Zimní olympijské hry v Pchjongčchangu se blíží. Které slavné okamžiky her minulých vám utkvěly v paměti?
Zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu se nezadržitelně blíží. XXXIII. zimní Hry budou slavnostně odstartovány v pátek 9. února a náš televizní program budou obohacovat tradičních čtrnáct dní, tedy do 25. února. Českou výpravu, která bude s největší pravděpodobností čítat 94 sportovců (jedná se o nejvyšší počet olympioniků z naší domoviny v historii), čekají v Koreji vysoké mrazy i rekordní počet disciplín.
Ačkoliv letošní svátek zimního sportu provázelo v minulosti mnoho kontroverzí, ať už s ohledem na ruské sportovce nebo účast KLDR, neznamená to, že naši olympionici budou o to méně bojovat. Jsme si jisti, že stejně jako v minulých několika desetiletích ze sebe vydají všechno.
Těšit se můžeme například na výkony Ester Ledecké, velikého želízka v ohni českého snowboardingu. Přes potíže se zády se na brusle postaví také trojnásobná olympijská vítězka Martina Sáblíková. A kdo ví, zda se po dvaceti letech nepovede zopakovat českým hokejistům fenomenální výsledek z Nagana.
Ale to vše se dozvíme až za několik málo dní. Pojďme si čekání zpříjemnit drobným nostalgickým okénkem a připomeňme si ty nejkrásnější, nejúspěšnější a nejnezapomenutelnější okamžiky s našimi sportovci na zimních olympijských hrách. A že jich je mnoho. Letos je to přesně 94 let, kdy se první zimní olympijské hry konaly.
První zimní olympijské hry
Zimní olympijské hry jsou mladším sourozencem těch letních. Poprvé se konaly až v roce 1924 ve francouzském městě Chamonix, a to ještě za velmi nejistých podmínek. V době jejich konání se totiž ještě nenazývaly hrami olympijskými, ale pouze jakýmsi Týdnem zimních sportů. Celá akce měla být totiž původně pouze doprovodným programem k nadcházejícím letním olympijským hrám. Účastnilo se jí 16 zemí ze Severní Ameriky a Evropy. Status zimní olympiády získala tato událost až o rok později na 8. olympijském kongresu v Praze. Podobně jako o něco starší tradice letních olympijských her se měl tento sportovní svátek konat pravidelně každé čtyři roky a vždy na jiném místě.
Kanadský hokejový tým na ZOH 1924
Československo se jej účastnilo již od samého začátku. Už v roce 1924 jsme měli v olympijském bojišti 27 sportovců. Ale ačkoliv mnoho z nich bylo k medailovému zisku velmi blízko, žádnému z nich se cenný kov ukořistit nepovedlo. Například československý krasobruslař Josef Slíva skončil na pomyslné bramborové příčce údajně pouze kvůli nesprávnému hodnocení a diskriminaci ze strany rakouských rozhodčích.
První ženská sportovkyně z Československa se zimních olympijských her zůčastnila až o čtyři roky později ve Švýcarském Svatém Mořici. Na těchto hrách jsme zároveň získali také první medaili – bronz ve skoku na lyžích reprezentanta Rudolfa Burkerta. Ironií osudu zůstává fakt, že Burkert byl sudetským Němcem.
Svatý Mořic, 1928
Následující olympijské sezóny se nesly v duchu větších či menších úspěchů. Slavili jsme například stříbrnou medaili od reprezentanta Karola Divína v krasobruslení pro rok 1960 nebo bronzovou medaili hokejového týmu ČSSR čtyři roky poté.
Létající Raška
Historie se znovu psala o další čtyři roky později. V olympijské kronice se zlatým písmem zvěčnilo jméno rodáka z Frenštátu pod Radhoštěm Jiřího Rašky. Lyžař století, jak se Raškovi nyní přezdívá, vykouzlil úsměv na tváři celému Československu, když si na skokanském můstku doslova dolétl pro zlato.
„Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat,“ citují Lidovky.cz spisovatele Otu Pavla, jenž událost popsal v Pohádce o Raškovi.
Díky povedenému prvnímu pokusu mu k vítězství stačilo 79 metrů. Raška navíc dokázal získat i druhou, stříbrnou medaili, kdy ho na vysokém můstku o málo předskočil jen Rus Vladimír Bělousov. S rokem 1968 se nám tedy zrodil hrdina zimních olympijských her s rovnou dvěma cennými kovy třpytícími se mu na hrudi. Úspěšnou účast československých sportovců ještě dovršila stříbrná příčka hokejového družstva a třetí místo pro krasobruslařku Hanu Maškovou. Ty největší úspěchy nás ovšem čekaly až o mnoho let později.
Nesmrtelné Nagano
„Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje. Jsme olympijští vítězové. Přepište dějiny! Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji,“ křičí legendární slova komentátor Robert Záruba do našich obýváku v okamžiku, kdy se český hokejový tým poprvé v historii stává olympijským vítězem. Po nekonečném prokletí stříbrných a bronzových medailích se naši hokejisté z Nagana konečně obléknou do zlata.
Píše se rok 1998, Česká republika se účastní druhých zimních olympijských her a náš dech se tají nad parádní jízdou Jaromíra Jágra, Jiřího Šlégra, Martina Procházky, Milana Hejduka, Martina Ručinského, Vladimíra Růžičky, Dominika Haška a dalších hokejistů v českých dresech, kteří ze všech sil usilují o olympijské zlato. To se jim ve finálním klání s Ruskem za stavu 1:0 daří a po dlouhém čekání na nejcennější kov konečně uspokojují naše hokejová srdce. Zrodili se zlatí hoši.
