Felix Kolmer se celý život držel skautingu a zásady, že musí za každých okolností pomáhat svým bližním.
Už je tomu více než 70 let od konce druhé světové války. Její zvěrstva se nás bezprostředně týkala a i dnes žije celá řada pamětníků, kteří nám připomínají hrůzy minulého století.
Jejich příběhy se mnohdy pohybují na hranici uvěřitelnosti. Právě proto je dobré si je neustále připomínat, abychom je nezapomněli, poučili se z nich a o mukách, kterými si tito lidé prošli, nepochybovali.
V dnešním článku si převyprávíme příběh židovského chlapce. Vášnivého skauta a odhodlaného odbojáře, který prošel třemi koncentračními tábory a přežít dokázal jen dílem náhody.
Na jaře roku 1922 se v Italské ulici v Praze narodil Felix Kolmer. Jeho tatínek působil za první světové války jako legionář na italské frontě a jeho strýček zase v Rusku.
Vlastenectví, odvaha a smysl pro spravedlnosti mu taky byly vštěpovány už od dětství. Hned v mládí se přihlásil do skauta a jeho řady už nikdy neopustil.
Když mu bylo deset let, jeho otec zemřel. Felixova maminka poté převzala rodinný obchod s elektronikou do své správy. Po hospodářské krizi jej ale museli zavřít.
Chlapcovým poručníkem se stal jeho strýc z Rakouska. Felix tedy trávil Vánoce a prázdniny v Alpách nebo ve Vídni. Jeho poručník si navíc dopisoval s Masarykem, což pro mladého chlapce bylo něco nepředstavitelného.
Jelikož trávil v Rakousku alespoň tři měsíce do roka, vnímal nacistickou hrozbu už jako malý chlapec. V podhorském městečku Reichenau se potkával s utečenci – německými dětmi, které se mu svěřovaly se svými zážitky.
Když se dostal Hitler k moci, bylo mu 11 let a ještě si nedokázal plně uvědomit hrůznou podstatu nacistického režimu. Ta se mu odhalila po anšlusu Rakouska, během nějž jeho strýc jen tak tak unikl gestapu. Poté žil nějakou dobu u Kolmerových v Praze.
Když ale došlo k oddělení Slovenska a následnému vzniku Protektorátu Čechy a Morava, byl nucen uprchnout. Nejdříve se dostal do Holandska a odtud do Ameriky, kam dostal vízum díky své legionářské minulosti.
Felix mezitím studoval reálku. Měl štěstí. Maturitu dodělal roku 1940. V posledním roce, kdy mohli ještě Židé chodit do školy.
Ten samý rok přišel o svého milovaného skauta. Byl nacisty rozpuštěn zrovna v době, kdy měli tábor, a tak jej museli okamžitě rozbít a uchovat u sedláka ve stodole.
Po škole jej čekala jasně nalajnovaná cesta. Židé směli pracovat jen manuálně, a tak se rozhodl nastoupit do truhlářského učení. V té době také musel začít nosit žlutou hvězdu s nápisem Jude na šatech. Jeho rodina byla nucena odevzdat svůj majetek a někteří přátelé se k němu začali otáčet zády.
Už v roce předtím se musel dle nařízení protektorátní vrchnosti odstěhovat do Starého Města. Stejně tak jako všichni Židé. V tom samém roce začaly vznikat soupisy Židů žijících na území Protektorátu Čechy a Morava, které měly vést k jejich řazení do transportů.
S nástupem Heydricha jako říšského protektora začaly ještě tvrdší represálie, zabavování majetku nebo zákazy vstupu na určitá místa v Praze. Ti, kteří se vzepřeli, byli posílání do koncentračních táborů a do Malé pevnosti. Tou mělo projít patnáct set Židů, kteří zde byli mučeni a posléze posílání do vyhlazovacího tábora. Válku jich přežilo dvacet.
V této tísnivé atmosféře Kolmerovi neustále doufali, že smršť nových zákazu a zákonů jednou ustane. To se nestalo. Spousta lidí kolem nich mizela a jednou došlo i na Felixova tchána. Ten byl nacisty záměrně vyprovokován k útěku, chycen a poslán do Mauthausenu, kde po čtrnácti dnech zemřel.
Pak přišel Felixovi dopis. Stálo v něm, že se má 24. listopadu (1941) v pět ráno dostavit na nádraží Střed (dnes Masarykovo). Měl si s sebou vzít věci na spaní a jídlo na tři dny. Měl za to, že na pár dní pojede někam pracovat a pak se zase vrátí domů.
