Leopoldovského dozorce při útěku bodli do srdce, ten se ale dále bránil, vzpomíná na útěk vězňů bývalý vyšetřovatel

Doporučeno

Sátorovci byli brutální, člena gangu popravili při močení, rozřezali ho a tělo pomleli v mlýnku na maso 29. října 2019 v 10:34

Vězni si v Leopoldově žili jako „v bavlnce“, bývalý ředitel upozorňoval na neakceptovatelné podmínky

Oto Lobodáš tvrdí, že vědomí odsouzených bylo mj. ovlivněno i neuváženým ujišťováním některých politiků o možnosti řešení jejich nereálných požadavků. Hovoříme tu tedy především ještě o období amnestií Václava Havla, kdy si i ti nejtěžší trestanci mohli myslet, že okusí svobodu.

„Jako příklad mohu uvést uskutečnění dialogu 23. prosince 1989 představitelů státu a zástupců nově konstituovaných politických struktur, tedy Veřejnosti proti násilí, s odsouzenými, který aktivně sledovali všichni odsouzeni – přibližně 2 400 vězňů. Dialog byl totiž přenášen ústavním rozhlasem do každé cely a pokoje, včetně odpovědi předsedy vlády na 19 požadavků odsouzených,“ řekl.

„Dalším příkladem je doručení dopisu odsouzeným od prezidenta České a Slovenské republiky poslancům Federálního shromáždění České a Slovenské republiky 9. března 1990, v němž byli odsouzeni ujišťování, že jejich problémy s nezařazením obzvlášť nebezpečné recidivistů do amnestie prezidenta republiky, budou řešeny,“ dodal. Trestancům se tedy zjevně slibovalo i nemožné, což následně ovlivnilo jejich pohled na věc. Podmínky v Leopoldově se navíc podle Lobodáše po vzpouře z roku 1990 drasticky změnily.

„Odsouzení leopoldovské vězňové mě při přechodu po komunikacích ústavu na pracoviště (poznámka redakce; v té době Lobodáš působil jako zástupce ředitele věznice v Hrnčiarovce nad Parnou) oslovovali a ze zdvořilostní konverzace, jak zvládají nové podmínky výkonu trestu odnětí svobody, mě v druhé polovině měsíce červen 1991 informovali, že zlidštění výkonu jejich trestu je opravdu rozsáhlé.

A to až tak, že zasahuje do jejich práv a někdy nemají zabezpečený spánek v trvání 8 hodin, protože někteří odsouzeni se navštěvují na pokojích i v noční době, jsou hluční, zvláště když hrají karty,“ popsal stav v leopoldovské věznici v období léta 1991, který ohodnotil jako nedodržení právních předpisů výkonu trestu odnětí svobody a potenciální vytváření vysokých bezpečnostních rizik.

Rizikové informace Lobodáš poskytl řediteli věznice Hrnčiaroviec nad Parnou, který informoval nadřízený orgán – Ředitelství SNB v Bratislavě. Ke změně v leopoldovské věznici ale nedošlo. Paradoxně naopak byl za vyjádření svého názoru a poskytnutí informací o podmínkách v Leopoldově Lobodáš odvolán z funkce zástupce ředitele. „Od vydání personálního rozkazu o mém odvolání z funkce zástupce ředitele NVÚ Hrnčiarovce nad Parnou jsem byl přesvědčen, že moje odvolání bylo účelové,“ dodal Lobodáš. 

Konflikt mezi vězni, který předcházel útěku

Při otázce, kdo byl iniciátorem útěku, nám bývalý vyšetřovatel vražd dozorců Peter Vačok objasnil, že mezi trestanci ještě před útěkem panovalo pnutí. „Hybnou silou této skupiny byl Polgári, Uriga a Botoš. Je ale skutečně náročně usoudit, kdo byl hlavním iniciátorem. Možná to nevědí ani oni sami. V rámci nějakých diskusí v jejich hlavách zkrátka vznikl plán.

Pamatuji si ale, že mezi vězni přišlo k neshodám. Botoš vytýkal Polgárimu, že chtěl s sebou vzít další vězně, a to zejména Bajger, kterého měl v oblibě. Botoš se ale urazil tvrzením, že s takovými lidmi utíkat nebude, protože na to nejsou vhodně typy. Pod záminkou toho, že má mezi trestanci konflikty, se tedy nechal přeřadit na jiné oddělení,“ řekl. Botoš se tedy nakonec z vězení ani neměl dostat. V průběhu akce však došlo ke změně plánu.

