Klára Kolouchová, známá česká horolezkyně, minulý týden tragicky zahynula při výstupu na Nanga Parbat.
V nekrolozích na ni všichni vzpomínají jako na odvážnou, odhodlanou a optimistickou ženu. Schválně si pusťte nějaký dokument, rozhovor nebo přednášku, její optimismus byl a je opravdu nakažlivý. Jenže u těch nekrologů jsem narazila také na těžko uvěřitelnou míru nenávisti. Jak si mohla dovolit odjet a riskovat, když má doma dvě děti?
Sama Klára Kolouchová se této otázce nevyhýbala. Rozsáhle na ni odpovídá ve svém dokumentu nebo v knize Nahoře fouká, kde mimochodem o tom, jak máminy cesty vnímají, mluví i její děti.
Pominu, že hodnotit cizí rozhodnutí těsně po úmrtí je za hranou. Ale co je na jejím případu dobře vidět, je, jak my ženy čelíme dvojímu měřítku. Ptá se někdo stále dokola, dokonce i po smrti, na to stejné horolezců–otců, když si plní svoje sny?
Zeptali jste se třeba takového Pavla Béma, který zdolal Mount Everest v době, kdy byl primátorem, jestli by radši neměl sedět doma na magistrátu? Bývalá hlava Prahy a také otec dvou synů, který mimochodem na tu stejnou horu vylezl také, se touhle logikou měl starat o děti v celé Praze, ne? Nebo jste slyšeli nějaký výrok typu „chlapi do hor nepatří“ v jiném případě, když zemřel horolezec–muž?
Red flag je tedy jasný, posíláme ho všem těm, kdo měli potřebu hodnotit cizí rozhodnutí, podtrhnout to genderovou nenávistí a to celé těsně po takové tragédii. A naopak green flag posíláme těm, kteří připomněli ten pravý Klářin odkaz - její sílu, vytrvalost, optimismus, sílu žít naplno. A hlavně: že si i holky a ženy mohou plnit sny. Což i mě upřímně fascinovalo.
