Zvířata a lidé se odtud vracejí v jiné podobě a nevinná rodina se stane terčem nadpřirozených událostí. Nízký rating a nezajímavý scénář tě vůbec ničím nepřekvapí a pokud sis oblíbil předlohu, zřejmě budeš zklamaný. Film zachraňuje jen sympatické obsazení a vizuálně podmanivá atmosféra.

9. Brightburn (režie: David Yarovesky) 

Jaký by byl Superman, kdyby se vydal temnou cestou? Nízkorozpočtový Brightburn má skvělý námět a rating R dovolující gore sekvence se spoustou krve a nechutností. Navzdory této výhodě se z atraktivního počinu stal jen klasický průměr s přímou dějovou linií, který sice neurazí, ale vícekrát si ho určitě nezkoukneš. 

Na druhou stranu díky krátké stopáži ubíhá poměrně rychle a výrazně mu pomáhá i strhující tempo. Pokud by se režie a scénáře chopil někdo zdatnější, byli bychom svědky pořádné jízdy. V tomto případě jde opravdu jen o řadové béčko a nás mrzí, že to nedopadlo lépe a tento námět zůstal takříkajíc promrhaný.

8. Happy Death Day 2U (režie: Christopher Landon) 

Happy Death Day byl teenagerským příběh se zakomponovanou časovou smyčkou a tajemným vrahem s maskou, který nás sice zabavil, ale nijak se nevytáhl. Snímek s necelým pětimilionovým rozpočtem si ale vydělal velmi slušných 125,5 milionu a studiu bylo jasné, že by si diváci chtěli podobně šílenou psychologickou hru zopakovat. 

Druhá část opět nahlíží do nevšedního života hlavní představitelky, avšak stává se o něco komplexnější a nápaditější. Režisér Landon pracuje více s humorem a sebevražedné scény jsou ironicky ty nejzábavnější. Jde především o popcornovou zábavu bez pořádného strašení, což mladším divákům může stačit, ale ti otrlejší jen zakroutí hlavou.

7. Annabelle Comes Home (režie: Gary Dauberman) 

Annabelle je v dnešním světě duchařin jakousi značkou. Zatímco originální spin-off byl jen slabým odvarem ságy The Conjuring, režisér David F. Sandberg dvojku vyzvedl vysoko nad stanovenou laťku a my jsme byli přirozeně zvědaví na třetí část. Třetí Annabelle má solidní rozjezd s přítomností manželů Warrenoů, avšak kvalitou zapadá někam do pomyslného středu.

Řemeslně jde o kvalitně odvedenou práci, ať už mluvíme o atmosféře nebo samotné kameře. Snímek však kulhá v hlouposti jistých scenáristických berliček a zaměřuje se spíše na širší (zároveň mladší) publikum, díky čemuž výrazně povoluje na strašení. Mnoho forem zla se zde dostává k životu, avšak nenadělají téměř žádnou škodu.

6. IT: Chapter Two (režie: Andy Muschietti) 

Druhá kapitola dorazila po roční odmlce a předtím, než se dostala na plátna kin, nás vystrašila oznámením své stopáže v podobě skoro tří hodin. Mladí hrdinové v jednotce odolaly klaunovi Pennywiseovi, avšak zlo zůstalo naživu a po 27 letech se vrací na scénu. Tvůrci slibovali, že ve strašení a na atmosféře přitlačí, ale měli jsme pocit, že se vůbec nepředvedli.

Každý ze skupinky dětí se vydal vlastní životní cestou, ale návrat Pennywise je přinutí opět spojit síly a jednou provždy s ním skoncovat. To se přirozeně podaří, ale s využíváním prvků z jednotky a absencí pořádně strašidelných scén. Ty jsou nahrazeny digitálními příšerami, což na diváka prostě nefunguje. Druhá kapitola na druhou stranu nenudí ani chvíli a má své světlé momenty, o tom žádná. Něco jí ale výrazně chybí.

5. Crawl (režie: Alexandre Aja) 

Režisér Aja stojí za velkými moderními hororovými klasikami jako Hills Have Eyes či Mirrors. Jeho poslední počin by někomu mohl připomenout nedávné Shallows od Jaumea Collet-Serra, avšak nevšedního antagonistu zde hrají právě aligátoři. Crawl je zasazeno do úzkého prostoru, je plný napětí a vynikající Kaya Scodelario hrající plavkyni podává skutečně solidní výkon.