Na začátku útěku byl hlavním aktérem Polgári. „Vymyslel si, že se půjde sprchovat a příslušníka sboru zatlačil do sprchy, kde ho pobodal nožem. Když se zmocnili oddělení, tak poslal Harvana za Botos. Ten se z cely dostal tak, že si potřeboval vybavit nějakou písemnost. Polgári tehdy řekl Botošovi: vidíš, nakonec jsme to spustili i bez tebe. A tak se Botoš přidal k uprchlíkům,“ popsal začátek jejich útěku Vačok.

Měli uprchlíci od počátku promyšlené, že budou vraždit, nebo šlo o nepředpokládaný vývoj situace? „Protože ve sprše zavraždili dozorce, určitě věděli, že se bude i zabíjet. Na začátku samozřejmě nemohli tušit, kolika hlídačů a za jakých okolností budou muset zlikvidovat,“ dodal.

Peter Vačok (vpravo na fotografii)

Uriga bodl dozorce do oblasti srdce, ten však ještě chvíli bojoval

Trestanci se následně vydali do kanceláře, kde fyzicky napadli další dozorce. Ty svlékli z uniforem, které zkonfiskovali, dozorce svázali a vzali jim také zbraně. Dozorce sice brutálně zbili, ale na rozdíl od kolegů měli to štěstí, že zůstali naživu.

„Následně se převlékli do uniforem, které získali od příslušníků na daném oddělení a věděli, kdy se mění služby. Tehdy šli směrem na Západní bránu jako poslední. Příslušník při Západní bráně byl seznámen s tím, že ještě mají projít dva strážníci. Viděl tedy uniformy a pustil je dovnitř. Na toho, kdo je vpustil, zaútočil Uriga a Polgári povraždil další,“ tvrdí bývalý vyšetřovatel.

„Uriga píchl příslušníka sboru do oblasti srdce. Soudní lékař mi tehdy objasnil, že rána byla smrtelná. Strážník byl však dobře fyzicky stavěný, a tak se začal s Urigem bít. Protože i smrtelná rána umožní oběti, aby ještě několik vteřin vyvíjela aktivitu. Oba po krátkém boji padli na zem a Urigovi se zlomila čepel. Nemohl už tedy dále společně s Polgárim zabíjet. Ten se proto postaral o zbytek strážců. Když tato dvojice skončila s vražděním, tak se společně vrátili na oddíl, vzali další trestance a odešli směrem k Západní bráně, kde už vzali i rukojmí,“ objasnil útok na strážníky.

Během vražedného běsnění v areálu věznice stihli ukrást samopaly a pistole. Oběťmi vrahů se stalo pět dozorců – František Svoboda, Marián Zenner, Igor Jošt, Milan Černý a Milan Galbavý. 

Kytice u památníku zavražděných dozorců

Bývalý zástupce ředitele nechce na toto období vůbec vzpomínat 

Milanu Gavorník, tehdejšímu náčelníku ochrany ústavu a bývalému zástupci ředitele věznice, volala ještě v daný večer jeho kolegyně. Řekla mu, že v objektu věznice našli mrtvé strážníky. „Tak jsem popadl pistoli a spěchal k Západní bráně. Já jsem je tam překračoval, ještě z nich krev tekla,“ vzpomínal ještě v roce 2015 pro Aktuality.sk na hrozivou událost Gavorník.

O tom, že masakr vězňů musel být pro každého očitého svědka a zaměstnance ústavu příšerným zážitkem, svědčí i následující slova: „K útěku vězňů a k situaci, která panovala v daných letech, se už raději nechci vyjadřovat, protože se při tom velmi rozčílím a nakonec mi je špatně. Toto období bych chtěl už nechat za sebou,“ řekl Gavorník poté, co jsme ho kontaktovali. 

Útěku vězňů se dalo zabránit

„Dnes je Západní brána, kterou unikli, zcela přestavěná. V té době byl systém Západní brány absolutně nevyhovující. Tehdy sestávala pouze z jedné branky vpředu a vzadu. A když se trestancům podařilo získat uniformy, dostali se dovnitř. Dnes je tam několik bran a příslušníci jsou izolováni. Tehdy nebyli. Základní příčinou jejich útěku bylo tedy podcenění bezpečnostních záležitostí na Západní bráně. Vím to, protože tam pravidelně jezdím jako advokát. V dnešní době by se jim už něco takového nepovedlo,“ míní někdejší vyšetřovatel vražd.

