Chlapec v pruhovaném pyžamu. Unikátní dílo Johna Boyna, který jedinečným způsobem líčí pohled dítěte na holokaust
Holokaust z pohledu dítěte. Jak je všechno absurdní a nenormální. Chlapec v pruhovaném pyžamu, John Boyne: Kniha krásně popisuje, jak holokaust zcela popřel běžný běh života a postavil se proti všemu, co bylo normální, běžné a lidské. Přesně tak, jak svět vnímal se svou dětskou čistotou malý Bruno. Tak nechápe, jak je možné, že doktor dělá číšníka nebo že si nemůže hrát s kamarádem, který je uvězněný za plotem.
Odjezd z Berlína? Konec světa!
Malý Bruno je v Berlíně šťastný. Má tady kamarády, babičku a dědu, a hlavně ohromný dům, který může od rána do večera prozkoumávat a stejně nestihne obsáhnout všechna jeho tajemná zákoutí. Žije takový život, který by neměnil. Rád si hraje – s přáteli i sám. Rád pozoruje z nejvyššího patra z nejvyššího okna Berlín, který se zde rozkládá jako na dlani. Zpráva, že se budou bez babičky a dědy stěhovat kamsi na Východ kvůli otcově tajemné práci, o níž se nemluví, mu připadá jako konec jeho světa. Sám netuší, jak moc blízko je pravdě.
Nepochopitelná krutost doby
Holokaust je období lidských dějin, o kterém by se mělo neustále mluvit a které by se mělo stále připomínat, aby se na něj nikdy nezapomnělo a aby se nikdy neopakovalo. Hovoří o něm přeživší, příbuzní přeživších, historici, filozofové, politologové. Zcela unikátní a ojedinělý počin však do této důležité tematiky přinesl John Boyne svou knihou Chlapec v pruhovaném pyžamu, podle které byl natočen stejnojmenný film. Způsob, jímž Boyne mistrně popisuje dětskou psychiku a uvažování, je opravdu neuvěřitelný. Člověk by si málem opravdu myslel, že se začetl do deníku osmiletého chlapce, který se svým nevinným dětským uvažováním snaží pochopit děsivost doby, do níž se narodil.
Přátelství na život a na smrt
Bruno, syn vojáka, který byl na rozkaz samotného Hitlera (jemuž Bruno říká „Fíra“) povolán do města Auschwitz (v Brunově podání „Oušic“), se od otce a sestry liší, jak jen je to možné. Je laskavý, nerozlišuje mezi lidmi a nechápe, proč by měl být někdo lepší než jiný. Podobá se spíše matce, jejíž lidská stránka v průběhu knihy vystupuje na povrch stále víc a víc.
Jakmile jí dojde, jakou práci to její manžel vlastně slíbil zastat v Osvětimi, začne se hroutit, pít, a nakonec si vynutí odjezd. Na tak hrozném místě s mužem, kterého milovala a z něhož se v jejích očích stalo nelidské monstrum, nehodlá strávit už ani minutu – ani ona, ani její děti. Odjedou ale bez Bruna. Ten nalezne smrt v plynové komoře po boku židovského chlapce Šmuela, s nímž se během svých výprav za dobrodružstvím seznámil a navázal s ním přátelství na život a na smrt. Doslova.
Do „Oušicu“ nás poslal „Fíra“
To bychom ale předbíhali. Bruno se po příjezdu do „Oušicu“ tuze nudí a je smutný z toho, že nemůže najít kamarády, s nimiž by si hrál. Z okna svého pokoje zahlédne za ostnatým drátem lidi v pruhovaných pyžamech. Usoudí, že jsou to farmáři. Nechápe ale, jak to, že mohou celý den chodit v pyžamu. A ještě méně chápe matčino rozhořčení, když jí řekne, co viděl, a otcovu odpověď: „Víš Bruno, to ani nejsou lidé.“
Kým tedy jsou? A proč si s jejich dětmi nemůže hrát? Od toho se začíná odvíjet dojemný příběh popisující nejbizarnější a také nejkrutější situaci lidských dějin z pohledu nevinného a nezkaženého dítěte, které nastalé okolnosti ze svého čistého pohledu zkrátka nedokáže pochopit. Proto se mermomocí snaží najít jakékoliv logické vysvětlení, které by osvětlilo hrůzu, do níž se s rodinou přistěhoval. Více prozrazovat nebudeme – knížku si přečti a potom se podívej na film. Rozhodně stojí za to. Obojí.
My jsme vybrali pár modelových situací, které věrně ukazují absurditu holokaustu a jednání nacistů z pohledu nejvíce objektivního, který tehdy mohl být – čistého a ničím nezkaleného úsudku čestného dítěte, nevinného chlapce.
1. Proč jsou za plotem a my ne?
Bruno se diví, proč je Židé nemají rádi. Myslí si, že se chtějí izolovat od světa, a proto se schovávají za plotem. Nenapadlo by ho, že to Němci tam zavřeli Židy. Proč by to někdo někomu dělal?
2. Pruhované pyžamo
Ti se mají, že mohou chodit celý den v pyžamu a bez bot! Já musím nosit oblečení a boty, které mne táhne a tlačí, myslí si Bruno.
3. Šmuel má tolik kamarádů
Tolik dětí, se kterými si může hrát. Já ne. Je to nespravedlivé! říká si Bruno.
4. Šmuel je divné jméno
Ne, Bruno je divné jméno. Ani jeden chlapec ale nechce kamaráda urazit, a tak si nakonec jméno toho druhého zamiluje. Krásně ukázáno, jak s dětskou čistotou vnímat odlišnosti.
5. Šmuel: Bydleli jsme v jednom pokoji s dalšími rodinami. Jeli jsme ve vlaku bez oken a dveří, namačkaní jako dobytek.
Bruno: Ale to není možné, v jednom pokoji nemůže bydlet tolik lidí pohromadě, to sis určitě nějak popletl. A s tím vlakem také – měli jste nastoupit do vedlejšího, ten byl volný a jeli jsme v něm taky. Vlak bez dveří a oken, to je divné.
6. Šmuel musel začít nosit pásku. Brunův otec taky nosí pásku.
Jen Bruno ne. Ach, jak by takovou pásku chtěl!
7. Číšník Pavel Bruna ošetří, když spadne z houpačky a řekne, že je doktor.
To je ale hloupost! Kdyby byl doktor, pracoval by v nemocnici a neobsluhoval u stolu, říká si Bruno. Jak je to možné?
