Nahlédli jsme do romských domácností a byli jsme překvapeni. Nalezli jsme veselé interiéry, slušné bydlení, chuť stavět a pracovat

Před budovou obecního úřadu v Kecerovcích, kde sídlí i pošta, je třetí zářijovou středu rušno. Vyplácejí se sociální dávky. Pohyb je vidět i v nedaleké zastavárně. Výklad uvnitř je plný šperků, mobilů, spotřební elektroniky a různých pracovních nástrojů.

Parta romských teenagerů v mikinách s kapucemi na půl hlavy hraje na autobusové zastávce před bránou na kytary, kolem dvou muzikantů krouží další tři na bajcích. Před úřadem se ze šichty pomalu scházejí jejich rodiče – aktivační obecní pracovníci v oranžových reflexních vestách.

„Je to horší a horší, Romové už začali kupovat domy i v obci,” stěžuje si vystrašená asistentka starosty na obecním úřadě, zatímco čekám na romské koordinátorky, které mě budou provázet po největší místní osadě. Že to už žádná „osada“ není, zjistím o půl hodinu později.

Když za pár dní hledám příčinu předsudků a strachu z Romů, kteří by si podle starousedlíků „neměli“ kupovat domy (a už vůbec ne) ve středu vesnice, v odborné literatuře narazím na termín „bílý úlet“ nebo „white flight”. Tento fenomén je charakteristický četným stěhováním bílého obyvatelstva z oblastí, kde narůstá koncentrace nebělošského obyvatelstva.

Doporučeno

Rozříznutá ústa a tělo na kusy jsou znakem nejbrutálnější vraždy minulého století. Případ Černé Dahlie šokuje dodnes 20. září 2019 v 16:05

Odborník na romskou otázku, slovenský etnogeograf Martin Šuvada tvrdí, že v některých obcích na Slovensku ho už můžeme pozorovat také. Zda má na mysli i největší venkovskou romskou komunitu v košickém kraji v Kecerovcích, to nevím. Podle reakcí některých obyvatel to však tak vypadá. 

Kulturní antropolog Alexander Mušinka z Ústavu romských studií na Prešovské univerzitě tvrdí, že jde o nenormální a nedůvodnou, ale o to silněji zafixovanou představu. Je přesvědčen o opaku – pokud by starostové, obce a obyvatelé změnili přístup a dali šanci mladým romským rodinám byť v domech v centrech obcí, může to oběma komunitám – romské i neromské pouze prospět.

Milionářská čtvrt 

V Kecerovcích s 3600 obyvateli, vzdálených půl hodiny autem od Košic, je 3500 Romů. Žijí ve třech samostatných částech na horním a dolním konci a osidlují i střed vesnice.

Margita Gáborová a Mariana Gáborová jako koordinátorky již sedmý rok v obci rozdělují a organizují práci pro 250 Romů zaměstnaných na aktivační pracích. Kromě toho řeší problémy a pomáhají Romům s každodenními problémy ve třech místních romských komunitách. Zájem o práci ze strany Romů je podle nich velký.

Romské koordinátorky Margita a Mariana a „milionářská“ čtvrť v Kecerovcích

„Ano, jsou zde i problémoví Romové, kteří neposlouchají, ale na druhý den si většinou dají říct. Musíme na ně i trochu zakřičet. Ale máme tu například i bohatou – my tomu říkáme milionářskou čtvrť v obci, kde mají velké domy bohatí Romové, kteří také podnikají,“ říká osmačtyřicetiletá Margita.

Za chvilku už sedíme v autě a vyrážíme do největší romské „osady“, do části obce Kecerovské Pekľany. Žádné chatrče, boudy, lepenku, ohně ani ohořelé či zničené příbytky nevidím. Vidím standardní zděné, jednopodlažní i dvoupodlažní domy, menší domky v řadových výstavbách, kované železné nebo zděné ploty, velké zahrady, zaparkovaná auta a po ulicích se procházející lidi. Žádná zaostalá osada ale normální obytná domovní čtvrt.

Když muž pracuje, máte všechno

Devítičlenná rodina Gáborových zde žije v menším omítnutém zděném domku. Postavili si ho za vlastní peníze už před dvaceti lety. Trápí je jen to, že pod domem stále nemají vypořádané pozemky.

„Jejich majitel se nehlásí ani neplatí daně, tak jsme se se starostou dohodli na provizorních řešeních, postupem času bychom to chtěli vypořádat,“ říká bohemizovanou slovenštinou hlava rodiny, Dezider Gábor, který dlouhá léta pracoval v Čechách.