Někdo by mohl podotknout, že Alexandre Aja používá méně gore a krvavé scény spíše zakrývá tmou nebo vodou. I přesto jde o skutečně zábavnou a díky kratší stopáži intenzivnější jízdu, která sice nešokuje, ale dostatečně zaujme.

4. Ready or Not (režie: Matt Bettinelli-Olpin, Tyler Gillett) 

Mladé osiřelé děvče jménem Grace čeká svatba, která jí jednou provždy změní život. Vydat se za okouzlujícího a úspěšného Alexe je jejím životním snem a pocit lásky jí brání vidět fakt, že její nová rodina není úplně obyčejná. Po svatbě si s ní musí zahrát hru na schovávanou, aby potvrdila, že se stala její součástí.

Nebude to však jen nevinná dětská hra. Když členové rodiny vytáhnou zbraně, nevěsta pochopí, že jde do tuhého a rozhodne se bránit. Opět jde o zajímavý a na sledování zábavný námět jakési domácí vyvražďovačky obohacený o občasný humor. Určitě mu dej šanci.

3. Doctor Sleep (režie: Mike Flanagan) 

Sequel kultovního Shiningu vzbuzoval obavy, protože v dnešní době existuje málo filmů, které i s odstupem času umí skvěle naladit na originální počin a přinést kvalitní pokračování. Režisér Flanagan momentálně patří mezi ty zkušenější hororové režiséry, což dokázal i v posledním seriálovém The Haunting of Hill House a v tomto případě ani zdaleka nezklamal.

Pokračování vzdává hold jednotce a fantastický Ewan McGregor společně s Rebeccou Ferguson jsou skvělými tahouny filmu. Flanagan ve dva a půl hodiny dlouhé stopáži dokázal vyprávět poutavý a nápaditý příběh doplněný o pochmurnou atmosféru a je jen škoda, že si ho v sálech kin neužilo více diváků.

2. Us (režie: Jordan Peele) 

Jordan Peele se po úspěšném a na hlavní oscarovou kategorii nominovaném Get Out posunul k dalšímu projektu a opět šlo o netradiční záležitost. Děj snímku má v hledáčku na první pohled ničím výjimečnou rodinu, kterou uprostřed noci začne terorizovat čtveřice osob v červeném oděvu.

Us je mistrovským a komplexním dílem se spoustou skrytých významů a příběhových zvratů. Při sledování sám nemáš šanci tušit, jakým směrem se děj ubere dále. Myšlenky hodné zamyšlení a společenský přesah jsou kladným přínosem, ba co víc, občasný a dobře zasazený humor má na kontě i jednu z nejvtipnějších scén letošní kinematografie. Skoro z toho bylo první místo, ale více členům redakce učarovalo něco jiného.

1. Midsommar (režie: Ari Aster) 

Aster a produkční studio A24 opět zabodovali, přestože u nás v redakci nebylo jednoznačné, který film z finální dvojky usedne na první místo. Midsommar je v první řadě velmi netradičním hororem a dovolíme si říci, že ho doprovází obrovské množství diváků s nechutí či odchodem v polovině promítání. 

Režisér si nadále buduje kariéru odlišnou cestou a jeho koncept hororu za bílého dne je originálním skvostem, který i přes svou stopáži a krásnou kameru ani chvíli nenudí. Sympatické herecké osazenstvo doplněné jedinečnou atmosférou a napětím sice má své chybičky, ale jako celek funguje na výbornou a po zhlédnutí něj jen tak nezapomeneš.

BONUS: The House That Jack Built (režie: Lars von Trier) 

Trier je jeden z režisérů, kteří mající na kontě několik šokujících počinů. U vrahovi Jackovi to platí dvojnásob a svou abstrakcí či myšlenkami tě v jistých momentech donutí přemýšlet, zda jsou události na plátně vůbec brány vážně. Jeho postava je šílencem, pro kterého je každá vražda uměleckým dílem a zatímco spěje k dosažení pro sebe dokonalé vraždy, stává se stále více a více zranitelnějším.

Režisér opět komponuje film klasicky podle svých vnitřních pocitů, sebaobhajoby, ale i úzkosti. Mozaika protkaná studií lidského zla tě bude bavit a budeš o ní přemýšlet, ale v jistých momentech budeš velmi šokován až znechucen. Ale takový je Lars von Trier.

Který horor ti v žebříčku chyběl? Nezapomeň nám dát vědět do sekce komentářů a zahlasuj v anketě níže.