Namísto toho jej čekal transport do Terezína. Na nádraží je už čekali četníci, esesáci a Schutzpolizei, kteří je obklopili a poručili jim nastoupit do vagonů. Spolu s dalšími 342 mladými chlapci byl vybrán do pracovního Aufbaukommanda.
Do Terezína se dostal v jednom z vůbec prvních transportů. Měl spolu s dalšími chlapci za úkol evakuovat místní obyvatele a město přestavět v koncentrační tábor. Později byl přeřazen do Malé pevnosti, ve které pracoval jako truhlář a vyráběl palandy.
Byl k němu přiřazen esesman, který vykonával roli jeho osobního strážce. Měl za úkol hlídat, aby se Felix nedostal mezi vězně. I tak se ale mnohokrát stal svědkem nelidské krutosti, kdy nacisté Židům přeráželi ruce a nutili je pracovat nebo je bili, dokud nepadli bez duše na zem.
Felix se v Terezíně později zapojil do podzemní organizace. Ta byla rozdělená po trojčlenných skupinách a on sám měl za úkol nalézt únikovou cestu, což se mu nakonec i podařilo.
Objevil ji kousek od svého pracoviště. Jednou kosil křoviska za hradbami Velké pevnosti, během čehož jej hlídal četník, který mu o hodinách práce dovolil jít se zchladit do řeky.
Felix během toho prozkoumal hradby a zjistil, kudy se dají přelézt. Později touto cestou několik vězňů z Terezína uprchlo. Sám Kolmer tudy dvakrát nepozorovaně odešel, ale vždy se vrátil ještě před počítáním.
V Terezíně byla podstatná část jeho rodiny. Jako člen Aufbaukommanda měl štěstí v neštěstí. Sice musel od rána do večera dřít, ale měl lepší podmínky než běžní vězni a dostal možnost zapsat si do osobní karty nejbližší osoby, které tím uchránil před transportem.
Napsal tam svoji maminku, babičku, svoji snoubenku a její matku. Se svou dívkou se nakonec přímo v Terezíně oženil, ale její matku nakonec zachránit nedokázal. Odvezli ji do Osvětimi, kde byla popravena. Felixova maminka v táboře během dvou dnů zemřela na encefalitidu.
S přítelkyní se sezdali 14. června 1944 kvůli fámě, která tehdy kolovala táborem. Podle ní nestačilo být snoubenkou, aby byl člověk ochráněn před transportem.
Jenže to už se blížila fronta a nacisté dostali strach, že se mladí pracovníci z Terezína vzbouří. Nakonec je tedy přestali chránit a začali je převážet do Osvětimi.
Dne 16. října 1944 se dostala řada i na Felixe Kolmera. Do Auschwitzu přijel s dalšími 1 500 členy Aufbaukommanda. Druhého dne se jich dožilo 250. Felix přežil, protože na radu kamaráda při rozdělování řekl, že umí pracovat s kovem.
Doktor Mengele jej tak na rozdíl od většiny jeho druhů neposlal na smrt. Felix sám nevěděl, na jakém místě se to ocitnul. Neměl ani tušení o plynových komorách usmrcujících na 8 tisíc lidí denně. Plameny šlehající z krematoria pokládal za přirozenou součást života v táboře, v němž umírají desítky lidí na různé choroby.
Pak k němu přistoupil jeden z vězňů a řekl mu: „Odtud není úniku. Odejít můžeš jen tamtím komínem.“ Poté viděl jak jdou v pětistupech děti a starci a pochopil, že jdou na smrt.
Nad táborem visel nasládlý pach spálených lidských těl. Od plamenů z pěti krematorii šlo takové světlo, že tam bylo bezpečně vidět i přes noc. Denně zde umíralo na 12 tisíc lidí. Osm tisíc jich zemřelo v plynové komoře, další tisíce byly umučeny.
Felix tehdy měl spolu s ostatními jedinou myšlenku – přežít. Chtěl žít další minutu, hodinu, den a možná týden. Dále dopředu už nepřemýšlel. Říkal si, že je vytrénován skautingem a má více sil než ostatní, mohl by tedy přežít a pomoci někomu dalšímu. Tento cíl mu dával sílu žít.
