V roce 1986 se odehrála největší jaderná katastrofa v historii.
Je sobota 26. dubna 1986. Anatolij Stěpanovič Ďatlov, zástupce hlavního inženýra v atomové elektrárně Černobyl, kontroluje hodinky. Je 20 minut po půlnoci a brzy má být spuštěn experiment na reaktoru číslo 4. Kontrolní místnost, v níž postává, je plná blikajících světel a cigaretového kouře.
Atmosféra by se dala krájet. Naproti němu stojí Aleksandr Akimov, vedoucí směny, a opakuje: „Anatoliji Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 megawattů. Výkon klesá příliš rychle.“ Ďatlov nesouhlasí. Výkon 200 megawattů považuje za dostatečný. „Reaktory chyby nedělají, jenom lidé,“ prohlašuje. Akimov nesouhlasně zamručí, ale dobře ví, že musí nadřízeného poslechnout.
V článku se dozvíš:
- proč došlo k explozi čtvrtého bloku jaderné elektrárny Černobyl;
- jaké krátkodobé a dlouhodobé následky způsobila;
- proč se svět o havárii dozvěděl pozdě;
- jakým utrpením si prošli zaměstnanci elektrárny a hasiči;
- jak Sověti naložili s obyvateli Pripjati;
- proč musela být postřílena všechna domácí zvířata v okolí;
- jaký vliv měla exploze na Československo;
- kdo havárii způsobil;
- proč elektrárna fungovala dalších 14 let po katastrofě;
- jak Černobyl vypadá dnes.
Mezitím Leonid Toptunov, teprve 26letý inženýr řízení reaktoru, přepíná systém z manuálního ovládání na automatické. Opomíná přitom klíčový krok a zapomíná nastavit úroveň megawattů, s nimiž má reaktor pracovat.
Nejranější dochovaná fotografie zničeného bloku číslo 4.
Nastává prudký pokles výkonu až na 30 megawattů. Reaktor se z toho důvodu dostává do značně nestabilního stavu a hrozí výbuch. Kontrolní místnost rozezní alarm. „Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole,“ říká Toptunov. Akimov souhlasně přitakává. Ďatlov má ale na situaci zcela jiný pohled, vyžaduje pokračování experimentu. Výbuch reaktoru je pro něj nemyslitelný.
Při 30 megawattech nebylo možné připravovaný test regulátoru magnetického pole rotoru provést. Na příkaz Ďatlova tak operátoři nechali vysunout regulační tyče výše, než dovolují předpisy. K řídicímu pultu je místo Toptunova poslán Boris Stoljarčuk a během pěti minut narůstá výkon na 200 megawattů. Leonid Toptunov hlásí, že počet regulačních tyčí (schopných v nouzi zastavit reaktor) v aktivní zóně odpovídá ani ne polovině požadované hodnoty.
Nastává poslední možnost reaktor odstavit a zabránit katastrofě. Počítač v kontrolní místnosti se dožaduje odstavení reaktoru. Aleksandr Akimov váhá. „Na co čekáte?“ křikne na něj Ďatlov. Teplota v reaktoru v tu chvíli dosahuje 4650 °C (teplota na povrchu Slunce je 5505 °C). Akimov pod tlakem nadřízeného a ze strachu, že bude propuštěn, spouští test. Uvádí tak do procesu sérii reakcí, jejichž výsledkem je nahromadění obrovského množství páry v reaktoru.
Najednou se prudce otevřou dveře a do kontrolní místnosti vtrhne Valerij Perevozčenko – šéf směny v turbínovém sále. S panikou v očích hlásí, že viděl nadskakovat 350 kilogramů těžké uzávěry palivových tyčí. V tu chvíli se začnou třást zdi, načež dojde k explozi. Natlakovaná pára odhazuje 200tunový betonový štít. Akimov vykřikne: „Odstavte reaktor!“ Ale je už příliš pozdě.
Lidé vystavení silnému působení radioaktivity umírali v příšerných bolestech
Co se dozvíš po odemknutí?
- proč došlo k explozi čtvrtého bloku jaderné elektrárny Černobyl;
- jaké krátkodobé a dlouhodobé následky způsobila;
- proč se svět o havárii dozvěděl pozdě;
- jakým utrpením si prošli zaměstnanci elektrárny a hasiči;
- jak Sověti naložili s obyvateli Pripjati
- proč musela být postřílena všechna domácí zvířata v okolí;
- jaký vliv měla exploze na Československo;
- kdo havárii způsobil;
- proč elektrárna fungovala dalších 14 let po katastrofě;
- jak Černobyl vypadá dnes.
