Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Příběh bývalého Stalinova památníku v sobě nese tajemství, vzpouru i smrt. Jaká je historie i budoucnost tohoto místa?
Pod pražským kyvadlem se hromadí lidi. Skoro by se zdálo, že jde o klasické nedělní odpoledne, kdy tu mladí skejtují jako obvykle, něco je ale jinak. „SAVE STALIN PLAZA – PETICE ZDE“ píše se na kartonové ceduli, která tu nikdy předtím nebyla.
Stojí u ní hlouček zájemců a podepisuje se. Prostor, kde stojí ikonický metronom a kde se schází subkultura pražských skejťáků, je ohraničen policejní páskou. „Nepovolaným vstup zakázán.“
Je to jen několik dní, co oblast bývalého Stalinova památníku město uzavřelo. Podle odborného posudku je stavba nezpůsobilá k dalšímu provozu a nebezpečná všem, kdo se nachází v její bezprostřední blízkosti. Konstrukce má být v havarijním stavu, je přetížená a oslabená korozí a zatékáním.
Kyvadlo, metronom, Stalin nebo také „Stáčko“ je oblíbeným místem nejen pro skejťáky. V posledních několika letech se stalo důležitým místem pro setkávání, pořádání koncertů a různých promítání. Svobodná zóna pro svobodné lidi a téměř poslední oáza klidu jen pár minut od centra zamořeného turismem.
O budoucnosti místa se ale diskutuje. V poslední době se totiž množí hlasy, které požadují, aby se stavba, která je vidět až ze Staroměstského náměstí, stala prostorem pro nové muzeum totality. Výrazný podstavec pro někdejší sousoší by však měl podle petice zůstat tím, čím je dnes – symbolem svobody, mládí a spojování alternativních subkultur. Tedy kontrastem svého původního účelu, památníku totalitní zrůdy Josifa V. Stalina.
Historie památníku je děsivá a fascinující zároveň. Sahá k poválečnému období, kdy se do Československa dostala sovětská armáda a nastoupila komunistická diktatura. Té tehdy velel Josif V. Stalin – krutý diktátor, který nechal zabít, vyhladovět nebo zemřít v gulagu několik milionů lidí.
Tehdejší společnost na něj ale nahlížela jinak, protože musela.
Podle propracované poválečné ideologie mělo jít o osvoboditele a otce národů. Za komunistické éry byl takový kult osobnosti pro posílení moci důležitý; i proto se státníci snažili ze všech sil potlačovat jakékoli formy náboženství a „boha“ utvořit pro společnost z jednotlivých vůdců, kteří v té době působili na vrcholu komunistické pyramidy.
A právě pro tento účel mj. nechávali stavět monstrózní sochy a památníky, které jejich velikost znásobovaly. Působivé, mohutné, ale z dnešního pohledu hodně děsivé.
Právě tak vznikl nápad na stavbu Stalinova památníku v Praze. V roce 1949, kdy politici vyhlásili veřejnou soutěž na výběr nejlepšího projektu, měl Stalin oslavit sedmdesátiny. Pomník musel být impozantní, monumentální, to aby nesmrtelně znázornil rozměr velkého vůdce. Na ceně takové stavby téměř nezáleželo.
Soutěž tehdy měla značně neujasněné a uspěchané podmínky, i tak se v prosinci u příležitosti oslav Stalinových narozenin shromáždilo 54 návrhů, z nichž vyhrála skupina se sochařem Otakarem Švecem, který si vzal na starost podobu sousoší s manžely–architekty Jiřím Štursou a jeho manželkou Vlastou Štursovou, kteří vymysleli uspořádání okolí sochy.
Sousoší dominoval v čele stojící Stalin, za kterým se řadily postavy zástupců sovětského lidu po levé ruce a zástupci československého lidu po pravé ruce. Tvořili je dělníci, rolníci, vojáci a novátoři.
Podoba celého památníku podléhala přísným pravidlům, při kterých nesměly návrhy Stalinovu vážnost a velikost nijak umenšovat. Důležitý byl výraz sochy, její vznešenost, ale i volba materiálu – památník tu měl být „na věčné časy“ a jakékoli větší opravy by byly ideologicky nedůstojné. V okolí památníku se počítalo s úchvatnými vojenskými přehlídkami a početnými pochody. Jako odměnu za vítězný návrh dostali autoři 200 tisíc Kčs.
