Pápayové vraždili bílé koně a na ulici bili kolemjdoucí. Policisté mafiány zdravili a raději se dívali jinam

„Měli odlišné představy o metodách a byznysu. Tam vždy platí univerzální klíč – sleduj stopu peněz, takže i o tom byl celý konflikt,“ říká bezpečnostní analytik Milan Žitný. Ján Petrovič z Aktualit v tomto bodě odkazuje na anonymní zdroj, podle kterého měl být Pápay ochuzen o zisk z kšeftu s alkoholem. Společné finance spravoval Tibor Kovács přezdívaný Keco, a tak ho 26. ledna 1997 za tento podraz zastřelili.

„Z jednoho kšeftu s alkoholem ovšem nedostal Pápay nic. Šéfové se na něho vykašlali, vzpomíná náš zdroj. Krutá odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Keca v jeho bytě rozstříleli,“ píšou Aktuality.

Kromě toho měli Pápayové vůdci gangu Siposovi zlámat ruce. Bezradný Milan Sipos se tedy v březnu roku 1997 rozhodl o pomoc požádat bosse Banské Bystrice Mikuláše Černáka, ten ale držel s Pápayem. Sipose spolu s jeho pravou rukou Emilem Potaschem zavraždili. Tehdy se Tomáš Vida a jeho ochranka Lajos Sátor, který později řídil nejvražednější gang ve Střední Evropě, radši stáhli do ciziny.

Doporučeno

Sátorovci byli brutální, člena gangu popravili při močení, rozřezali ho a tělo pomleli v mlýnku na maso 29. října 2019 v 10:34

Pozdější vůdce organizované skupiny Sátorovců

Zabili desítky bílých koní a sledovali bývalého policistu Remiáše

Pápay s ohledem na jeho nízký intelekt nedokázal organizovat žádný sofistikovaný druh zločinu, a tak převážně pouze vypaloval místní obchodníky. A to bez výjimky. Procenta ze zisku bral úspěšným restauracím, ale i těm nejmenším podnikatelům, kteří ze svého zisku sotva vyžili.

Bývalého prezidenta PZ SR Jaroslava Spišiaka jsme se zeptali na to, zda policie registrovala případy, kdy se podnikatelé odvážili Pápayovým vzepřít a pokus o vydírání nahlásili na policii. „Našly by se i takové případy, ale v čase, kdy byl Tibor Pápay šéfem Dunajské Stredy, byly takovéto pokusy podnikatelů neefektivní. Policie totiž podle všeho nebyla v dané situaci schopna zabezpečit to, co zabezpečit měla,“ tvrdí. „V této době i policista pozdravil zločince jako první. A když mu odpověděl, tak na sebe byl ještě hrdý, že pozdrav opětoval. Taková byla situace,“ vzpomíná na vládu mafiána Tibora Pápaye Spišiak.

Kromě toho se Pápayova skupina zabývala i vraždami bílých koní, a to ještě od dob gangstera Milana Sipose. V dané době se měly „pod zem propadnout“ desítky takzvaných bílých koní. „Tvrdí se, že jich v této době zmizelo 17, jiné údaje říkají, že jich bylo 113,“ píše Teraz.sk. Pápay, podobně jako mnozí mafiáni z 90. let, spolupracoval i s SIS. Právě on měl z dálky sledovat explozi auta Roberta Remiáše, který byl spojkou Oskara Fegyverese, svědka neslavně známého případu únosu syna tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče.

Do sledování Remiáše měl být mimo jiné prostřednictvím spolupráce s SIS zapojený i zesnulý bratislavský boss Miroslav Sýkora. Na čí příkaz se ale Pápay nacházel v blízkosti zavražděného Remiáše?

Existuje více teorií, u kterých svítí jméno Miroslava Sýkory i tehdejšího náměstka ředitele SIS Jaroslava Svěchoty, jistá ovšem není žádná z nich. „Říkalo se leccos, ale dokázané nebylo oficiálně nic,“ prohlásil k věci Spišiak. „Při vraždě Remiáše byl skutečně přítomen i Pápay a celou situaci pozoroval. Na čí příkaz ho sledoval ale nevíme,“ vyjádřil se podobně k věci Žitný.

