Vrať se s námi do éry, která hororu přinesla lidskou tvář.
Horor je jedním z nejstarších žánrů. Od stovky let starých obrazů, přes gotické novely až po dnešní torture porn snímky nás vždy fascinovala hrůza v umění. Jenže to, co děsilo diváky v začátcích kinematografie už v dalších desetiletích omšelo a lidé potřebovali víc explicitní záběry.
V našem článkovém seriálu jsme tě po dekádách zmapovali, jak se tento pozoruhodný žánr vyvíjel a jaké přelomové filmy jej utvářely. Začali jsme obdobím 20. a 30. let, kdy černobílá hrůza dostala zvuk a na scénu se drala universalovská monstra. Navázali jsme 40. a 50. lety, která značila konec monster movies a představovala přechodné období, po němž začala hororová monstra dostávat tvář člověka.
V dnešním výběru se podíváme na 20 nejlepších hororů 60. a 70. let. Období, kdy ve filmech začala téct krev, sexuální násilí přestalo být tabu a zlo nebylo odsouzeno k prohře. Tato éra zplodila nejednu perlu hororových vod, které vstoupily do učebnic hororu.
Psycho (r. Alfred Hitchcock, 1960)
Novou dekádu otevřel jeden z nejlepších hororů, ne-li filmů všech dob. Mistr hororu v něm naplno ukázal svoji sílu a tehdejšímu mainstreamovému divákovi naložil na bedra nevídanou dávku napětí. Po skvělém Vertigu a dobrodružném North by Northwest se rozhodl odvyprávět příběh duševně nemocného majitele motelu v zapadlém koutě USA, který žije se svou matkou ve vile na kopci.
Jednoho dne se u něj ubytuje krásná Marion Crane a už se nikdy neukáže. Po jejích stopách vyráží soukromý detektiv a sestra zmizelé dívky. To, co objeví je hrůzné tajemství a jeden z nejlepších a bohužel i neprofláklejších twistů v historii filmu. To vše je odvyprávěno na pozadí mrazivé hudby Bernarda Herrmanna, která je jen třešničkou na geniálním kousku kinematografie.
Šmírák (Peeping Tom, r. Michael Powell, 1960)
Dnes již legendární snímek se v době svého vydání dočkal zdrcující kritiky. Do té doby uznávanému britskému režisérovi Michaelu Powellovi skončila kariéra a už se uplatnil jen v televizní tvorbě. Až postupem času kritici ocenili důležitost jeho díla, které v nesprávný čas vsadilo na výborný koncept.
Hlavním hrdinou hororu je duševně nemocný zaměstnanec filmového studia, příležitostný pornograf a hlavně voyeur. Rád šmíruje a jeho snem je zachytit smrt na kameru. Film je sondou do jeho mrzké duše, a i když nabízí pár nechtěně směšných momentů, stále jde o velký průlom v kinematografii, který ve své době nemohl být pochopen.
Co se vlastně stalo s Baby Jane? (What Ever Happened to Baby Jane?, r. Robert Aldrich, 1962)
Život herců a hereček, jejichž kariéra již pohasla a veřejnost o ně ztratila zájem, musí být smutný. Alespoň tak nám jej v roce 1950 vylíčil Billy Wilder v kultovním Sunset Blvd., filmu, jemuž se tento horor v mnohém podobá. Akorát zde se tlačí více na pilu a ústřední hrdinky jsou dvě.
Baby Jane Hudson je bývalou dětskou pěveckou hvězdou, jejíž sláva brzy pohasla a její věhlas daleko předčila její sestra Blanche, filmová hvězda, která je po automobilové nehodě upoutána na vozíčku. Obě spolu žijí svou minulostí v obrovském prázdném domě. Baby Jane je zahořklá a své sestře nedokáže odpustit její slávu a neustále ji terorizuje, fyzicky týrá a propadá do naprostého šílenství v touze změnit nezměnitelné – svoji minulost.
Strašení (The Haunting, r. Robert Wise, 1963)
The Haunting je nejoblíbenější horor Martina Scorseseho a kultovní podívaná, která naplno ukázala, jakou sílu má neviděné zlo. Legendární duchařina je sice na dnešní dobu příliš zdlouhavá a daleko více se v ní mluví než straší, ale její atmosféra je i po padesátí letech velmi dusná.
Partička parapsychologů se pokouší vysvětlit záhadné zlo ukrývající se v obrovském opuštěném domě. Brzy ale zjistí, že na prozkoumání jevu kolem nich jim encyklopedické znalosti stačit nebudou. A ty budeš cítit po celou stopáž příjemné mrazení v zádech, a to přesto, že žádného bubáka neuvidíš.
Ptáci (The Birds, r. Alfred Hitchcock, 1963)
Alfredu Hitchcockovi se říká mistr napětí, a v případě tohoto snímku k němu toto označení sedí dokonale. Kultovní film s půvabnou Tippi Hedren v hlavní roli tě hned na začátku chytne a postupně kolem tebe začne budovat stále hutnější atmosféru. Scénář je přitom spíše béčkový.
Vypráví o městečku, jehož obyvatelé se stanou obětí splašených ptáků, kteří začnou útočit na vše živé pod sebou. Jenže nebyl by to Hitchcock, aby filmu nevtiskl svůj geniální rukopis a neudělal z něj jednu z nejnapínavějších epizod kinematografie. Ale remake by se vlastně docela hodil. Na vizuálních efektech Ptáků se zub času už projevil.
Ples upírů (The Fearless Vampire Killers, r. Roman Polanski, 1967)
Bláznivá komedie od Polanského, která je poněkud nemastně neslaně namixovaná s hororem má své mouchy, ale i tak jde o prvotřídní zábavu. Vypráví o profesorovi a jeho studentovi, kteří se společně vydají pátrat po upírech.