Bývalý ředitel leopoldovské věznice Oto Lobodáš kriticky nahlíží zejména na neplnění úkolů strážníků: „Útěku odsouzených se dalo zabránit zodpovědným plněním úkolů strážní služby a zejména dvěma hlídacími na dvou strážných stanovištích na Západní bráně, čili na strážním stanovišti z vnitřní části ústavu, na kterém byly prováděny úkony související s odchodem osob z ústavu, a na strážním stanovišti z vnější části ústavu, na kterém byly prováděny úkony související se vstupem osob do ústavu.“

„Uvedené konstatování vyplývá z mého poznání strážních pravidel ochrany objektové soustavy leopoldovské věznice, které jsem zpracoval v roce 1982, když jsem byl ustanoven do funkce náčelníka oddělení ochrany v NVÚ Leopoldov – a v době útěku byly platné a účinné,“ tvrdí.

„Z postupů při výkonu strážní služby na strážných stanovištích pod západní branou vyplývá, že pokud by byli dva strážní plnili povinnosti v souladu se strážnými pravidly, nebyla by žádná osoba vpuštěna do střeženého prostoru tak, aby měla podmínky k páchání trestné činnosti,“ dodal dále .

Nezanedbali však své povinnosti i strážníci mimo Západní brány? „Skutečnost, že odsouzení se vyzbrojili zbraněmi příslušníků sboru, které zavraždili na Západní bráně a ještě se vrátili na oddíl ubytovny pro dalšího odsouzeného, je potvrzením, že selhal i systém režimové služby na oddílech a zejména selhal systém strážní služby,“ prohlásil Lobodáš.

Doporučeno

Bestiální vrah Roubal svazoval své oběti, aby se pomalu dusily vlastní vahou. Tělo muže nechal rozežrat v odpadní jímce 23. července 2019 v 11:48

Přestřelka mezi policií a dvojicí utečenců

Sedm zlodějů a vrahů se za branami věznice dostalo do světa, ve kterém se neuměli pořádně zorientovat, a proto výrazně zmatkovali. V první řadě potřebovali co nejrychleji ukrást auto. To se jim podařilo. U Trnavy ale havarovali, a tak museli ukrást další auto. Cesty už kontrolovala policie a docházel jim benzín v nádrži, nastoupili raději na vlak. Nechtěně si však spletli spoj a omylem se odvezli zpět do Leopoldova. Trestance v průběhu 20 hodin dostali policisté tam, kam patří – za mříže.

„Na útěku se od sebe vězňové odtrhli. Někteří naskočili na vlak a omylem se dostali do Leopoldova. Uriga s Botoš ale daný vlak nestihli. Byli na kraji Piešťan, nedaleko fabriky, kde přes noc nikdo nepracoval. Tam je našla jedna hlídka a došlo k velké přestřelce. Uriga a Botoš byli totiž ozbrojeni. Policisty naštěstí nezranili, ale těm se podařilo zasáhnout uprchlíky. Uriga dostal ze škorpióna zásah do břicha a padl na zem, kde ho zadrželi a převezli do nemocnice. Botoše se podařilo dostat k plotu a proškrábal se do daného podniku,“ popsal přestřelku s vězni bývalý vyšetřovatel.

Při dopadení uprchlíků policisté zranili i vůdce skupiny Polgáriho. Ten si zjevně uvědomoval, že kvůli krvi, kterou má na rukou, už ke svobodě nikdy nepřivoní. Proto si zřejmě pomyslel, že se odváží na poslední obranu s ukradeným samopalem. Marně. Nakonec se tak, jako jeho komplicové, posadil před soud

„Tehdy ještě nebyli takzvaní kukláči, a tak se policisté rozhodli, že počkají na denní světlo a vtrhnou tam až tehdy. Nechtěli totiž riskovat životy. Botoše pak našli v prostorách bufetu, kde ležel na podlaze a téměř vykrvácel. V noci však ještě stihl vykrást místní bufet. Při vyšetřování jsem se ho zeptal, proč spáchal další trestnou činnost, když věděl, že ho dostanou. A on se mě podíval a říká mi: ,Ptáte se proč? Protože jsem zloděj'. V jeho případě tam tedy nebyla žádná lítost. A taky jsem žádnou neviděl ani u Polgáriho,“ tvrdí Vačok.

