Mimořádně zdařilý debut a velká herecká příležitost pro Toni Collette.
Horory mají dobrý rok. Tiché místo se stalo velkým hitem a potěšilo diváky stejně jako kritiky. Následně na to slibovali američtí recenzenti podobnou žánrovou lahůdku v podobě filmu, který se k nám zanedlouho dostane do kin.
Hereditary se však setkalo u návštěvníků kin s rozporuplnými reakcemi. Odborná veřejnost byla nadšená a fanoušci zklamaní až znechucení. Kde je tedy pravda?
Na tomto místě by měl následovat popis děje, ale já to udělám trochu jinak. Místo něj sem dám jen trailer, který si můžete nebo nemusíte pustit. Nejde z mé strany o žádnou lenost a věřím tomu, že když film uvidíte, tento můj nestandardní krok pochopíte.
Velkým plusem celovečerního debutu Ariho Astera totiž je, že dokáže překvapovat. A tím mám na mysli zvraty i celkovou atmosféru. Kdo tedy čeká tradiční novodobou žánrovku plnou děsu, bude asi zklamán.
Na ty samozřejmě také dojde, ale podstata filmu je jinde. Nechci však spoilovat (trailery nevyzradily v podstatě nic), takže budu jen tančit kolem horké kaše a snad si o výsledném díle uděláte obrázek.
Více než k tvorbě současného hororového guru Jamese Wana má Prokleté dědictví blíže ke kouskům Romana Polanského. Konkrétně k Rosemary má děťátko. Pomalé tempo a kuchání psychiky postav je zde důležitější než hádání, odkud vyskočí nějaký bubák.
Rozbor životních situací hlavních hrdinů je na daný druh filmu překvapivě důsledný a až na malé výjimky budete mít pocit, že sledujete spíše psychologické rodinné drama než moderní horor.
Dlouhé, ale v každé vteřině působivé scény tlačí příběh dopředu a vy často nebude tušit, jakými cestičkami vás scenáristé povedou. A občas to budou nezapomenutelné okamžiky. Zejména první velký zvrat a co následuje po něm se mi nedaří dostat z hlavy ani pár týdnů po projekci.
Tento postup by nemohl fungovat bez kvalitních hereckých výkonů. A ty jsou na skutečně špičkové úrovni. Zejména Toni Collette svojí snahou sahá až k nejvyšší metě v podobě Oscara. V jejím podání je hlavní postava uvěřitelná, cítíme její bolest, odhodlanost i strach.
Nezaostává za ní však ani zbytek osazenstva a všichni se svých náročných rolí zhostili na výbornou. Akorát veterán Gabriel Byrne mohl být trochu výraznější. Ačkoliv jeho emocionální chlad tvoří silný kontrast s citlivými povahami zbytku rodiny.
Režisér má celý svůj počin pevně v rukou a velmi trpělivě utahuje smyčku kolem divákova krku. Ať už při odhalování tajemství nebo při práci s postavami.
V mnohém mu pomáhá i relativně originální hudba, kterou si samostatně zřejmě nepustíte, ale dění na plátně podbarvuje velmi intenzivně. A mám pocit, že o Colinu Stetsonovi ještě uslyšíme. Podobně jako o kameramanovi Pawlu Pogorszelském.
Je až obdivuhodné, jak takto nepříliš zkušený štáb vytvořil něco podobně sebevědomého. Tedy pokud se bavíme o prvních dvou třetinách filmu.
Čím více se totiž dostáváme k finále, začneme se pohybovat v povědomějších žánrových mantinelech. Včetně polopatistických vysvětlení, krvavých lázní a intenzivního strašení.
V kontrastu se sofistikovanou rozehrávkou tak jde o mírný šok. Přelaďování mezi psychologickým a fyzickým terorem tedy nefunguje zcela bezchybně a občas se tvůrci pohybují na hraně směšnosti.
V mém případě se ji sice nepodařilo překročit, ale v některých momentech se v sále ozval škodolibý smích. Příliš vyhrocené situace a téma si totiž žádaly buď odlehčení nebo méně brakový přístup.
Právě závěrečný akt zkomplikuje Prokletému dědictví cestu za statutem budoucí nesmrtelné klasiky. Ubližuje mu až přílišná doslovnost a podlézání cílové skupině, pro kterou není primárně určeno.
Teenagerské publikum chtivé děsu a krve sice nebude tak zhnusené jako u (podle nás v redakci) vynikající Čarodějnice, ale na své si také nepřijdou.
Pokud jste však otevřeni originálnějším postupům a máte rádi hru se žánrem a skutečně kvalitní díla, tak si Hereditary rozhodně nenechte ujít.Už dlouho tu totiž nebyl horor takto intenzivně pracující se strachem i emocemi. I v úvodu zmíněné Tiché místo bylo spíše stylistickým cvičením než regulérním dramatickým dílem.
Prokleté dědictví je relativně výjimečnou žánrovkou. Je ambiciózní a perfektně řemeslně i herecky ošetřené. Nebojí se šokovat ani přinést nenásilné poselství. Je proto trochu škoda, že tvůrci trochu ztratili v závěru odvahu. Měli totiž našlápnuto nesmazatelně se zapsat do zlatého fondu. 8,5/10