Trojité salto s pěti vruty
Hned další ročník zimní olympiády nám představil dalšího velikého bojovníka. Akrobatický lyžař Aleš Valenta se na olympijských hrách v Salt Lake City rozhodl vytasit svou největší zbraň – trojité salto s pěti vruty. Skok, který nejen na olympijských hrách a mimo trénink úspěšně provedl jako vůbec první sportovec, vyrazil dech snad každému z nás, kdo jsme jej s nervozitou v žaludku sledovali v televizi.
Tohle jsou nejlepší české stavby za poslední rok. Souhlasíš s výběrem?
9. listopadu 2024 v 8:30
Valenta byl po prvním kole na páté pozici. Pro druhé kolo tedy musel vymyslet něco opravdu speciálního. Jedinou šancí byl risk. Trojitým saltem s pěti vruty překvapil každého, včetně rozhodčích i soupeřů. Favoritu závodu, Američanu Ericu Bergoustovi se navíc druhý skok vůbec nepovedl a Valentovi už nic nestálo v cestě k zisku zlaté medaile. Po Raškovi se tak stal historicky druhým individuálním sportovcem, který přivezl prvenství ze zimních her.
Italský Turín a zlatá Katka
Neskutečné, neuvěřitelné, ale hlavně nezapomenutelné. Tak by se daly popsat okamžiky několika málo posledních sekund ženského lyžařského závodu na 30 kilometrů. Zimní olympijské hry roku 2006 v italském Turíně nám dopřály opravdu parádní podívanou. Česká reprezentantka Kateřina Neumannová totiž dokázala, jak neskutečně bojovné a nezlomitelné lidské srdce může být. Z jejího životního závodu se nám dodnes tají dech.
Blíží se konec závodu, o jehož prvenství v poslední rovince soupeří tři závodnice. Katka se třetího místa nevzdává a ze všech sil drží krok se soupeřkami. Už zbývá jen několik posledních metrů, aby byl závod rozhodnut, když vtom doslova vystřelí česká lyžařka zpoza třetího místa a fenomenálním způsobem předjede obě kolegyně. Jede si pro tolik vytoužené zlato.
Za cílovou páskou už jí nezbývá nic jiného než odpadnout naprostým vyčerpáním i absolutním štěstím a láskyplně obejmout svou malou dcerku, která na ni již netrpělivě čekala. V historii olympijských her se zaručeně jedná o jeden z nejdojemnějších momentů vůbec. Podívejte se sami.
Šťastná Kanada
Rok 2010 znamenal olympijské hry v kanadském Vancouveru. Vlajkonoš české výpravy Jarda Jágr očividně přinesl našim sportovcům pořádnou dávku štěstí. Stejně jako v roce 1984 jsme si odsud přivezli rovnou 6 cenný kovů. Na rozdíl od olympiády v Sarajevu jsme ale získali dvojnásobnou zlatou radost. A nezasluhuje se o ni nikdo jiný než hrdinka světového rychlobruslení Martina Sáblíková.
Stalo se tak poprvé v historii, kdy se českému nebo československému sportovci podařilo zvítězit ve více než jedné kategorii. Martina Sáblíková byla nejlepší na tří a pětikilometrové trati. Bronzovou příčkou navíc stvrdila i trať na 1,5 kilometru a tím i svou nejúspěšnější sportovní sezónu. Asi není třeba připomínat, že se tak stala historicky vůbec nejúspěšnější českou reprezentantkou na zimních olympijských hrách.
Další tři medaile se pak houpaly na krku běžce na lyžích Lukáše Bauera, zástupců běžecké štafety ve složení jmen Martin Jakš, Lukáš Bauer, Jiří Magál a Martin Koukal a alpské sjezdařce Šárce Záhrobské. Zkrátka úspěšná olympiáda jak má být.
Nejvíce cenných kovů
Následující olympiáda však byla zase o kousek úspěšnější. V Soči jsme zazářili jako biatlonová velmoc. Rovnou pět medailí nám dopřáli Jaroslav Soukup, Ondřej Moravec, Gabriela Soukalová a Veronika Vítková. Nechyběla samozřejmě ani rychlobruslařka Sáblíková, která si opět sáhla na zlato a nejcennějším kovem přispěla také skvělá snowboardistka se slavným knírkem pod nosem Eva Samková. Celkem 8 medailí je tak doposud naším nejlepším výsledkem v historii účasti našich sportovců na zimních olympijských hrách.
Tajemstvím tedy zůstává, jaká bude nadcházející olympiáda v Jižní Koreji. Můžeme se těšit na nějaký další podobný úspěch z řad našich reprezentantů? Kdo nás letos překvapí? Čím se tato olympiáda zapíše do české sportovní historie? Otázek a zvědavosti je v nás mnoho a nezbývá nám nic jiného, než si na odpovědi počkat. Mezitím je ovšem důležité pamatovat na to, že vyhrávat je určitě skvělé, ale olympijské hry představují mnohem hlubší a důležitější poselství. Umí spojit národy i v dobách, kdy se v jiných záležitostech rozpojují a dokazují, že lidský talent, síla a touha téměř neznají hranice.
