Černoši neměli pod nacistickou nadvládou na růžích ustláno.
Vraťme se zpět do minulosti. Německo prožívá po skončení první světové války finanční krizi, lidé hladoví a nemají jak zasytit sebe ani vlastní děti. Na veřejnosti se najednou objeví spasitel, který slibuje prosperitu. Jeho jméno zní Adolf Hitler a za několik let rozpoutá v Evropě jeden z největších vojenských konfliktů v historii, avšak předtím začne svou promyšlenou přeměnu německé společnosti.
Hitler získal místo kancléře v roce 1933 a najednou se v nemilosti ocitli příslušníci sociálních a zejména etnických skupin, které nacisté považovali za méněcenné. Doplatili na to i lidé tmavé pleti. V pozdních 30. letech minulého století žilo v Německu jen pár tisíc černochů a jedním z nich byl i Hans J. Massaquoi.
Hans byl od svých spolužáků očividně odlišný. Jako vnuk konzula Libérie v Německu mohl užívat diplomatickou imunitu, která mu prakticky zachránila život. A hned vícekrát. Hans o svém přežití nacistického režimu vypráví jako o šťastné shodě náhod. Nacisté se o jeho rodinu až tak nezajímali nejen díky diplomatické imunitě, ale i díky tomu, že černochů v Německu skutečně nežilo velké množství, a tak se nacisté raději soustředili na pro ně tíživější problémy.
Díky rodinné příslušnosti a diplomatické imunitě navštěvoval Hans základní školu, kde byla drtivá většina jeho spolužáků složena z klasických Němců. Mezi nimi byl nepřehlédnutelný a zažil to i ve chvíli, kdy všichni žáci vyšli na školní dvůr a bylo jim sděleno, že je přijde navštívit samotný Hitler. Po odchodu nacistického diktátora se i Hans pod tlakem spolužáků pokusil vstoupit do Hitlerjugend, ale odmítli ho.
Později se pokoušel zapadnout do společnosti i vstupem do standardní německé armády, jenže i v ní ho odmítli, tentokrát kvůli nízké váze. Zjistil, že není hoden nosit na sobě německou uniformu, a tak musel potichu tolerovat stále intenzivnější rasové zákony, které ovlivňovaly situaci v nacistické říši. Postupem let se nacistická nenávist vůči lidem s tmavou pletí zvyšovala a Hans najednou zjišťoval, že si nemůže hrát na stejném hřišti jako jeho spolužáci.
O nic příjemnější nebylo zjištění, že učitelé se židovským původem najednou nepřicházejí do školy a nikdo neví, kam odešli, což vzbuzovalo různá podezření. Z Německa musel v jednu chvíli dokonce uprchnout jeho vlastní otec a on zůstal pod nacistickou nadvládou jen s mámou, což situaci ještě zhoršilo.
Snad nejhorší moment v životě zažil při návštěvě zoologické zahrady v Hamburku. Hans se těšil na to, že uvidí oblíbená zvířata pobíhat ve svých klecích a výbězích, ale kromě zvířat tam našel i klec s černochy. Nevěřil vlastním očím, když přišel blíž a sledoval, jak se jim lidé smějí a utahují si z nich jen proto, že se narodili s rozdílnou barvou pleti.
V té chvíli by se byl nejraději propadl pod zem. Návštěvníci si ho dokonce všimli a začali pokřikovat, že ta zvířata z klece měla i dítě. Vzpomínky na návštěvu Hitlera ve škole malého Hanse okamžitě opustily a velmi rychle pochopil, o co nacistům jde. Kdyby neměl diplomatickou imunitu, která byla často více či méně nedodržovaná, zřejmě by skončil v kleci nebo na hřbitově i on.
Příběh malého Hanse nakonec dopadl šťastně. Více než deset let pod nacistickou nadvládou na něm zanechalo doživotní psychologické stopy, ale svůj život po válce otočil o 180 stupňů. Stal se profesionálním saxofonistou a později odešel z Německa do Libérie. Právě tam ho naverbovali do americké armády a Hans odešel bojovat do války krátce poté, co úspěšně přežil druhou světovou.
Bojoval v Korejské válce a o život ho nepřipravili ani v Asii, díky čemuž začal po příchodu do USA studovat, a poté i pracovat jako žurnalista. Navzdory potížím a nekonečnému strachu byl Hans spokojen s tím, kam to v životě dotáhl. Vždy rád vyprávěl o svých vzpomínkách z nacistického Německa, aby i budoucím generacím ukázal, čeho všeho jsou lidé schopni. Svůj odkaz vtěsnal i do autobiografické knihy Destined to Witness: Growing Up Black in Nazi Germany, takže pokud hledáš zajímavou knihu, zřejmě jsi ji právě našel.