Smuteční shromáždění za Roberta Remiáše z roku 1999, kterého se zúčastnil i bývalý prezident Michal Kováč (29. duben 1999)

Policisté necítili podporu od vedení, a tak většinou mafiánské praktiky ignorovali

Současný slovenský prezident Policejního sboru Milan Lučanský v dokumentární sérii Mafiáni od RTVS vzpomíná na to, jak si Pápay a jeho kumpáni dovolili fyzicky napadnout kolemjdoucího bez jakéhokoliv důvodu. Co bylo nejhorší, že proti takovýmto činům nezasáhli ani policisté, kteří agresivní běsnění primitivních útočníků pozorovali. Věděli totiž, že Pápayové mají mezi jejich nadřízenými „své lidi“, a tak by si pouze sami přitížili.

„Ano, takové situace nastávaly. V Dunajské Stredě jsem působil od roku 1988 do roku 1991 jako hlídkový policista. To byly teprve začátky, tehdy mafie nebyla ještě tak rozšířená, a když jsem byl v podobné situaci, tak jsem zakročil. Když jsem nastoupil jako okresní ředitel (poznámka redakce – ve funkci v letech 1998.2001), tak jsme také zakročili. Vždy a všude. Proč se to nedělalo dříve? Buďto ze strachu o rodinu, o život, o kariéru,“ přemýšlel nad důvody nečinnosti Spišiak.

Jaký byl ale podle něho nejvýznamnější důvod, proč policisté nezakročili? „Necítili podporu u svých nadřízených. Při některých zákrocích a úkonech to nakonec zkrachovalo u vedení. Situace se nějak zahladila a ututlala. Nadřízení byli nejednou viděni ve společnosti zločinců. Takže kromě strachu o život či rodinu měli strach i proto, že je nepodrží vedení,“ popsal bezradnou situaci, ve které se nacházeli řadoví policisté bez pomoci od vedení.

„Když jsem se stal okresním ředitelem, sám jsem z minulosti věděl, že nadřízení nepodrží řadové policisty. Proto jsem se snažil společně s řadovými policisty v rámci zákroků chodit na noční služby. Tímto způsobem jsem osobně řídil operaci a sám jsem vykonával úkony, abych šel příkladem, a aby policisté věděli, že když je tu s nimi šéf, je to jeho zodpovědnost a můžeme dělat to, co nám zákon přikazuje,“ vysvětluje dále Spišiak případy, kdy se jako okresní ředitel účastnil práce v terénu a podporoval své muže.

„Jistým policistům ale ani tato skutečnost nepomohla. Někteří byli totiž stále zkorumpovaní, ti poctiví už šli následně do toho. V tomto bodě nastal zlom v boji proti organizovanému zločinu na celém Slovensku,“ dodal k věci.

Jaroslav Spišiak

(fotografováno 14. března 2005, kdy působil jako 1. viceprezident slovenského Policejního sboru)

Rozstřílení Pápayové se už zmohli jen na stonání značící přicházející smrt

Slušných a poctivých policistů, které dokázali vedoucí podržet, bylo ale naneštěstí v 90. letech příliš málo. I kvůli tomu se stali Pápayovi natolik odvážnými, že před dům tehdejšího poslance a pozdějšího místopředsedy Národní rady Slovenské republiky Bély Bugára hodili granát. Má takto brutální druh zločinu v roce 2019 na Slovensku ještě místo? „Vše záleží na společnosti, ve které se to děje. A na její úrovni. S ohledem na informace, které nedávno vyšly na povrch, je situace dost ošemetná, ale nevěřím tomu, že by se to mohlo v takové míře někdy zopakovat,“ myslí si Spišiak.

