Černobylská tragédie: Před třemi dekádami se nad nicnetušícími Evropany vznesl smrtící radioaktivní mrak

Následuje druhý, mnohem silnější výbuch. Exploduje samotný reaktor. Do vzduchu se v jeden moment odpaří 50 tun jaderného paliva a chvíli poté dalších 70 tun následovaných 900 tunami radioaktivního grafitu, který dopadá na zem kolem elektrárny. V kontrolní místnosti se sype prach a kousky zdi na partu vyděšených mužů. Myslí si, že se právě odehrálo zemětřesení nebo že jde o útok Američanů. Nikdo z nich si nepřipouští, že by mohl explodovat reaktor.

Zamlčovaná katastrofa, o které se svět dozvěděl pozdě 

Psal se 26. duben 1986 a svět zažil největší jadernou katastrofu v historii. A ačkoli měla globální dopad, svět se o ní dozvěděl až o 24 hodin později. Sovětský svaz o katastrofě neinformoval ani vlastní obyvatele, natož západní nepřátele. Ty zalarmovali pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny ve Švédsku (ležící zhruba 1100 km od Černobylu), kteří nalezli radioaktivní částice na svých oděvech.

Pátrání prokázalo, že zvýšená radiace přichází ze Sovětského svazu. Zvýšenou radioaktivitu zaznamenali 28. dubna také pracovníci elektrárny Dukovany. Ani oni nebyli o výbuchu Černobylu informováni, a jelikož naměřená radioaktivita byla v poměrně nízkých hodnotách, nezahájili žádná speciální opatření.

V tu dobu se už nad východní Evropou a Skandinávií vznášel radioaktivní mrak. Rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska byly kontaminovány a 350 tisíc lidí žijících v okolí elektrárny muselo být evakuováno. Reaktor číslo 4 byl narychlo obestavěn železobetonovým sarkofágem. 

Odhady počtu zemřelých v důsledku havárie se dramaticky liší – od 4 tisíc obětí podle WHO po 200 tisíc podle Greenpeace. Na bezprostřední následky havárie zemřelo v průběhu tří měsíců 31 lidí (3 na následky výbuchu, 28 kvůli ozáření). Dalších 203 lidí trpělo akutní nemocí z ozáření. V zasažených oblastech vzrostl výskyt leukémie, anémie a nemocí štítné žlázy. Na Ukrajině bylo radioaktivním spadem zasaženo 1,5 milionu lidí, v Bělorusku 1,2 milionu. Lidé zde žijící obdrželi až dvacetkrát větší dávku radiace, než je běžné.

Zaměstnanci každé ráno procházeli detektory radiace. Ty jsou na místě používány i dnes

Chlouba SSSR s jedním z nejmodernějších měst

Atomová elektrárna v Černobylu přitom měla být chloubou Sovětského svazu. Pod názvem Jaderná elektrárna V. I. Lenina začala být budována v roce 1970 na severu Ukrajiny. Postavena byla uprostřed lesů v odlehlém kraji 15 kilometrů od Černobylu. Lokalita byla vybrána pro její relativně blízkou vzdálenost od Kyjeva a pro dostatečnou vodní zásobu z řeky Pripjať.

Souběžně se stavbou elektrárny byl 3 kilometry od ní budován devátý sovětský atomograd (město určené pracovníkům jaderné elektrárny) pod názvem Pripjať. Mělo v něm bydlet na 50 tisíc členů personálu budoucí elektrárny s rodinami.

Městečko bylo plně samostatné – mělo vlastní kliniku, 15 školek, 5 škol, učiliště i vysokou školu, velký park, 35 dětských hřišť, obchodní centrum, 10 tělocvičen, 3 plavecké bazény, 10 střelnic, 2 stadiony, 4 knihovny i vlastní kino. Oproti mnoha jiným koutům Sovětského svazu šlo o příjemné místo pro život. 

