Mýtus o králi, který byl za svou pýchu odsouzen k věčné a nikdy nekončící nesmyslné práci, možná znáš. Tušil jsi ale, že někteří slavní filozofové se jej pokoušeli interpretovat a aplikovat na lidské žití jako teorii života?
Albert Camus (1913–1960). Francouzský spisovatel a publicista. Bývá považován za filozofa a za jednoho z prvních představitelů existencialismu. Obojí odmítal.
Luccius Annaeus Seneca (zemřel roku 65 n. l.). Římský stoický filozof, dramatik, básník, politik a vychovatel krutého a šíleného císaře Nerona.
Oba se ve svých úvahách zajímali o krále Sisyfa, bájného vychytralce, který byl za svou lstivost a podlost odsouzen k věčně marné práci. Jeho údělem je stále dokola tlačit do kopce těžký kámen, který mu těsně před vrcholem vyklouzne, skutálí se dolů a Sysifos musí začít od začátku.
Výraz „sisyfovská práce” se stal synonymem beznadějné činnosti, která nemá žádný smysl. V jistém smyslu vyjadřuje podstatu filosofie existence, jejíž zástupci s trochou fantazie a zjednodušení svorně tvrdí, že život nemá smysl, protože stejně jednou zemřeme.
Sisyfos se nechal zmítat vášněmi, proto byl zatracen
Albert Camus o Sisyfovi dokonce napsal jednu celou knihu. V ní popisuje, že Sisyfos byl odsouzen bohy, aby valil bez ustání balvan na vrchol hory, odkud pak spadne vlastní silou, protože se domnívali, že neexistuje horší trest než zbytečná a beznadějná práce.
To udělali z několika možných důvodů. Prvním a pádným důvodem je skutečnost, že Sisyfos měl poněkud lehkovážný postoj k bohům. Prozradil jejich tajemství, respektive Dia, Asópovi, který mu za to dal vodu pro korintskou společnost, totiž prozradil, že Zeus unesl jeho dceru Aigínu.
Jako další možný důvod pak zmiňuje to, co píše i Homér – Sisyfos spoutal smrt.
Konečně třetím důvodem může být Sisyfův pošetilý nápad a posléze čin. Chtěl prověřit lásku své ženy a nakázal jí, aby jeho tělo bylo pohozeno bez rakve na veřejném prostranství. Dostal se do podsvětí, kde si na Plútovi vyžádal, aby se směl vrátit na svět a pomstít se své ženě. Jakmile však spatřil podobu tohoto světa a okusil to, co nabízí, nechtěl se již znovu vrátit do podsvětí. Bohové tedy zakročili a vyslali za ním Herma, který Sisyfa odvedl zpět a přivedl ho k jeho údělu – k valení stále padajícího balvanu.
Na základě těchto důvodu a Sisyfových vlastností Camus tvrdí, že Sisyfos je absurdní hrdina – pohrdá totiž bohy, nenávidí smrt a je přímo vášnivě zaujat životem. To vše mu vyneslo strašlivé zatracení, tedy cenu, kterou musí zaplatit za vášně tohoto světa.
Co dělá Sisyfos o přestávce?
Dále se pak Camus zaměřuje konkrétně na jeden moment, v němž se o Sisyfa zajímá nejvíce – moment, kdy se balvan kutálí z vrcholu hory zpět dolů, moment, v němž má Sisyfos jakousi chvilkovou „přestávku“.
Tuto chvíli Camus nazývá „hodinou vědomí“: Popisuje Sisyfa, jak se vrací dolů pro kámen a ačkoliv kráčí vstříc mukám, jejichž konec nedohlédne, jeho krok je vyrovnaný. A právě v tomto okamžiku je dle Camuse svému osudu nadřazen, právě v tomto okamžiku je silnější než balvan.
Svůj osud Sisyfos překonává pohrdáním. On zná celý rozsah svého ubohého údělu, na který myslí během sestupování dolů k balvanu – zná ho, ale přesto kráčí hrdě a vyrovnaně. Tento sestup dle Camuse neprobíhá pouze v bolesti, ale také v radosti. Sisyfos se sice vrací k balvanu, avšak bolest, ta byla na začátku. Naopak, za vítězství balvanu je dle Camuse možné uvažovat moment, v němž smutek zaplaví lidské srdce, např. obrovským neudržitelným žalem.
Vše je v pořádku
Dále Camus zmiňuje Oidipův příběh a říká, že pro něho se stal jeho osud tragickým až ve chvíli, kdy ho poznal
Zabil vlastního otce a oženil se s matkou, čímž naplnil hroznou věštbu. O tom, co učinil, však nevěděl.
V Oidipově výroku: „Vše je v pořádku,“ pak dle Camuse vzniká absurdní vítězství, v němž se antická moudrost spájí s moderním hrdinstvím. Štěstí a absurdno jsou podle něho „děti jedné země“ – štěstí se rodí z pocitu absurdna a pocit absurdna se rodí ze štěstí.
