Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Oznámení rodině může být jednou z nejtěžších věcí pro LGBT+ lidi.
Coming out je proces, při kterém člověk otevřeně sdělí svým nejbližším, že se mu líbí stejné pohlaví, nebo to, že se neztotožňuje s rodem určeným při narození. Pro lesbičky, gaye, bisexuály, transgender osoby a intersexuály (LGBTI) to často může být jedna z nejtěžších věcí, které musí ve svém životě udělat.
Strach z reakce milovaných je skutečně obrovský, protože se mnozí bojí, že je okolí odmítne. My jsme se zeptali čtyř různých lidí, jak tento proces probíhal u nich a jak reagovala jejich rodina.
21letá Kika, 35letý Robo, 60letý Vlado a 15letý Michael si s nám o svém příběhu otevřeně popovídali. Ne každý z nich se setkal s otevřenou akceptací u svých nejbližších a někteří se s nepochopením vyrovnávají dodnes.
Nikdo z nich však svého rozhodnutí nelituje a dnes žijí mnohem spokojenějším životem. Nemusí totiž nadále před nikým předstírat, kým ve skutečnosti jsou a jak se cítí. „Člověk si sice rodinu nevybere, ale může si vybrat, zda chce být v životě šťastný. A lhát sám sobě nebo okolí za to nestojí. Ať je každý přesně takový, jaký chce být. Pokud nikomu neubližuje, měl by dělat jen to, co ho dělá šťastným,“ říká Kika.
V tomto článku si přečteš:
Jak reagovala Kikina máma, když jí Kika oznámila, že je lesbička;
jak ji ovlivňovalo, když nemohla být k rodině upřímná;
jak se Robovi rodiče dozvěděli, že je homosexuál;
jaká změna nastala u Robovi věřící matky;
jak během vojenské služby zjistila Vladova máma, že se mu líbí i chlapi;
zda někdy akceptovala Vlada jako polysexuála s výstředním stylem oblékání;
co se stalo, když Michael své rodině řekl, že je transgender muž;
jaké rozdílné postoje měla k jeho coming outu jeho rodina a jak se dnes cítí.
Kika, 21 let
Kika si uvědomila, že je lesbička, když jí bylo 12 let, po její první zkušenosti s dívkou. Přestože tomu v tak nízkém věku nedávala žádné nálepky, odjakživa se jí líbilo stejné pohlaví. Před dívkami se více styděla a svůj volný čas trávila hraním fotbalu na školním hřišti s chlapci. Přiznat se mámě však nedokázala dlouhou dobu.
„Poprvé jsem se odhodlala, když mi bylo 15 let. Dostala jsem občanský průkaz, cítila jsem se tehdy zodpovědnější a dospělejší. Tehdy jsem to však nedokázala udělat a odložila jsem to. Když mi bylo 16 let, konečně jsem se mámě přiznala. Řekla jsem si, že už to nebudu déle odkládat a tak jsem jednou seděla na posteli a řekla si: ‚Pojď teď, Kiko, uleví se ti'. Šla jsem za ní, sedly jsme si a řekla jsem, že se jí musím s něčím svěřit.
Hned se lekla, myslela si, že jsem něco vyvedla. Tehdy jsem jí řekla, že se mi líbí i dívky. Na začátku jsem se jí nepřiznala, že jsem lesbička, protože jsem nechtěla, aby ji to příliš zasáhlo. Ona k mému překvapení reagovala pozitivně, řekla, že tomu rozumí,respektuje to, vždyť přece jsem její dcera. Nebyla to pro ni úplně nová věc, protože můj bratranec je gay, je starší než já a je to opravdu dobrý člověk.
Měsíc po tom, co jsem se jí přiznala, jsem však měla něco s dívkou a ona nás spolu přistihla. Tehdy se se mnou nebavila asi týden. Později jsem však šla na lyžák a před ním se se mnou rozloučila, dala mi pusu a řekla, že vše je v pořádku. Když jsem se z něj vrátila, jako by se nic nestalo.
Když mi bylo 17 let, měla jsem svou první vážnější známost. Ptala se mě, kdy si už najdu konečně i chlapce a na rovinu jsem jí tehdy řekla, že chlapce nechci a ani ho mít nebudu. Tehdy to pochopila a dnes se už na takové otázky neptá. Nyní spíše vyzvídá, kdy si najdu normální přítelkyni (smích).“
A jak Kiku ovlivňovalo to, když nemohla být ke své mámě upřímná?
