Vyzpovídali jsme lidi, kteří rodině oznámili, že patří do LGBT+ komunity. Nelitují, své rozhodnutí by dnes nezměnili

Otec tam v té době nebyl, protože pracoval v zahraničí. Když se vrátil, máma byla trochu nervózní, jak mu to oznámíme. S otcem si někdy sedáme venku u vína, takže tehdy jsem využil příležitosti a řekl jsem mu to. On jen říkal, že nechápe, jak se mi nemohou líbit ženy. Máma tam nad námi nervózně stála a říkala otci: ‚Řekni mu, že ho pořád miluješ, řekni mu, že ho miluješ.' On na to, že samozřejmě, že mě miluje, jen to nechápe. Bylo to opravdu strašně milé. Mám štěstí, že mám tak dobré rodiče, i když to vůbec nezapadalo do jejich představ.

Každý coming out potřebuje čas. Nejen pro LGBT+ osobu, ale i pro rodiče, aby tu informaci vstřebali a smířili se s tím. Jediné, co bych na tom celém změnil, je to, že bych to mámě řekl sám od sebe. Já jsem se ale strašně bál. Bál jsem se jejího zklamání a jaký smutek v ní vyvolám. Nechtělo se mi o tom mluvit, možná jsem byl málo odvážný. Proto bych každému v podobné situaci doporučoval nabrat odvahu, aby to rodičům řekl. Je však třeba na to rodiče i připravit.“

Robova máma je věřící a často chodí do kostela. Od momentu, kdy si potvrdila, že Robo je gay, prošla velkou názorovou změnou. 

„Když přišlo referendum na Slovensko, byl jsem tehdy doma v Prešově s rodinou. Pociťoval jsem úzkost, že jak silná je v naší zemi nenávist vůči LGBT+ lidem. Kampaň ze strany Aliance za rodinu byla nenávistná a útočná, i když se to snažili zabalit do pozlátka výběrem slov. Bylo mi z toho opravdu špatně, tak jsem šel domů a ani jsem neměl chuť se pouštět do té konverzace. 

Moje máma se nad tím však začala rozčilovat. Dělá sestřičku a také její kolegyně byly pobouřené, že jak se někdo může až tak moc druhému míchat do soukromého života. Jim, heterosexuálním ženám, vadilo, jak se snaží někomu vnutit ideální představu o vztazích. To mě velmi překvapilo, neboť ona sama toto téma začala rozebírat. Možná si všimla, že mě to trápí, nevím. Byl jsem však na ni velmi pyšný.“

Vlado, 60 let

Vlado se definuje jako polysexuál, což znamená, že se mu líbí více než jedno pohlaví. Už když mu bylo 15 let, tak si uvědomoval, že se mu líbí i chlapci. Během komunismu to však neměl lehké a jeho orientace mu zkomplikovala povinnou vojenskou službu. V té době se to dozvěděla i jeho matka, která se s touto informací musela vypořádat. 

„Předtím, než mě povolali na vojenskou službu, jsem měl přítele. Chodil k nám často domů a já jsem se tvářil, že je to můj spolužák z vysoké školy. Máma jím byla naprosto okouzlena. Dokonce mi říkávala, že: ‚Aha, takhle má skutečný chlap vypadat'. Během vojenské služby jsem se však ocitl na vojenské psychiatrii, kde jsem musel absolvovat vyšetření. Měli prý zjistit, jestli jsem nebo nejsem homosexuál. Máma mě tam přišla navštívit a už jí stihli naznačit, že jsem tam kvůli tomu, protože se mi líbí muži. 

Byla určitě šokovaná a jak jsem se později dozvěděl, celý den se vozila po městě a přemýšlela nad touto informací. Bylo to zvláštní období. Když přišel za ní můj přítel, tak nevěděla, jestli ho má vyhodit, nebo jak má reagovat. Nakonec však jeli spolu za mnou do Brna. Když jsem se s přítelem objal, vojenští psychiatři už usoudili, že mě kvůli homosexualitě musí ze služby propustit. 

S mámou to pak bylo trochu komplikované, protože se jí můj styl oblékání nelíbil. Vždy před příchodem domů jsem se musel přezouvat a převlékat. Styděla se za mě, pokud jsem nevypadal podle jejích představ. Chtěla ze mě váženého doktora, před kterým všichni padnou na zadek. Doufala tedy, že je to jen přechodné období a brzy si najdu přítelkyni. I když se o tom se mnou odmítla bavit, až do její smrti jsme bydleli spolu a měli jsme se rádi.“

Michael, 15 let

Michael je mladý transgender muž. Neměl problém nám otevřeně říci, jak tuto skutečnost oznámil rodině, ale kvůli nízkému věku jsme jeho tvář museli zakrýt. 

„Před rokem jsem to oznámil mé rodině a příbuzným. První o tom věděla moje maminka, která mi řekla, že to tušila. Vždy jsem se totiž oblékal do mužského oblečení a hrál si s chlapeckými věcmi. Nejtěžší však bylo oznámit to otci a bratrovi. Seděli jsme při rodinné večeři a tehdy jsem se odhodlal jim to říct. Cítím se jako muž, jsem muž, jmenuji se Michael a byl bych rád, kdyby mě tak i oslovovali.

Můj otec se o den později odstěhoval. Nepřijal to. Teď už rok a půl žijeme bez něj. Můj bratr to přijal v pohodě, vzal to tak, že má nyní staršího bratra a může jej využívat. Máma a bratr to tedy akceptují, ale otec to do dnešního dne nepřijal. Odmítá se mnou mluvit, protože jsem trans muž. Jeho rodiče, moji prarodiče, jsou křesťané. Neakceptovali to a mám zakázané k nim chodit.

Předtím, než jsem se přiznal, trpěl jsem pocity úzkosti. Když jsem to oznámil otci a nepřijal mě, musel jsem strávit týden na psychiatrii pro pokus o sebevraždu. Teď mi je však už mnohem lépe, nic v sobě nedusím. Jsem rád, že to už vědí všichni v mém okolí a nemusím nic předstírat. Myslím, že každému LGBT+ člověku, který se na tento proces psychicky připraví, se později uleví.