Pripjať – do dubna 1986 jedno z nejlepších míst pro život v SSSR

První blok jaderné elektrárny byl otevřen s dvouletým zpožděním 26. listopadu 1977. Další bloky následovaly v letech 1978, 1981 a konečně 1983. Každý ze čtyř reaktorů (všechny byly typu RBMK-1000) byl schopný produkovat až 1000 megawattů elektřiny.

V roce havárie bylo v plánu otevřít pátý blok a šestý byl rozestavěný. Elektrárna v té době produkovala 10 % veškeré elektrické energie na Ukrajině (každý blok generoval 3,2 GW tepelné energie), a tak by její odstavení mělo dalekosáhlé důsledky. I tento fakt sehrál v událost 26. dubna 1986 svoji roli.

Osudový experiment 

Katastrofa se začala rýsovat už den před havárií. Plánem bylo odstavit 4. blok elektrárny a ještě předtím provést experiment. Ten měl otestovat, zda bude elektrický generátor po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen ze setrvačnosti ještě dalších 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení.

V plánu bylo snížit výkon na nejnižší povolenou úroveň (700–1000 megawattů tepelné energie). Následně měla být odstavena první turbína, odpojeno havarijní chlazení a přerušen přívod páry.

Zaměstnanci spouští palivové tyče do jádra reaktoru

Experiment začal už 25. dubna jednu hodinu po půlnoci. Výkon reaktoru byl snížen polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Zároveň byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru. Vše jde podle plánu.

Ve dvě hodiny odpoledne ale zadrnčí telefon. Volá dispečer Ukrajinských energetických závodů a požaduje odklad testu, neboť továrny musí do prvomájových svátků dohnat plány. Test je odložen o 9 hodin a má v něm pokračovat směna, která s ním nebyla dostatečně seznámena. Pokračuje ve snižování výkonu až do půlnoci, kdy nastupuje další směna. 

Vede ji Aleksandr Akimov. K dispozici má operátory, kteří jsou méně zkušení a na test se nepřipravovali, neboť měl být již dávno ukončený. Inženýr řízení bloku Leonid Toptunov se půl hodiny po začátku směny dopouští osudové chyby a snižuje výkon reaktoru na pouhých 30 megawattů.

Do výbuchu zbývají minuty

V reaktoru bloku číslo 4 se nachází více než 1600 palivových článků s uranem 235U ve formě tyčí pokrytých oxidem magnezia. Uran je nestabilní, jeho atomy se rozpadají a utvářejí neutrony, které narážejí do dalších atomů uranu a spouští tak reakci ústící v generování obrovského množství tepla a energie. 

Tato reakce je v jaderné elektrárně kontrolována, teplo je využíváno k přeměně vody v páru, která roztáčí turbínu generující elektřinu. V Černobylu se o kontrolovanou reakci staralo 211 regulačních tyčí, které absorbují neutrony a zpomalují tak řetězovou reakci uranu.

S každou vytaženou tyčí se reakce akceleruje. Operátoři noční směny se na příkaz Ďatlova dopustili vážné chyby a z reaktoru vytáhli všechny tyče, aby dosáhli navýšení výkonu z 30 megawattů na požadovaných 200 megawattů. Reaktor se začal přehřívat. 

Leonid Toptunov

Situace se stala nezvladatelnou. Výkon v reaktoru se nezadržitelně zvyšuje o dvojnásobek každou vteřinu. Toptunov na rozkaz Akimova mačká červené tlačítko AZ-5, které má v nouzovém případě odstavit reaktor. Do reaktoru se následně začínají zasouvat regulační tyče a tyče havarijní ochrany. Jejich účinek na rozbouřený reaktor byl ale příliš pomalý. Některé tyče se ani nezasunuly, jelikož byla jejich dráha zdeformována horkem. Nouzové odstavení je bez účinku. 