Každý rok si vyprodukují vlastní zeleninu i brambory. Šedesátník Dezider dnes pracuje jako aktivační pracovník v obci. S vnukem Frederikem – Feďou mi ukazují interiér domu. 

„Máme tu dva televizory, kvůli dětem, když chtějí sledovat pohádky a já sport. Podívejte, to je dcera, žije a pracuje v Německu, za muže má Řeka,“ vysvětluje děda a ukazuje mi fotky na stěně v předsíni.

První rodina Gáborových v Kecerovských Pekľanech, děda Dezider a vnuk Frederik

Z velké zahrady nás vyprovází všudypřítomní štěkající psi. O dva domy níže žije v novém, skromném a zatím neomítnutém domku další rodina Gáborových. Jedna ulice, jedna Fajta, jeden klan.

Třicátníci Darina a Rastislav dostavěli svůj dům loni. Žijí zde se svými čtyřmi dětmi. V prostorné hale s kuchyní je krb s vložkou a teplovzdušnými průduchy. Vedle dětský pokoj a ložnice.

„Mohla by tu být lepší cesta a chybí nám ještě kanalizace, ale jinak se tu žije dobře. Jak se říká, když muž pracuje, máte všechno, když nepracuje, nemáte nic,“ říká Darina Gáborová.

Darina Gáborová a druhá rodina Gáborových v Kecerovcích

Zborov: Naši Romové chtějí pracovat

„Sociální práce a praktická terénní práce v romských osadách musí fungovat. A velmi důležité je předškolní vzdělávání. Když k tomu přidáme školu, komunitní práci a církev, tak by to mohlo jít docela dobře. Bohužel, v praxi spolupráce až tak dobře nefunguje,“ hodnotí přednosta obecního úřadu ve Zborově Peter Hudák ideální představu o práci s romskou – dnes už majoritou – ve Zborově, deset kilometrů na sever od Bardějova. V obci s více než 3500 obyvateli je téměř 1900 Romů. 

„Nejdůležitější je pro ně práce, dnes je už jasné a evidentní, že pracovat chtějí. Hlavně muži ze starší generace, před důchodem si však práci hledají jen velmi těžko. I proto jsme v obci založili tři sociální podniky,“ říká terénní pracovnice Miroslava Némiešiová.

Dům Petra Mika v romské osadě ve Zborově u Bardějova a členové pořádkové hlídky Marek a Marián

„V terénu tu pracujeme dvě. Problém je, že někdy se kvůli množství administrativy a byrokracie do osady dostaneme pouze jeden nebo dva dny v týdnu,“ dodává.

Peter Miko předělává a přistavuje s manželkou ve zborovské osadě malý dům z bílých tvárnic. Pracuje jako operátor výroby na měsíčních turnusech v Čechách. O deváté ráno mě se dvěma členy místní občanské pořádkové služby obce (hlídky MOPS) – Markem Ferencem (35) a Mariánem Cinem (50) zve dovnitř na kávu.

S novým domem pomůže obec

Před domem je velká červená lavice na sezení, uvnitř v kuchyni příjemně teplo, v rohu stojí nová lednice s mrazákem, stěny obývacího pokoje vedle zdobí svaté obrazy i obrázky .

„Všechno si děláme s ženou svépomocí, základ je, abychom měli svůj vlastní dům. Mnoho pozemků pod domy v osadě už obec vypořádala,“ komentuje situaci s bydlením 26letý Peter Miko.

Dřevěný domeček Nory Kováčové o ulici výš sice vypadá zvenku trochu polepeně, nepravidelně a neuspořádaně, ale uvnitř nás překvapí usmívající se paní domácí, dokonale čistá kuchyň, svérázná estetika a veselé barvy pokojů.

Nora Kováčová s manželem si s pomocí obce budou stavět nový dům. Dnes žijí takto

V peci v kuchyni praská dřevo, koncem září už bývají rána na severovýchodě chladná. Světlemodrý dětský pokoj je pomalován pohádkovými postavičkami, nad postelemi je zavěšena tmavomodrá kytara.

„Bydlí nás tu pět, já s manželem, dvěma syny a dcerou, právě jsem ji odvedla do školy, chodí do prvního ročníku. Manžel dělá tady nahoře na Zborovském hradě. Příští rok jdeme stavět vlastní dům, pomůže nám obec, bude to z projektu Domov," dodáváNora.