Miloš Uriga, kterého při přestřelce zasáhli do břicha

7 utečenců, třikrát doživotí a jedna sebevražda

I když se mohlo zdát, že při útěku vězňů pochybilo vícero lidí, ze zaměstnanců sboru byl nakonec potrestán pouze velitel směny, který dostal podmíněný trest za zanedbání povinnosti. Ten měl být podle Gavorníka v době, kdy vězni vraždili strážníky, na jiném pracovišti, kde hledal dráty.

„Porušení povinností velitele strážní změny mělo za následek nejen nesplnění důležitého úkolu, jakou je ochrana společnosti před osobami ve výkonu trestu odnětí svobody, ale i smrt pěti příslušníků sboru,“ tvrdí Lobodáš.

Ortel nad uprchlíky byl však neúprosný. Tibor Polgári, Miloš Uriga a Ondrej Harvan byli odsouzeni na doživotí. Přísně tresty ale neminuly ani zbývající čtyři trestance. Bartoloměje Botoše odsoudili na 18 let vězení, Dalibora Bajgera a Václava Fedaka shodně na 15 let za mřížemi a nejnižší trest 13 let dostal Vladimír Duda. Tresty Krajského soudu však v některých případech Nejvyšší soud v březnu 1994 ještě zpřísnil.

První se za brány věznice po verdiktu soudu paradoxně dostal na doživotí odsouzený vrah Ondrej Harvan. Neodešel ale po svých, protože ještě v roce 1993 spáchal sebevraždu.

Harvan vyrůstal v sirotčinci, kde bol pravidelně bitý

K osobě Ondřeje Harvana nám detailnější informace prozradil bývalý vyšetřovatel Peter Vačok. „Jako chlapec jsem vyrostl na Oravě, kde byly postaveny dva zámečky. Z jednoho z nich udělali kino a z druhého dětský domov. Ten ale podle mého názoru nebyl dobrý na výchovu sirotků. Šlo o děti předškolního věku, které později přesunuly dál. Na Oravě jsme tehdy Romy vůbec neznali, tak jsem byl jako dítě zvědavý. A když jsem vyšetřoval tento případ, tak jsem zjistil, že Ondřej Harvan vyrůstal v téže době jako já ve stejné obci. Tehdy jsem si uvědomil, že já jsem byl ten, který žil v dobrých poměrech, měl jsem na tu dobu všechno, co jsem si přál, a vozil jsem se na malém kole, což bylo tehdy výjimkou. A on byl na opačné straně plotu,“ zamyslel se nad svým dětstvím oproti Harvanovi někdejší vyšetřovatel.

„Harvan byl původně odsouzen za dvojnásobnou vraždu. Bylo to ale jako v případě útěku z Leopoldova. Nezabíjel přímo, ale napomáhal. Když jsem šel Harvana seznámit se spisem, tak mi řekl, že ho to nezajímá, a prý kolik mám na něj času. Během zhruba dvou hodin mi vyprávěl svůj životní příběh. Říkal mi o tom, jak je bili oravské vychovatelky, které zřejmě Romy neměly příliš v oblibě. Dále mluvil i o tom, co zažíval v Ružomberku. Poslouchat tuto část příběhu bylo pro mě dost tvrdé a určitě na to nezapomenu do své smrti,“ vzpomíná na Harvanův příběh.

„Jak sám říkal, tehdy ho měla poprvé akceptovat nějaká vychovatelka. A on ji nakonec začal mít rád. Poprvé v životě totiž pocítil od někoho lásku. Následovala však reorganizace a Harvana z Ružomberka přesunuli do Martina. Říkal mi, že tehdy za ní utekl do Ružomberka, protože mu chyběla. Policisté ho však chytili a strašně zbili. ,A za co mě bili? Za to, že jsem měl v životě poprvé někoho rád?! A že měl poprvé někdo rád mě?!' ptal se Harvan. Slyšet něco takového bylo velmi kruté. Tehdy jsem viděl, že Harvan měl jakési vyšší city, jen nebyly nikdy rozvinuté,“ řekl.