Jaderná katastrofa nastala, ale nikdo si ji nechce připustit

Výkon reaktoru vzrostl na 30 GW tepelné energie (desetinásobek normální hodnoty) a pouhých sedm sekund po zmáčknutí tlačítka AZ-5 tlak páry odhodil víko reaktoru a potrhal chladící potrubí. Za několik momentů nastala další exploze, která měla být o síle ekvivalentu 10 tun TNT. Vybuchl vodík a oxid uhelnatý, které vznikly reakcí uhlíku a vodní páry. Výbuch po okolí rozmetal 700 tun radioaktivního grafitu, od kterého začala hořet i střecha pokrytá asfaltem a reálně hrozilo, že se požár přesune i na 3. blok.

Notně otřesené pracovníky atomové elektrárny ani nenapadlo, že vybouchl reaktor. Nikdo z nich si nenasadil ochranný oblek a důkazy v podobě rozmetaných kousků grafitu byly ignorovány. Ani skutečná míra uvolněné radioaktivity nemohla být správně změřena. K dispozici byly jen dozimetry s limitem 3,6 R/h. Další dva s limitem 1000 R/s nefungovaly, respektive nebylo možné se k nim skrz rozvaliny dostat. 

Přítomná směna tak po naměření 3,6 R/h předpokládala, že reaktor narušen nebyl. Ve skutečnosti tou dobou na místě působila radioaktivita o 20 000 R/h. Většina pracovníků kvůli tomu zemřela do několika týdnů. Na ignoraci vedení a přehlížení problému doplatili i přivolaní hasiči. Ti nebyli o přítomné radioaktivitě informování a kromě postupujícího ohně tak hasili i samotný reaktor. Teplota v něm ale dosahovala až 2000 °C a přísuny vody naopak podněcovaly další lokální výbuchy a úniky radioaktivity. Hasiči šplhali na střechu elektrárny, aby přemohli oheň, zatímco radioaktivita ničila jejich těla.

Ředitel Černobylské jaderné elektrárny Viktor Petrovič Brjuchanov a jeho zástupce Ďatlov situaci podceňovali, dozimetry, které naměřily enormní radiaci, označili za nefunkční a svým nadřízeným do Moskvy nahlásili, že se odehrál jen malý incident a reaktor je nedotčený. Ještě ten den ráno dorazil do Černobylu vládní komisař Boris Ščerbina s týmem, ve kterém sehrál klíčovou roli vědec Valerij Legasov. Když byla komise konfrontována s jasnými důkazy, že došlo k výbuchu reaktoru, navrhl jej tento prominentní vědec zasypat.

Opožděná evakuace a hašení problémů

Až teprve v noci z 26. na 27. dubna rozhodl komisař o evakuaci města Pripjať. Jeho obyvatelé po celých 34 hodin neměli tušení, že dostávají vysoké dávky radiace. Původně dokonce nesměli město opustit. Teprve den po havárii na místo doletěly vrtulníky, které reaktor začaly zasypávat. Trvalo dalších 9 dní, během nichž bylo na reaktor shozeno 40 tun karbidu boru, 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku, než bylo konečně zamezeno masivním únikům radiace. 

Jedna z helikoptér zasypávajících reaktor se po kolizi  s lany jeřábu zřítila

Problém ale stále ještě nebyl zažehnán. Hrozilo, že se radioaktivní materiál dostane pod základy budovy a následně do podzemních vod. Katastrofickému scénáři mělo předejít umístění speciálního chladícího zařízení přímo pod blokem číslo 4. Vědci se ale obávali, že hloubicí nástroje naruší strukturu budovy, a tak poslali vykopat 150metrový tunel dělníky ručně. Ti pracovali 24 hodin denně po celý měsíc. Jejich práce ale nakonec přišla vniveč, protože se jádro ochladilo samo. Část dělníků později zemřela na nemoci způsobené ozářením.

Sovětské politbyro rozhodlo, že blok číslo 4 bude uzavřen do železobetonového „sarkofágu“. Nejdříve bylo třeba okolí elektrárny vyčistit od radioaktivních trosek. Sověti na místo poslali několik robotických zařízení, která měla odklidit rozmetaný grafit. Jenže ta buďto poškodila radioaktivita, nebo nemohla být použita pro uklizení střech okolních bloků. Na místo tedy byli povolání lidé.

