Janusz Korczak raději zemřel, než aby nechal své svěřence kráčet napříč smrti samotné.
Hrůzy druhé světové války jsou pro nás něčím nepředstavitelným. Ani nekonečná řada příběhů zpracovaných v knižní či filmové podobě nemůže dostatečně zobrazit děsy, kterými si lidé tehdy museli projít.
Kromě milionů tragédií však největší konflikt všech dob přinesl i celou řadu důkazů o lidské důstojnosti, odvaze a ochotě obětovat se pro své milované.
To nejlepší z lidské povahy reprezentoval i polský židovský spisovatel, pediatr a učitel Janusz Korczak. Ten celý svůj život věnoval pomoci slabším, především pak sirotkům.
Od roku 1912 vedl sirotčinec pro židovské děti ve Varšavě a jako lékař si získal pověst muže, který chudým pomůže za levno či úplně zdarma.
Nacistické okupanty však nezajímala ani sláva, kterou si vydobyl svými knihami, ani jeho dobročinnost. Kvůli jeho původu jej spolu s dalšími Židy a všemi sirotky, které měl na starost, umístili do varšavského ghetta. I zde pomáhal, kde mohl.
Několikrát mu byla nabídnuta možnost úprku, pokaždé ji však odmítl. Když pak byl v roce 1942 nařízen transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, rozhodl se, že půjde s nimi, přestože nemusel.
Janusz Korczak se svými žáky z domova pro sirotky
Svoji životní cestu započal 22. července 1878 (podle jiných zdrojů 1879) ve Varšavě. Jeho otec byl významným advokátem, který svou činností živil celou rodinu. Janusz si ve škole vedl dobře a od útlého dětství byl vášnivým čtenářem.
Rodinná idylka však v rodině příliš dlouho nepanovala. Když začal Janusz dospívat, u jeho otce se objevily první příznaky duševní choroby.
Ta mu znemožnila provozovat předchozí profesi, čímž se rodina dostala do finančních nesnází. Po čase musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně a v době Januszových sedmnácti tam skonal.
Mladík se tak ještě před dosažením dospělosti stal živitelem matky, babičky a sester. Vydělával soukromými lekcemi, které uděloval v rodinném bytě. Část bytu začala časem jeho matka pronajímat. Janusz si tak mohl dovolit studium na lékařské fakultě Varšavské univerzity.
Zde byl během celé řady pitev, které absolvoval, svědkem zuboženého stavu chudinských vrstev. Začal se účastnit akcí Varšavské charitativní společnosti a po zisku titulu se stal pediatrem.
Pomoc lidem se stala jeho životním krédem. Proto v létě roku 1905 ochotně přijal povolání do rusko-japonské války (polské území tehdy měly mezi sebe rozdělené tři státy, Rusko bylo jedním z nich), kde zachraňoval životy jako vojenský lékař.
Domů do Varšavy se vrátil o rok později a nastoupil do Dětské nemocnice Berson a Bauman jako pediatr. V ní se také mohl zdarma ubytovat, výměnou za to však musel být neustále po ruce. To pro něj nebyl problém. Rád pomohl každému a od chudých pacientů mnohdy ani nevyžadoval žádné peníze krom nutných výdajů za léky.
Ze své dětské čtenářské vášně si odnesl spisovatelské schopnosti, které využil k sepsání celé řady knih. Napsal několik odborných knih o pedagogice, která se stala jeho vášní. Ty mu vynesly uznání a slávu. Později vydával i literaturu pro děti.
Tato činnost mu přinesla prestiž, díky níž mohl cestovat po Evropě a přednášet. Na jedné ze svých cest do Londýna se prý rozhodl, že chce svůj život zasvětit službě dětem.
V roce 1909 se tak stal členem společnosti Pomoc pro sirotky. Ta o tři roky později vybudovala domov pro sirotky, jehož ředitelem se na vlastní žádost stal právě Janusz Korczak. Za tuto práci nedostával zaplaceno, vydělával si psaním knih.