Zdroj: Wikimedia Commons
Základní kámen ještě ten měsíc poklepal Klement Gottwald (zajímavostí je, že na zcela jiném místě, než ve skutečnosti památník nakonec vyrostl). Mohlo se začít.
Jenže se nezačínalo. Političtí představitelé museli najít peníze, které by nákladný projekt zasponzorovaly, vznikaly navíc problémy s volbou materiálu a odsouhlasením všech postupů.
Papírové a schvalovací práce na projektu působily zmateně, chyběla jasná koncepce, o té politici rozhodovali na jednotlivých schůzích. Jako by už tyto prvotní komplikace symbolizovaly budoucí osud celého projektu.
Ani po roce od položení základního kamene stavba nezačala. Původní termín přestal být realistický a výbor začal na architekta tlačit. Chtěli, aby pracoval rychleji a nabídli mu pomoc dalších sochařů. Stavbu chtěli dokončenou do konce roku 1952, ale s hlavními projektanty ani neuzavřeli korektní smlouvy.
Na návrhu si navíc našli další zásadní chybu – Stalin se politickým hlavám zdál příliš málo zveličen oproti ostatním postavám a je nutné ho na soše více zvýraznit. Architekt Švec neměl na výběr. Bylo nutné dílo přizpůsobit ideologii.
Architekti byli pod obrovským stresem a navíc věděli, že dokončit stavbu v termínu nebude možné. Před vytesáním finální podoby sousoší museli nejdříve vytvořit metrový a pak třímetrový model. Alespoň si tedy navyšovali nároky na finanční odměnu.
Švec své dílo začal ze srdce nenávidět. Výhru v soutěži bral spíš jako přítěž a prokletí, u tak ostře sledované stavby se každý detail musel podrobit vášnivé kritice, která by ho mohla při hrubé chybě stát nejen místo.
Zdroj: Archive Photos / Stringer / Getty
Na to jako kreativec nebyl zvyklý. Socha, která se mohla stát vyvrcholením jeho tvorby, se stala noční můrou. Švec nechodil do ateliéru a čím víc tlak na splnění termínu sílil, tím více ho práce odrazovala.
Na sochaře proto začali donášet spolupracovníci a atmosféra byla o to více tíživější.
Každá změna, nejen v sochařské, ale i v architektonické části návrhu, přinášela obří chaos, protože na jednotlivé prvky se napojovaly ty další. Bylo komplikované udělat kompilát úprav, který by na sebe dobře navazoval a nestal by se jen architektonickým paskvilem.
Potěšil alespoň fakt, že výbor odsouhlasil již několikáté posunutí termínu dokončení projektu na konec roku 1954. Mezitím už na Letné odstartovaly výkopové práce a první terénní úpravy. První žulový bok dělníci na místo dopravili v únoru 1953.
Jenže o měsíc později, 5. března 1953, velký vůdce Stalin zemřel. S tím nepočítali ani ti nejlepší matematici a konstruktéři pracující na tomto památníku. Vládnoucí garnitura lid vyzvala, aby i přesto nadále šířila Stalinův odkaz.
Jen pár dní na to skonala i hlava československého státu – Klement Gottwald. Společnost zažila šok. Kvůli měnové reformě Švec přišel o nemalé množství peněz a ta největší výzva ho teprve čekala, přišlo totiž na vymodelování Stalinova obličeje. To si přineslo další obstrukce a celou plejádu schvalovacích procesů.
Práce s některými spolupracovníky byla utrpením, protože mnoho z nich si stěžovalo na nedostatečné finanční ohodnocení v porovnání se Švecem. To práci rozhodně neulehčovalo.
Podzemní prostory pod památníkem.
Zdroj: WIkimedia Commons
Přichází další tvrdá rána – Otakaru Švecovi umírá manželka, umělec je na pokraji zhroucení, má zdravotní potíže, výčitky svědomí, požadavky na sochu přitom stále přibývají, práce se totiž už nesměly nijak zastavit.