Doporučeno

Dálniční vrah: Své oběti znásilňoval a vraždil ve staré dodávce. Lékařům se přiznal, že při tom zažíval pocit obrovského vzrušení 16. srpna 2018 v 14:22

Harvan se chtěl na svobodě vrátit za dívkou, kvůli které dokázal snášet vězení

„Harvana jsem se ptal, co vlastně plánoval dělat na svobodě. Prohlásil, že mi to nemůže říct, protože si o něm pomyslím, že je blázen. Nakonec ze sebe ale dostal, že chtěl uprchnout do jedné romské osady. Divil jsem se, protože bylo jasné, že by ho tam hledala policie. Říkal mi ale, že když utekl v minulosti z Ružomberka, 3 týdny strávil u Romů na nějaké půdě. Tehdy poznal jednu dívku a tvrdil, že s ní zažil něco, co nikdy nezažil a už ani nezažije.

„Víte, pokud jste zažil takové 3 týdny a někdo vám v té situaci, ve které jsem byl, dá šanci na to, aby se to opakovalo, tak se nedíváte na to, zda budou nějací mrtví a za jakých okolností se to stane. Zkrátka to chcete znovu zažít,“ cituje Vačok odpověď Harvana, který tvrdil, že celou dobu v Leopoldově žil jen ze vzpomínek na danou dívka. „Domnívám se, že pokud by mu byla jako dítěti dána šance a vyrůstal by v jiném prostředí, mohl být z něj úplně jiný člověk,“ prohlásil dále o osobnosti Harvana.

„Harvan se mě během našeho rozhovoru dotázal i na to, jaký soudní verdikt ho čeká. Odpověděl jsem mu, že zřejmě doživotí. Odvětil, že pokud dostane doživotí, tak to skončí. Pokud ale dostane 25 let, tak to ještě zkusí. A nakonec se i oběsil. To je také důkazem toho, že určité svědomí opravdu měl,“ dodal na závěr.

23. června 2009 z vězení oficiálně vyšel první z uprchlíků Václav Fedák. Pro Teraz.sk Fedák řekl, že se mimo vězení cítí dobře a nad mrtvými dozorci pociťuje lítost. „Samozřejmě, že toho lituji. Nevěděl jsem, že mají někoho zabít. Nevěděl jsem, co se stane, takže jsem to nemohl ani nijak ovlivnit. Nikoho jsem nezabil, své jsem si odseděl,“ řekl.

Václav Fedák

Polgári prý vraždy lituje, soud mu však neuvěřil

Rok po něm se čerstvého vzduchu na svobodě nadechl i Vladimír Duda a 13. dubna 2015 z vězení propustili také Dalibora Bajgera. Jako zatím poslední se na svobodu v roce 2017 dostal i Bartolomej Botoš. „Velmi mě těším, že jsem na svobodě a budu se svou rodinou. Chci si užívat další život,“ cituje jeho vyjádření po propuštění Nový Čas.

Tibor Polgári po odpykání si 25 let z trestu odnětí svobody požádal soud o podmínečné propuštění. „Tragickou událost z Leopoldova nepopírám. Hluboce lituji toho, co jsem provedl. Zabil jsem člověka, ten skutek budu nosit po zbytek života. Pobyt ve vězení mě naučil být lepším člověkem. Nejsem bezcitný mafián ani sexuální predátor. Výpovědi znalců jsou nepodstatné chiméry,“ cituje SME vyjádření Polgáriho, který ve vězení dostal 38 disciplinárních trestů.

Soudní znalec vůdce někdejších uprchlíků označil za jednoduchého a čitelného muže s diagnózou psychopatie. Soud proto pochopitelně žádost trojnásobného vraha Polgáriho jednoznačně odmítl. Doživotní trest si dále odpykává i Uriga.

A jaké mají doživotní odsouzenci vlastně šance? Z hlediska dosud známé praxe víceméně minimální. Slovenské zákony sice umožňují i ​​doživotně odsouzeným vězňům po odpykání si 25 let z trestu možnost podání žádosti o podmíněné propuštění, ale žádnému z nich v historii Slovenska zatím soud nevyhověl.

Následkem útěku vězňů a masakru dozorců se změnily také podmínky v rámci leopoldovské věznice. „Po útěku odsouzených byl v tomto ústavu kladen důraz na dodržování právních předpisů upravujících výkon trestu odnětí svobody s cílem, aby byl zajištěn jeho účel. Zajištění kvalitnějšího a bezpečnějšího výkonu trestu odnětí svobody a výkonu vazby ve Sboru vězeňské a justiční stráže Slovenské republiky vyplývalo mimo jiné i z vydání nových zvláštních právních předpisů, respektive z novelizace platných předpisů,“ řekl na závěr Oto Lobodáš.