Do jeho života ale opět zasáhl válečný konflikt. Vypukla první světová válka, tehdy nazývaná Velká válka, do níž byl Janusz povolán jako lékař.
Působil nejen na frontě, ale také ve shromaždištích pro děti na Ukrajině. Za svou činnost si vysloužil hodnost kapitána a domů se vrátil v červnu roku 1918.
Ještě ten samý rok v Polsku vypukla válka za nezávislost na Sovětském svazu, a tak se opět vydal sloužit do vojenských nemocnic. Do pozice ředitele domova ředitele sirotčince se vrátil jako major.
Už rok po návratu se rozhodl založit s aktivistkou Marií Falskou další sirotčinec, který nazvali Náš dům. V obou institucích pobývaly děti od 7 do 14 let a fungovalo v nich nezávislé společenství.
Revoluční řízení sirotčince by se dalo překřtít dětskou republikou. Janusz Korczak totiž v obou institucích uplatňoval své revoluční pedagogické metody, kterými dětem předával daleko více pravomocí a možností rozhodovat samy za sebe.
Fungovaly zde parlament, soud či noviny a děti mohly před „soud“ poslat i vychovatele. Fungovalo to. Janusz díky tomu proslul po celém světě a v roce 1926 byl vyznamenán důstojnickým křížem Řádu polského znovuzrození.
V průběhu dalších let publikoval celou řadu knih a pomohl tisícům dětí získat své místo ve společnosti. Získal si pověst vzdělaného muže po celém Polsku a mimo svoji práci ještě pracoval v rozhlase, v němž měl vzdělávací pořady.
Z důvodu narůstajícího antisemitismu, který nebyl realitou jen v Německu, ale i v Polsku, byl nakonec v roce 1936 nucen své působení v rádiu ukončit.
I přes odpor určitých vrstev společnosti byl hrdým Polákem, a tak se v roce 1939, po začátku okupace Polska nacistickými vojsky, přihlásil do armády. Jeho služba byla však odmítnuta, protože byl pro vojenskou službu příliš starý.
Přesto chodil po polských ulicích s polskou uniformou a odmítal nosit Davidovu hvězdu, kterou měl mít na sobě povinně každý Žid. Brzy po začátku války vzniklo varšavské ghetto, kam byl přesídlený i Korczakův sirotčinec. Sám Janusz byl zatčen a uvězněn v žaláři na Pawiaku.
Po pár týdnech byl propuštěn na kauci, načež mu jeho přítel Igor Newerly nabídl, že mu nechá vyrobit falešné doklady, díky nimž by se dostal z ghetta. Janusz jej ovšem odmítl se slovy, že neopustí své svěřence.
V otřesných podmínkách ghetta nadále pracoval s dětmi a začal psát deník. Koncem července roku 1942 zahájili nacisté tajnou operaci, jejímž cílem byla likvidace Židů z varšavského ghetta.
Každý den bylo z těchto prostor odváženo kolem šesti tisíc lidí do koncentračních táborů na území Polska. Mezi 5. a 6. srpnem 1942 přišla řada i na Korczakův sirotčinec.
Jednotky SS shromáždily 196 sirotků a 12 pracovníků sirotčince. Januszovi na poslední chvíli nabídla polská odbojová organizace Żegota záchranu a možnost opustit hranice ghetta. Odmítl. Nechtěl opustit děti.
Podle svědků šel k transportu Korczak v čele průvodu, držíc dvě děti za ruce. Údajně jim pověděl, že jdou na procházku do přírody, a řekl jim, ať si na sebe vezmou své nejlepší oblečení. Průvod dětí tak měl hýřit veselím.
Vlak odvezl celou skupinu do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byla druhý den zavražděna v plynové komoře.
Pomník Janusze a jeho svěřenců, který stojí ve Varšavě
Janusz Korczak svůj život zasvětil pomoci druhým. Snažil se sblížit Poláky a Židy, kladl důraz především na univerzální rozměr lidství a jako spisovatel a pedagog bojoval za společenské změny, které by přinesly více politických a společenských práv lidem na okraji společnosti. Sám však nakonec doplatil na nelidskost.