Slavnostní odhalení památníku je naplánováno na 1. května 1955, jeho autor se tohoto momentu ale nedožije. Otakar Švec spáchal v dubnu sebevraždu, zemřel nejpravděpodobněji na otravu plynem. Našli ho po několika týdnech, kdy byl nezvěstný, v jeho bytě, v saku měl zalepenou obálku se závětí.
Okolnosti smrti státníci veřejně nijak nerozpitvávali, protože nechtěli kolem stavby rozsévat negativní auru. Její realizace přinesla tolik komplikací, že už si další nemohli dovolit.
„Odcházím za svou ženou Vlastou a veškerý svůj majetek odkazuji včetně poslední splátky za pomník Stalinův v Praze osleplým ve válce vojínům. Činím tak po zralé úvaze a přeji si, aby to bylo také vykonáno… Tuto závěť píši beze svědků, abych na sebe neupozornil.“ – Otakar Švec
Bylo pro ně důležité památník po tolika letech odkladů konečně odhalit. To se nakonec stalo během vyvrcholení prvomájového průvodu, kterého se mělo zúčastnit na 300 tisíc lidí.
Odhalení přišlo už ve chvíli, kdy od smrti Stalina uběhly více než dva roky. Začala se naplno rozmáhat tzv. destalinizace, během které veřejní činitelé potlačovali Stalinův někdejší vliv, kritizovali ho a jeho myšlenky upozaďovali. Přišly jim zastaralé, Stalinovy metody kruté.
Pomník se stal mezi veřejností terčem kritiky a posměchu, tehdejší obyvatelé ho nazývali frontou na maso i dalšími zesměšňujícími názvy.
Stalinův pomník historie Zdroj: Archive Photos / Stringer / Getty
Zajímavosti o Stalinově sousoší
V lomech celkem vylámáno: 7000 m³ žuly
Hmotnost kamenických výrobků: 14 tisíc tun
Výška pomníku: 30,18 m
Výška ústřední postavy: 15,30 m
A i když by se sousoší s hanebným odkazem mohlo naprosto klidně dodnes tyčit na Letenské pláni, nestalo se tak. Politika i společnost se již proměnila příliš na to, aby to tak zůstalo. Jen o šest a půl roku později bylo na výboru KSČ rozhodnuto, že Stalinův pomník musí k zemi, přičemž odstraněny mají při té příležitosti být i ulice nebo náměstí nesoucí jeho jméno. Režim se tímto způsobem vyrovnával se svou kontroverzní historií.
V roce 1962 se nad Prahou rozdunělo 1,5 tuny plastické trhaviny. Odpalují symbol, který přinesl utrpení, bolest a smrt. Odpalují tím i někdejší strašidelné období. Vyrovnávají se s minulostí tím, že veřejně ukazují prstem na jejího viníka. Komunistická éra ale ještě na několik desítek let nekončí.
Výbušniny štěpí kámen do všech stran. Socha přestává existovat, navždy se hroutí k zemi. S ní i její prokletý osud, neustálé problémy a dílo Otakara Švece.
Podzemní prostory pod podstavcem jsou ještě v 60. letech po demolici využity jako sklad brambor, koncem 80. let krátce jako rockový klub a v 90. letech zázemí Radia Stalin. Na místo někdejší sochy pak nainstalují pětadvacetimetrový metronom, který se zde tyčí dodnes a navždy přetvoří místo v něco úplně jiného.
Zdroj: Jon's pics / Wikimedia Commons
Místo, které dnes slouží jako symbol svobody, odpočinku a skateboardingu, má neuvěřitelně pohnutý osud. Jeho odkaz by s přihlédnutím na současné využívaní prostoru už dnes byl zřejmě jiný, než v padesátých letech.
Přesto tu má co dělat a možná právě tento diametrálně odlišný význam dodává prostoru u kyvadla zvláštní punc vzpomínky, která se na něm nese dodnes. I když tu už Stalinova podobizna nestojí, mladí si jeho jméno připomínají i nadále. Spolu s myšlenkou, že totalitu už nikdy nechceme opakovat.
Petici za zachování prostor bývalého Stalinova pomníku a jeho okolí najdeš zde.