„Vše je v pořádku,“ jsou dle Camuse dokonce posvátná slova – vyhání totiž z tohoto světa boha a činí z osudu lidskou záležitost. A právě v tom tkví Sisyfova radost.
On je přece pánem svého osudu! Camus se totiž domnívá, že pokud existuje lidský úděl, neexistuje osud, a pokud existuje, tak pouze takový, jímž člověk pohrdá. Sisyfos se k balvanu vrací právě s uvědoměním si tohoto všeho, a hlavně pak toho, že člověk sám tvoří svůj osud. Tím se nadřazuje svému údělu, tím vítězí nad kamenem, v tom je jeho radost.
Já tuto Camusovu myšlenku chápu a za sebe interpretuji tak, že člověk vlastně nachází útěchu v tom, že je pánem svého osudu. Nakonec Camus zmiňuje, že si musíme představit, že Sisyfos je šťasten – jeho příběh, jeho postava nám „vštěpuje vyšší věrnost, která popírá bohy a zvedá balvany .“ Vše je dle něho (Sisyfa) v pořádku, jak tvrdil Oidipus.
Pochopení vyvěrá z bolesti a ta je svým způsobem uklidňující
Podobnost Camusova Mýtu o Sisyfovi se Senecou je zřejmá hned v několika aspektech.
Jako první lze zmínit toto: V Útěše pro Marcii Seneca říká: „Bolest se stává zvrácenou rozkoší nešťastné duše.“
Camus popisuje Sisyfova muka při valení kamene takto: „Tady vidíme pouze strašlivé úsilí těla namáhajícího se zvednout obrovitý balvan, valit ho a pomáhat mu zvládnout už stokrát zmáhaný sval.“
Ačkoliv má Sysifos tělo bolavé od neustálého valení kamene, stále tvrdí, že „vše je v pořádku,“ a ve svém utrpení de facto dochází k uvědomění, že on sám je pánem svého osudu – že tedy vítězí nad bolestí. Avšak toto uvědomění vlastně vyvěrá z oné počáteční bolesti – dle mého názoru lze tedy tento Sisyfův postoj a stav přirovnat k tomu, co říká Seneca.
Člověk nemá čekat, až bolest skončí. Má ji ukončit sám
Dále v Útěše pro Marcii Seneca hovoří o dvou ženách – Octavii, Augustově sestře, a Livii, Augustově manželce, kterým oběma zemřel syn. Oba synové byli mladí a v obou jejich matky viděly budoucí vladaře. Každá se však se smrtí syna vyrovnala jinak.
Octavia se po zbytek života chovala jako v den pohřbu. Odmítala o synovi hovořit, odmítala vyslovovat jeho jméno, zcela a naprosto se uzavřela před životem.
Livia se se svou bolestí naopak vyrovnala – truchlila na pohřbu, avšak po něm již ne. Nepřestala vyslovovat jméno svého syna a nepřestala o něm hovořit a připomínat si ho. Její syn žil dál vlastně v ní a v tom ona našla útěchu.
V souvislosti s těmito dvěma odlišnými příklady Seneca tvrdí, že člověk je pánem své bolesti a neměl by tedy čekat, až skončí – měl by ji ukončit on sám.
Sysifos v Camusově pojetí je vlastně jako Livia – svůj úděl přijal a smířil se s ním, avšak nepoddal se mu a nepoklesl pod ním jako Octavia, naopak z bolesti objevil a vykřesal radost v uvědomění, že je pánem svého osudu a pánem své bolesti, čímž se jí nadřadil a stal se schopným ji ovládnout.
Lidský život je absurdní
A konečně, podoba Camuse a Seneci je patrná v myšlence absurdity – absurdity lidského života, lidského údělu, lidského osudu.
Dle Senecy musíme počítat s tím, že život nám dříve či později vezme to, co máme rádi, z čeho se radujeme a co nás těší. To, že se něco podobně nemilého stane někomu jinému, ba dokonce někomu z našeho bezprostředního okolí, by nás dle něho mělo připravit na to, že příště to můžeme být my, kdo bude trpět.
Život je tedy absurdní – dává nám vlastně jen proto, aby mohl brát, a my se na toto braní musíme připravit, abychom ho později byli schopni ustát.
Nabízí se otázka, jaký to má všechno smysl? Stejně jako u Sisyfa – jaký má smysl valit zas a znovu kámen na vrcholek kopce či hory, když se zákonitě vždy svalí zase zpět dolů?
Sisyfův úděl je absurdní stejně jako lidský život. A stejně jako Sisyfos nakonec nachází ve svém absurdním údělu štěstí a radost z uvědomění, že se může stát pánem své bolesti, že je pánem svého osudu, musí si dle Senecy člověk uvědomit dočasnost lidského života a všeho, co nám dává, a radovat se ze štěstí, které je sice již předem určeno ke ztrátě, je však lepší než štěstí žádné – tato absurdita dle Seneci přímo patří i lidskému údělu.