„Máma mi jednou řekla, že jsem ostuda rodiny, protože jsem se chovala velmi odměřeně. Bylo to však proto, že mě něco trápilo a nevěděla jsem, jak jí to říct. Bála jsem se, že mě za to odsoudí v rodině. Když jsem to však řekla nahlas, spadl mi kámen ze srdce. Byla to jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se kdy musela přiznat. Člověk si sice rodinu nevybere, ale může si vybrat, zda chce být v životě šťastný. A lhát sám sobě nebo okolí za to nestojí. Ať je každý přesně takový, jaký chce být. Pokud nikomu neubližuje, měl by dělat jen to, co ho dělá šťastným.“
Robo, 35 let
Robo svůj coming out o sexuální orientaci absolvoval, když mu bylo 22 let. Mamě to však neoznámil a dovtípila se to. Roba se to na rovinu zeptala. Otec byl v té době v zahraničí a měl příležitost říct mu to sám. S námi se podělil o to, jak probíhala celá situace.
„Máma mě sama konfrontovala s touto skutečností. Přespal totiž u nás můj přítel, o němž jsem tvrdil, že je pouze kamarád. Mámy to podle mě vycítí. Lituji trochu, že jsem jí to neřekl sám od sebe, protože tehdy bych tu situaci měl pod kontrolou a nevzniklo by z toho menší drama. Potvrdila tím svou domněnku a její představa o mém životě se rozplynula, že nebudu mít tu typickou rodinu a děti. To ji ranilo. Moje máma je věřící člověk a dokonce přede mnou klečela, vzpínala ruce, plakala a prosila mě, abych se změnil. Řekl jsem jí však, že nejde o ni. Jde o mě, o můj život. Musím však říci, že máme doma velmi dobré vztahy a máme se všichni velmi rádi.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak oznámení o Robově sexuální orientaci přijal jeho otec;
co způsobilo výrazné názorové změny u Robovi mámy;
proč musel být Vlado propuštěn z vojenské služby;
jak Michaelův otec nedokázal přijmout jeho coming out.
Otec tam v té době nebyl, protože pracoval v zahraničí. Když se vrátil, máma byla trochu nervózní, jak mu to oznámíme. S otcem si někdy sedáme venku u vína, takže tehdy jsem využil příležitosti a řekl jsem mu to. On jen říkal, že nechápe, jak se mi nemohou líbit ženy. Máma tam nad námi nervózně stála a říkala otci: ‚Řekni mu, že ho pořád miluješ, řekni mu, že ho miluješ.' On na to, že samozřejmě, že mě miluje, jen to nechápe. Bylo to opravdu strašně milé. Mám štěstí, že mám tak dobré rodiče, i když to vůbec nezapadalo do jejich představ.
Každý coming out potřebuje čas. Nejen pro LGBT+ osobu, ale i pro rodiče, aby tu informaci vstřebali a smířili se s tím. Jediné, co bych na tom celém změnil, je to, že bych to mámě řekl sám od sebe. Já jsem se ale strašně bál. Bál jsem se jejího zklamání a jaký smutek v ní vyvolám. Nechtělo se mi o tom mluvit, možná jsem byl málo odvážný. Proto bych každému v podobné situaci doporučoval nabrat odvahu, aby to rodičům řekl. Je však třeba na to rodiče i připravit.“
Robova máma je věřící a často chodí do kostela. Od momentu, kdy si potvrdila, že Robo je gay, prošla velkou názorovou změnou.
„Když přišlo referendum na Slovensko, byl jsem tehdy doma v Prešově s rodinou. Pociťoval jsem úzkost, že jak silná je v naší zemi nenávist vůči LGBT+ lidem. Kampaň ze strany Aliance za rodinu byla nenávistná a útočná, i když se to snažili zabalit do pozlátka výběrem slov. Bylo mi z toho opravdu špatně, tak jsem šel domů a ani jsem neměl chuť se pouštět do té konverzace.