V průběhu let nebyl cítit žádný náznak toho, že by Pápaye někdo značně ohrožoval. Miroslav Sýkora z Bratislavy s Pápayem vycházel a Papa Joe udržoval skvělé vztahy také s Černákem. Hrozba ale nakonec přišla od vyhnanců ze zahraničí, kteří se rozhodli skupinu Tibora Pápaye zbavit velení. 25. března 1999 se členové gangu sešli v baru Fontána, který důvěrně znali. Tentokrát však do místnosti zařízení přišli v opravdu hojném počtu. Včetně Pápaye bylo na místě rovných 11 můžu z podsvětí Dunajské Stredy.

Zábavu jim zkazila trojice mužů, které v převlečení za policisty vnikla do prostor. Podle pozdější obžaloby šlo o bratry Raiszovcovi a Arpáda Szamaránského. Jeden člen gangu si ale před vpádem ozbrojenců v přestrojení za policisty musel odejít z baru zatelefonovat, a tak se vyhnul jisté smrti. Na místě tedy bylo „připravených“ 10 Pápayů. Dvojice střelců se přesunula přímo k členům organizované zločinecké skupiny a na místě vystřelila 113krát, čímž usmrtila devět mafiánů.

Desátý Pápay jménem Zoltán Cseh naposledy vydechl v sanitce. Právě on měl ještě před smrtí údajně prohlásit, že je na místo poslal tehdejší náměstek ředitele SIS Jaroslav Svěchota, tvrdí bezpečnostní analytik Milan Žitný. „S touto verzí se nikdy nepracovalo. Byl jsem na místě přítomen. Společně se záchranáři jsem vešel do baru Fontána a osobně jsem nic takové neslyšel. Pouze chrčení, stonání. Žádná souvislá slova,“ prohlásil Spišiak k otázce, zda vyšetřovatelé někdy zvažovali prošetřit Jaroslava Svěchotu.

Místo činu

Konec brutálních Pápayů a počátek gangu s největším počtem vražd ve střední Evropě

Mnozí kriminalisté a odborníci z oboru označují masakr ve Fontáně v rámci historie Slovenska za neslavně známý unikát nemající obdoby. Konkrétně bývalý šéf slovenských vyšetřovatelů Jaroslav Ivor o něm hovořil jako o „nejmasovější vraždě nejen v historii československé nebo slovenské kriminalistiky“.

Jaroslav Spišiak ho ale považuje „pouze“ za jedno z mnoha mafiánských zúčtování. „Byl to případ konkurenčního boje v podsvětí. Takových bylo ale víc. Daný případ byl výjimečný tím, že na místě zavraždili mnoho lidí. Víceméně tím ovšem výjimečnost tohoto případu končí. Takové zúčtování v rámci konkurenčního boje v dané době probíhalo všude na Slovensku,“ dodal k věci.

Z „vítězství“ nad Pápayovci se mohl radovat exilový gangster Sátor a ekonom bývalého Siposova gangu Tomáš Vida. Vidova radost ale netrvalo dlouho, protože ho 15. ledna 2000 zavraždili. Sipos i Vida byli mrtví, na scéně nadále zůstával bývalí vedoucí Siposovy ochranky Lajos Sátor – a právě on se ujal vedoucí role šéfa podsvětí v Dunajské Stredě.

Z masakru mimo jiné obvinili i Szilárda Raisze a jeho bratra Csabu, kteří byli umístěni do vazby na 5 let. Soud ale jejich vinu neprokázal, a tak nakonec skončili na svobodě. To se jim ale stalo osudným, protože se o jejich smrt následně postaral gang Lajose Sátora. Z hromadné vraždy Pápayů nadále obvinili samotného Sátora, účetního Andora Reisze a Arpáda Szamaránského alias Papriku. Poslední z jmenovaných měl údajně v baru Fontána vykřiknout, aby si všichni lehli na zem. Szamaránský o několik let později zemřel při běžné autonehodě.

Účetního Reisze zastřelili jeho vlastní lidi, a nakonec pomleli v mlýnku na maso. Sátora měli taktéž odstranit členové vlastního gangu, a to konkrétně koncem roku 2010. Jeho tělo se ale do dnešního dne nenašlo. Obvinění z případu masakru v Dunajské Strede jsou tedy po smrti a pravé viníky nikdy neodsoudili.

Bar, kde se odehrála hromadná vražda Pápayů