Pomalu, ale jistě. Jednokolejka bojuje s pouští a zároveň zachraňuje životy tisícům lidí.
Mauritánie je země na západě Afriky, a přestože je 13krát větší než Česko, žijí v ní jen 4 miliony obyvatel. Jde o muslimy a právě islám je základním pilířem země, podobně jako ve zbývajících severoafrických zemích. Proč je však v tak velkém státě tak málo lidí? Odpověď je jednoduchá a vnucuje se už při pohledu na mapu či satelitní snímky krajiny. Většina z ní je totiž v nehostinná a horká saharská poušť. Kdo by v ní chtěl bydlet?
Místo není bohaté na skvělé životní podmínky, ale spíše na lákavé suroviny jako například železnou rudu. Její naleziště se objevily v okolí města Zouérat hluboko v Sahaře. Dodnes se těží na hned několika místech, například v městečkách Fderîck, Tazadit či Rouesse. Hlavní slovo v těžbě mají bohaté západoevropské společnosti, ať už z Lucemburska nebo Švýcarska. V regionu se nachází také mnoho cizích pracovníků z jiných afrických zemí. Přicházejí sem za prací a lepším výdělkem.
Teploty kolem 30 °C až 40 °C nejsou ničím výjimečným. A protože je pořád „do čeho kopat“, je potřeba vytěžené suroviny odvážet. Nejvhodnější je přepravovat rudu vlaky.
A proto bylo třeba vybudovat trať vedoucí od pobřeží, kde se nachází veškerý život, do hluboké a vyprahlé pouště. V dobách, kdy ještě měla Francie ve zdejším regionu hlavní slovo, se rozhodlo o postavení železnice. Práce započaly na počátku druhé světové války, tedy v roce 1940, a s provozem se začalo v šedesátých letech minulého století. A jezdí se dodnes.
Vlaky se vypraví od pobřeží z města Naudhibú a směřují téměř neustále jen rovně, dokud nedojedou k Šúmskému tunelu dlouhému téměř 2 kilometry. Následně se směr cesty stočí na sever do zmíněných oblastí těžby železné rudy. Délka trasy činí 704 kilometrů. Samozřejmě, není elektrifikována a je jen jednokolejná.
Jedna sada dokáže přepravit až 17 000 tun suroviny, což je enormně mnoho. A právě proto bývají vlaky dlouhé i 3 kilometry a váží tisíce tun, což z nich činí jedny z nejdelších a nejtěžších na světě. Vedle kolejí žijí různorodé kmeny a společenství lidí. V těchto odlehlých regionech jim nezbývá nic jiného než se spoléhat na železnici, protože se jejím prostřednictvím častokrát dopravují i lidé a prodejci, kteří jim nesou potřebné věci k živobytí.
Důležitá je i její údržba. Pracovníci musí pravidelně odhazovat písek z kolejí, který sem pravidelně nanáší vítr. Obsluha se musí zároveň potýkat i s velmi vysokými teplotami a suchem.
Pro lepší představu přikládáme krátký dokument od National Geographic. Obsahuje skvělé záběry i pár informací a ukázek ze životů lidí, kteří jsou nám velmi vzdáleni:
