Jedna z nejuzavřenějších zemí světa. Vůdce tu zakázal černá auta, bikiny a stal se raperem. Jak se žije v Turkmenistánu?

Zákaz playbacku, baletu i zapáchajících psů 

Turkmenistán začal tlačit na svoji národní identitu až po rozpadu Sovětského svazu, v roce 1991. Tehdejší prezident Saparmurat Nijazov dbal na silné vlastenecké smýšlení turkmenských obyvatel, jehož součástí byla extrémní propaganda, mj. v podobě silného kultu jeho osobnosti. V očích jeho lidí šlo o neomylného workoholika, ale kontrolóra všeho, co se v jeho zemi událo. Svůj lid neterorizoval, ale velmi sofistikovaně a rozvážně si pojistil jeho oddanost.  

V rámci zveličování své osobnosti po sobě nechal přejmenovat nemocnice, ulice, náměstí i celé vesnice, pasoval se do role otce národa a o jeho životě se učily děti ve speciálním předmětu (v jehož osnovách byla povinná znalost sedmi generací celé jeho rodiny, včetně míst, kde přesně byli členové pohřbeni), před školou mu každodenně slibovali věrnost. 

Šlo o vládce proslulého bizarními zákony a zákazy. Patřilo mezi ně i toto:

• Zákaz playbacku na veřejných vystoupeních a používání zvukových nahrávek na oslavách a svatbách, kvůli jejich negativnímu vlivu na vývoj hudebního umění.
• Zbavení se všech psů v hlavním městě, kvůli jejich zápachu.
• Zákaz automobilů s levostranným řízením. Byla sice levnější, ale nehody s tímto druhem vozidel se množily.
• Po Nijazově operaci srdce bylo vládci doporučeno přestat kouřit. Zakázal tedy kouření na všech veřejných místech a doporučil všem vládním zmocněncům, aby také přestali. Brzy na to byl zakázán i žvýkací tabák.
• Zákaz opery, baletu i cirkusu, protože jsou nedostatečně turkmenské. 
• Zákaz videoher, protože jsou pro mladé Turkmeny příliš násilné.
• Zákaz vousů i dlouhých vlasů u mužů. Oficiální důvod neuveden, zřejmě šlo o boj proti individualismu.
• Zákaz make-upu u televizních moderátorů a moderátorek. Prezident měl pocit, že by se na obrazovce měli objevovat ve své přirozené podobě.

Obyvatelé platili s bankovkami s jeho portréty, slavili 11. srpen jako Den melounů (svátek uctívající proslulost turkmenských melounů), a na oplátku jim on, nedotknutelný Turkmenbaši, poskytoval sůl, vodu, elektřinu i zemní plyn úplně zdarma. Pro místní, kteří jsou dodnes většinově velmi chudí, tím vytvoří velmi příjemný benefit. Nic, než tiše souhlasit, vlastně ani nemůžou.

Byl to takříkajíc chodící bůh, dokonce o jeho bibli Ruchmaně říkal, že každý, kdo si ji třikrát přečte, ocitne se v ráji. Že je většina věcí v této knize smyšlena, je asi zbytečné zmiňovat.

Turkemnistán je totiž území s velkým počtem různých zdrojů. Suchá poušť klame svou pustotou – v hloubi zemské kůry se totiž nachází bohatství v podoběobrovského množství ropy a zemního plynu. Jde o čtvrtou největší zásobárnu plynu na světě a právě tento artikl tvoří až 80 procent tamního exportu.

Ještě předtím, než Nijazov skončil jako vládce, obrátil hlavní město naruby. Nechal zbourat desítky historických památek a stovky domů, vykácet stromy, zničit pole. Chudě vypadající místo zaplavil mramorem a Ašchabad proměnil v jakési Las Vegas Asie. Koneckonců to je i důvod, proč město získalo zápis do Guinnessovy knihy rekordů, jakožto místo s největším počtem bílých mramorových budov na světě.

Na rekordech si tamní vláda dávala záležet. Titul v guinnessovce si odnesl Turkmenistán za světově největší uzavřené vyhlídkové kolo, za největší fontánu na veřejném místě nebo za největší malbu hvězdy. 

Psal se rok 2006, kdy zemřel na zástavu srdce. Zbyla po něm jen pozlacená socha v nadživotní velikosti a Gypjak, monumentální památník, ve kterém byl pohřben po boku jeho vlastních rodičů. Nastoupil po něm právě Berdimuhamedov.

Stereotyp správného diktátora zachoval, nechal strhnout sochu svého předchůdce, aby ji nahradil vlastní, přejmenoval měsíce zpět, postavil nový palác a přinesl pár zákazů, jen kvůli demonstraci své obrovské moci.

Jeden z ašchabadských bulvárů uzavřel a udělal si z něj soukromou ulici, na každé hlavní třídě, kde je šance, že by mohl prezident projít, je zakázáno otevírat okna, instalovat klimatizaci nebo věšet prádlo.

Nechal zbourat také vesnici Choganly, kde žilo zhruba 50 tisíc. Důvodem bylo, aby cestující, přilétající na místní letiště, nemuseli vidět neatraktivní chudinskou oblast, ale oslnilo je pompézní letiště, které je schopno odbavit na 1600 lidi za hodinu. Co na tom, že kapacita letiště je využívána jen z 10 procent.

V nejuzavřenější oblasti

Turkmenistán je jednou z nejuzavřenějších zemí světa nejenom kvůli tomu, že Turkmeni mají zákaz vycestovat kamkoli mimo svoji domovinu.  Po zrušení dohody o dvojím občanstvím se spousta těch, kterým byl ruský pas odebrán, mohla nedobrovolně stát Turkmeny, čímž by už zřejmě nikdy neviděli svoje rodiny. 

Tyto represivní mechanismy samozřejmě pronikají i do turismu. Byrokracie země není přátelská pro cizince a vízum takřka není možné dostat. Pokud se šťastlivci povede získat transitní vízum na pouhých pět dní, jde o velmi krátkou zkušenost, během toho turistického však musí každý jednotlivec (pokud se mu tedy toto vízum podaří dostat) podstoupit pobyt s takřka neustálým dohledem agentů.

Turisté tu však nesmějí pobývat příliš dlouho, většinou zemí projíždí do jiného státu.

Ročně je povolen vstup jen pár stovkám lidí a ti jsou povinni využívat jen služeb průvodce pověřeného úřady. Novináři mají povětšinou vstup zakázán úplně.

Jednomu z nich se to v září loňského roku přeci jen povedlo. David Farrier, autor netflixového seriálu Dark Tourist, se podíval do hlavního města zaplaveného výjevy nedotknutelného prezidenta a post-sovětskou architekturou. Do země se mu povedlo dostat pod falešnou záminkou sportovního reportéra. 

V Turkmenistánu se totiž zrovna konaly Asijské hry halových a bojových umění, na kterých promluvil i samotný prezident. U příležitosti těchto her nechal vystavět speciální vesničku za 114 miliard korun. Davida oslnily obrovské stadiony, jednokolejný systém pro přepravu, vnitřní a venkovní sportovní areny a obří rozlehlé dálnice, které byly obklopeny zbrusu novými hotely a nákupními středisky.

Hranice města neměl povoleno opustit – kazilo by to iluzi bohatého a stabilního státu. „Když jsem se procházel po Ašgabatu, zaslepeného oceánem mramoru, cítil jsem se hrozně sám. Bylo to tam velmi, velmi tiché. Viděl jsem, proč to místní nazývají jako ‚město duchů‘,“ popisuje. Na hotelovém pokoji měl paranoiu z toho, že je odposloucháván. Nikde se mu ale nepovedlo žádnou štěnici najít. 

To, co však viděl výrazně, byl prezidentův úsměv. Berdimuhamedov se usmíval z propagačních plakátů v letadle, z obřích obrazovek, z nákupních center, kde byly prodávány jeho plakáty a usmívali se i místní – byť trochu frustrovaně. O svém vůdci říkali jen to dobré. Nic jiného jim nezbývá.

Mučení vězněných je tu podle organizace Human Rights Watch stále velkým problémem, ač nejsou známy přesné počty, kolik lidí bylo uvězněno. Zakázáno je také místním, aby měli rádi osoby stejného pohlaví. 

Když se po krvavém zranění dostává reportér z hotelového pokoje do nemocnice, vidí interiér budovy, kterou měl možnost zahlédnout jen z bezpečné dálky širokých bulvárů. 

„Bylo to jako na natáčení nějakého filmu, kde jsou jen kulisy. Lékárničky byly prázdné, vyplnil jsem formulář, kterému jsem nerozuměl, nemocniční personál byl milý, ale cítil jsem určité napětí, nejistotu. Všechno bylo nové. Po několika hodinách čekání mě převezli do zbrusu nového operačního sálu a bez jakéhokoli varování jsem dostal vydatnou dávku ketaminu,“ popisuje David. 

Existují ale i Češi, kteří měli zkušenost s touto uzavřenou zemí. Reportéři ze serveru Hedvabnastezka.cz se dostali do Turkmenistánu v roce 2007 – jen díky osobnímu přátelství s bratrancem prezidenta a jednoho ze zástupců slovenské cestovní kanceláře. Popisují dlouhá pouštní území nikoho a spoustu milých lidí, které na svých cestách mezi městy potkali. 

„Čekali jsme, že přijedeme do chudé země, sužované krutým tyranem. Místo toho jsme přijeli do země příjemných a usměvavých lidí, kteří si v klidu žijí ve své zemičce pod dohledem svého velkého tatíčka. (...) Kdekoliv na ulici se lidé zastavují na kus řeči, chtějí se s námi vyfotit a o bezpečnost taky rozhodně strach mít nemusíme,“ píše se v jejich reportáži.

V Turkmenistánu se prý cítili jako milionáři, pivo je stálo 9 korun, půl litru vodky 23 korun a zeleninový salát v přepočtu pouhých 50 haléřů. 

O autentickém životě v Turkmenistánu promluvil v deníku The Guardian Stanislav Volkov. Narodil se přímo v hlavním městě v roce 1987.

„V první třídě jsme dostali odznaky s portrétem Niyazova, který jsme museli každý den nosit. Kultu osobnosti jsem v tomto věku nerozuměl, co jsem ale chápal, byla diskriminace. Naše rodina nebyla bohatá: táta pracoval jako svářeč, matka jako učitelka. Žili jsme v jedné z méně prosperujících částí Ašchabatu. Právě zde jsem poprvé ucítil projevy turkmenského nacionalismu. Když jsme procházeli ulicemi města, slyšeli jsme, jak po nás Turkmeni křičeli: ‚Rusové, jděte do Ruska!‘,“ popisuje ve své zpovědi. 

Jsme zpět v poušti Karakum, kde stále trpělivě plápolá unikající plyn. Kdy žhnoucí Brána do pekel dohoří, není jasné. 

Berdimuhamedov je pátým nejkrutějším vladařem na světě. Země se na 178. místě ze 180 v žebříčku svobody tisku a médií. Možná i proto může Turkmenistán vypadat přesně jako onen hořící kráter. Klidně, magicky, ale mimořádně nebezpečně.