Moje máma se nad tím však začala rozčilovat. Dělá sestřičku a také její kolegyně byly pobouřené, že jak se někdo může až tak moc druhému míchat do soukromého života. Jim, heterosexuálním ženám, vadilo, jak se snaží někomu vnutit ideální představu o vztazích. To mě velmi překvapilo, neboť ona sama toto téma začala rozebírat. Možná si všimla, že mě to trápí, nevím. Byl jsem však na ni velmi pyšný.“
Vlado, 60 let
Vlado se definuje jako polysexuál, což znamená, že se mu líbí více než jedno pohlaví. Už když mu bylo 15 let, tak si uvědomoval, že se mu líbí i chlapci. Během komunismu to však neměl lehké a jeho orientace mu zkomplikovala povinnou vojenskou službu. V té době se to dozvěděla i jeho matka, která se s touto informací musela vypořádat.
„Předtím, než mě povolali na vojenskou službu, jsem měl přítele. Chodil k nám často domů a já jsem se tvářil, že je to můj spolužák z vysoké školy. Máma jím byla naprosto okouzlena. Dokonce mi říkávala, že: ‚Aha, takhle má skutečný chlap vypadat'. Během vojenské služby jsem se však ocitl na vojenské psychiatrii, kde jsem musel absolvovat vyšetření. Měli prý zjistit, jestli jsem nebo nejsem homosexuál. Máma mě tam přišla navštívit a už jí stihli naznačit, že jsem tam kvůli tomu, protože se mi líbí muži.
Byla určitě šokovaná a jak jsem se později dozvěděl, celý den se vozila po městě a přemýšlela nad touto informací. Bylo to zvláštní období. Když přišel za ní můj přítel, tak nevěděla, jestli ho má vyhodit, nebo jak má reagovat. Nakonec však jeli spolu za mnou do Brna. Když jsem se s přítelem objal, vojenští psychiatři už usoudili, že mě kvůli homosexualitě musí ze služby propustit.
S mámou to pak bylo trochu komplikované, protože se jí můj styl oblékání nelíbil. Vždy před příchodem domů jsem se musel přezouvat a převlékat. Styděla se za mě, pokud jsem nevypadal podle jejích představ. Chtěla ze mě váženého doktora, před kterým všichni padnou na zadek. Doufala tedy, že je to jen přechodné období a brzy si najdu přítelkyni. I když se o tom se mnou odmítla bavit, až do její smrti jsme bydleli spolu a měli jsme se rádi.“
Michael, 15 let
Michael je mladý transgender muž. Neměl problém nám otevřeně říci, jak tuto skutečnost oznámil rodině, ale kvůli nízkému věku jsme jeho tvář museli zakrýt.
„Před rokem jsem to oznámil mé rodině a příbuzným. První o tom věděla moje maminka, která mi řekla, že to tušila. Vždy jsem se totiž oblékal do mužského oblečení a hrál si s chlapeckými věcmi. Nejtěžší však bylo oznámit to otci a bratrovi. Seděli jsme při rodinné večeři a tehdy jsem se odhodlal jim to říct. Cítím se jako muž, jsem muž, jmenuji se Michael a byl bych rád, kdyby mě tak i oslovovali.
Můj otec se o den později odstěhoval. Nepřijal to. Teď už rok a půl žijeme bez něj. Můj bratr to přijal v pohodě, vzal to tak, že má nyní staršího bratra a může jej využívat. Máma a bratr to tedy akceptují, ale otec to do dnešního dne nepřijal. Odmítá se mnou mluvit, protože jsem trans muž. Jeho rodiče, moji prarodiče, jsou křesťané. Neakceptovali to a mám zakázané k nim chodit.
Předtím, než jsem se přiznal, trpěl jsem pocity úzkosti. Když jsem to oznámil otci a nepřijal mě, musel jsem strávit týden na psychiatrii pro pokus o sebevraždu. Teď mi je však už mnohem lépe, nic v sobě nedusím. Jsem rád, že to už vědí všichni v mém okolí a nemusím nic předstírat. Myslím, že každému LGBT+ člověku, který se na tento proces psychicky připraví, se později uleví.
Pokud se nacházíš nebo znáš někoho, kdo se nachází v podobné situaci jako Michael, neváhej zavolat na nonstop Linku Důvěry, která slouží jako forma pomoci pro lidi s pocitem beznaděje (266 727 979).