Takzvaní likvidátoři (armáda 5 tisíc mužů) mohli na střechu jen na 40 až 60 vteřin, během nichž rychle lopatou odhodili grafit a utíkali zase zpět. Tito hrdinové pracovali bez dostatečných ochranných pomůcek a řada z nich následně trpěla onemocněním z ozáření. Za svou odvahu dostali diplom a 100 rublů. 

Odklízecí četa pracující na střeše bloku číslo 3

Po dokončení úklidových prací bylo na řadě postavení sarkofágu. Ten měl být 170 metrů vysoký, 66 metrů dlouhý a měl kompletně zakrýt blok číslo 4. Mělo jít o dočasné řešení maximálně na 30 let, které nahradí sofistikovanější řešení. Na místo byly dovezeny jeřáby s ochranou proti radiaci a kolem elektrárny byl ustanoven třicetikilometrový rádius, za nímž musel být každý dopravní prostředek pečlivě očištěn a zbaven radioaktivních částic. 

Likvidátoři mezitím čistili celou ohraničenou oblast. Do práce se zapojily stovky tisíc lidí, kteří do konce roku 1986 dekontaminovali na 600 vesnic a měst v oblasti nejvíce zasažené výbuchem. Stavba sarkofágu byla dokončena v listopadu roku 1986 a vyžádala si 7300 tun železa a 400 000 metrů krychlových betonu. Kritická situace byla zažehnána a nyní přišlo na řadu hledání viníka. 

Soud s viníky

Sovětské elity si nemohly dovolit přiznat jakékoli technické pochybení a potřebovaly si najít oběti. V červnu roku 1987 se konal ostře sledovaný proces s Brjuchanovem, Ďatlovem,  Fominem, Rogoškinem, Kovalenkem a Lauškinem.

Sovětští lídři sice měli jasné informace od výzkumného týmu Kurčatovova institutu, že na tragédii hrály klíčovou roli konstrukční nedostatky jaderného bloku, ale takovou informaci se nikdo neměl dozvědět. Obávali se, že by se po tomto zjištění společnost obrátila proti atomové energii, a tak byl za jediného viníka označen lidský faktor.

Soud s viníky havárie (zpředu – Brjuchanov, Ďatlov, Fomin)

Všech šest mužů bylo uznáno vinnými. Brjuchanov, Fomin a Ďatlov byli odsouzeni k 10 letům v pracovním táboře. Vedoucí směny Rogoškin dostal 5 let, vedoucí reaktorového cechu Kovalenko 3 roky a inspektor Gosatomnadzoru Lauškin 2 roky.

Kromě Lauškina, který zemřel ve vězení, byli všichni propuštěni po odpykání poloviny trestu. Nikolaj Fomin byl v roce 1990 prohlášen za psychicky nemocného a byl odvezen na psychiatrii. Valerij Legasov se v roce 1988 oběsil.

Osud elektrárny a přilehlého města

Všechny tři nezničené bloky elektrárny kvůli nedostatku elektřiny na Ukrajině zůstaly v provozu. Blok číslo 2 byl odstaven v roce 1991 po požáru kabelového vedení, blok číslo 1 odstavili v roce 1996 po dohodě s mezinárodními organizacemi a poslední funkční blok slavnostně vypnul v listopadu roku 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma.

V roce 2016 byl původní sarkofág zakryt novou, 105 metrů vysokou, 150 metrů dlouhou a 260 metrů širokou konstrukcí. Pripjať, místo určené rodinám pracovníků v Černobylu, je dnes městem duchů.

Navštívit jej mohou jen lidé se speciálním povolením nebo turistické zájezdy, které se ale musí striktně držet přísných pravidel. Okolí města je totiž stále silně zamořené cesiem. Samotné město ale příliš kontaminované není, dá se v něm po určitou dobu v bezpečí zdržovat.

Autentické fotografie byly použity se souhlasem jejich vlastníka