně převažující svojí původní hodnotu.
Co s vyřazenými?
Vyřazené bankovky se po kontrole pravosti v České národní bance skartují a drť starých bankovek poté pod vysokým tlakem slisují do jakýchsi „briketek“. Takto slisované bankovky pak putují do spalovny odpadů, kde jsou nenávratně ničeny. Tomuto úkonu se říká demonetizace. Znehodnocování mincí probíhá poškozením jejich povrchu tak, aby už dál nešly použít. Nejčastěji se stříhají na polovinu a poté jsou převezeny do hutí, kde je roztaví a využijí někde jinde.
Platnost vyřazených českých platidel
Desetihaléře – do 31. října 2003
Dvacetihaléře – do 31. října 2003
Padesátihaléře – do 31. srpna 2008
Dvacetikoruny – do 31. srpna 2008
Padesátikoruny – 31. března 2011
Nová stokorunová bankovka
V roce 2019 se do oběhu dostane další česká bankovka – stokoruna. Ta s Karlem IV. bude platit i nadále, ČNB chce však tento nominál exkluzivně věnovat prvnímu českému ministru financí Aloisu Rašínovi, připomínat budou sto let od měnové reformy. Bankovka nenahradí tu současnou, půjde jen o limitované množství o zlatožlutém designu. Na rubové straně se bude vyjímat nejspíš budova prvního Bankovního úřadu ministerstva financí ČSR (současný Národohospodářský ústav Akademie věd ČR) nebo sídlo České národní banky.
V oběhu zůstalo podle informací České národní banky přes 600 milionů kusů desetníků, 450 milionů dvacetníků, na 366 milionů padesátihaléřů, kolem 5 milionů dvacetikorunových bankovek a přes 11 milionů padesátikorunových. Přesto, že už s nimi nikdy nezaplatíme, jsou pořád na památku uschovány u tolika lidí. Budeme někdy s notnou dávkou nostalgie vzpomínat na současné platidlo?