Nakonec byl poslán do jednoho z pobočných osvětimských táborů, kde byl přiřazen na práci v sirných dolech. Odtamtud se vracel živ jen málokdo. Jenže jednou v noci byli tamní vězni včetně Felixe Kolmera nahnáni do přistavěných dobytčáků.
Na druhé koleji stál jiný vlak a Felix v něm spatřil bývalé spoluvězně z Terezína. V nestřeženou chvíli se k němu rozběhl a nepozorovaně se dostal do jeho útrob za svými kamarády.
Nevědomky tak unikl z Auschwitzu. Vlak, do kterého se dostal, totiž mířil mimo jeho brány do tábora Gross Rosen ve Friedlandu. Felixovi se tento husarský kousek povedl především díky tomu, že se tehdy již blížil konec války, nedělaly se soupisy vězňů ani tetování na předloktí. Nikdo si tedy nevšiml jeho útěku.
Ani ve Friedlandu jej však nečekalo příjemné čekání na konec války. Utekl sice palčivé hrozbě smrti, ale spolu s ostatními trpěl hlady. Lidé tam umírali vysílením při práci a pojídali syrová střeva koňů padlých na frontě. Felix spolu s nimi z vnitřností okusoval tuk, neboť každé sousto znamenalo čas navíc.
V té době už ale byla fronta tak blízko, že denně slyšeli vzdálenou střelbu. Zněla pro ně jako nejkrásnější symfonie. Když byl poté 9. května 1945 uzavřen mír, Němci i Sověti pokračovali v bojích. Nakonec došlo v noci mezi 9. a 10. květnem k vybombardování elektrárny, která zásobovala proudem tábor, ve kterém byl Felix uvězněn.
Plot s napětím 22 tisíc voltů se najednou stal pouhou spletí drátů, kterou vězni protrhali. Vytvořenou dírou začali prchat. Utíkali po trojicích, aby měli větší šanci. Na svobodu se jich dostalo 200 z celkových 600. Felix byl mezi těmi, kteří zběsile utíkali směrem do Německa.
Tím směrem totiž pochodovala sovětská armáda. Po celonočním úprku a zdolaných 40 kilometrech se v pět ráno konečně dostali na frontu. Před jejich očima se vinuly sovětské tanky a pochodující armáda. Měli strach, že je Rusové nerozeznají od Němců a zastřelí je.
Když začali sestupovat, vrhl se jim naproti blonďatý chlapec. Bylo mu tak 18 let, neměl helmu a třímal automat v jedné a třešňový kompot v druhé ruce. Poznal, že nejsou Němci, objal je, dal jim kompot a odešel se slovy, že musí jít na Germány.
Když pak osvobození vězni spolu s rudoarmějci procházeli kolem tábora ve Friedlandu, naskytl se jim pohled na celou řadu postřílených spoluvězňů. Utekli na poslední chvíli. Po dnech na svobodě se dostali zpět do Česka, kde Felix málem přišel o život při boji o choceňské nádraží, ale nakonec to zvládl a vrátil se domů.
Jeho první cesta vedla do Krkonošské ulice za bývalým skautským oddílem. Tam byl na počest jeho návratu uspořádán večírek. Felix na něm figuroval ve vypůjčeném obleku, s padesáti kily a napůl oholenou hlavou. Ale byl živ a zpátky doma.
Šťastně se shledal i se svojí manželkou a babičkou, které se vrátily z Terezína. Ostatní členové jeho rodiny však už takové štěstí neměli. Z padesátičlenného širšího rodinného okruhu válku přežili jen oni tři. Po válce se vše postupně vracelo do normálu a Felix se konečně mohl věnovat tomu, čemu chtěl.
Už od dětství chtěl být elektroinženýrem a konečně si mohl svůj sen splnit. Začal chodit na odborné kurzy a poté nastoupil na elektrotechnickou a strojní fakultu. Po složení státnic začal dělat ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky.
Zde bylo vyvoláno hlasování o souhlasu s popravou „zrádců“ komunistického režimu. Felix Kolmer byl jediným, kdo hlasoval proti. Jeho jediným štěstím byl tehdy fakt, že byl truhlář stejně jako tehdejší hlava státu Klement Gottwald.
Mohl pokračovat ve své práci a v roce 1965 složil doktorát. V roce 1982 se stal profesorem a začal učit na FAMU. Stal se světovou kapacitou v oboru akustiky, obdržel celou řadu ocenění a stal se autorem celé řady publikací.
Dnes je mu 96 let a nadále pokračuje v šíření povědomí o nacistických hrůzách.