Stopy nemrtvých je zavedou až do Transylvánie, kde se dostanou do hradu plného upírů. Brzy zjistí, že jde o lest, ale i tak se rozhodnou dostát svým upírobijským touhám a zachránit mladou krásnou dívku. O půlnoci se pak zaplétají do slavnostního plesu. A diváci se dočkají celé řady vtipů a parodizujících momentů, které jsou vtipné i méně vtipné.
Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead, r. George A. Romero, 1968)
Debutový snímek George A. Romera sice není prvním zombie filmem, ale je prvním hororem, v němž jsou nemrtví zobrazeni jako kanibalové. Tento snímek definoval jeden z nejoblíbenějších žánrů hororu a je i dnes, po 60 letech skvělou podívanou.
Nejde o bezduchou zábavu, ale o kritické a filozofické dílo, jež kdysi uhranulo svou brutalitou a dodnes fascinuje zejména svým šokujícím závěrem. George A. Romero svůj první film už nikdy nedokázal překonat.
Rosemary má děťátko (Rosemary's Baby, r. Roman Polanski, 1968)
Jeden z nejlepších hororů všech dob s perfektním soundtrackem a geniální Miou Farrow v hlavní roli je dodnes ukázkou toho, že zlo nemusí být explicitně zobrazeno, aby divák pociťoval strach. Společně s hlavní hrdinkou ztratíš představu o tom, co je realita a co jen iluze.
Rosemary totiž otěhotní a sama v novém bytě začíná nabývat dojmu, že její dítě je satan a její sousedé okultistický spolek, který ji zneužil při svém rituálu. Od počátku do konce netušíš, zda s hlavní hrdinkou jen cloumají hormony, nebo se skutečně chystá porodit satana.
Rituál (The Wicker Man, r. Robin Hardy, 1973)
Pokud jsi viděl remake s Nicolasem Cagem, pusť jej z hlavy. Původní film je něco úplně jiného a pro mainstreamového diváka není vhodný. Jde o bizarní příběh s muzikálovými vložkami, který se může chlubit zejména osobitou atmosférou.
Příběh snímku následuje policistu Howieho, který přijede na skotský ostrov pátrat po zmizelé dívce, jen aby zjistil, že zde úřaduje podivná sekta, která chystá rituál. A on sám se na pevninu nikdy vrátit nemá.
Vymítač ďábla (The Exorcist, r. William Friedkin, 1973)
Kult. Přelom. Vrchol hororového žánru. Toto dílo si zaslouží všechna myslitelná superlativa. Dokázalo totiž zanést hrůzu do našich domácností, z nevinné holčičky udělalo monstrum a dotáhlo svůj potenciál na nejvyšší úroveň.
Vypráví o dívence, kterou posedne ďábel, začne napadat své okolí a nakonec se dopustí vraždy. Její matka nakonec přivolá vymítače, který má být poslední záchranou. Vše se odehrává v mrazivé, mlhavé atmosféře a oči diváka jen lpí na skvělých hereckých výkonech.
Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chainsaw Massacre, r. Tobe Hooper, 1974)
Film, který v mnohém předběhl svoji dobu. Všechny jemu podobné snímky dnes už ztratily na své děsivosti a některé jsou směšné, ale Texaský masakr zraje jako víno a nabízí i po desítkách let děsivou podívanou. Násilí se přitom v drtivé většině případů odehrává mimo kameru. Ten pravý děs je psychologický.
Tento legendární počin, který popularizoval subžánr exploitation, pojednává o skupině výletníků, která narazí na rodinku úchylných kanibalů. A nemusíš dlouho hádat, jak to s nimi dopadne.
The Rocky Horror Picture Show (r. Jim Sharman, 1975)
Tento muzikál s hororovými prvky neuznává žádné hranice. Umně paroduje béčkové filmy a přichází s jednou bizarností za druhou. Netradiční je už sama dějová premisa.
Hlavní hrdiny tvoří manželský pár, který náhodou zavítá do obydlí doktora Frank-A-Furtera. Transvestity, který chystá výroční party. Zpívá se, tančí se, vtipkuje se a hlavně se na celý tenhle bizarní kolotoč skvěle kouká. Není divu, že se tato šílenost časem stala kultem.
Čelisti (Jaws, r. Steven Spielberg, 1975)
Opět máme co do činění s kultem, který by měl vidět každý. Mistrovské dílo stálo u zrodu řady filmových klišé a zapříčinilo, že se turisté báli žraloků i v mělkých vodách. Čelistem vlastně nejde vytknout vůbec nic.
V první půli skvěle pracují s budováním napětí a v druhé roztáčí kolovrátek hrůzy, která je jen umocněna díky živelným hereckým výkonům hlavních hereckých představitelů. Bezchybnost snímku jen umocňuje výborný soundtrack Johna Williamse.
Carrie (r. Brian DePalma, 1976)
První příběh Stephena Kinga převedený na plátno se vydařil asi nejlépe ze všech adaptací jeho hororů. Sissy Spacek byla výbornou volbou do hlavní role a především závěrečná část filmu dodnes představuje otevřenou učebnici filmové školy.
Naplno v ní totiž exploduje vztek a touha po pomstě, které v hlavní hrdince živily její tyranizující spolužačky. Carrie je příběh o životě šikanované středoškolačky, která to nemá doma lehké a nikdo jí nepomůže. Musí si tedy vystačit sama.
Přichází Satan! (The Omen, r. Richard Donner, 1976)
Pokud toužíš po čistokrevném hororu s originální dějovou linkou a příjemně mrazivou atmosférou, The Omen je nejlepší volbou. Jde o režijně, herecky i scenáristicky dospělé dílo, které doprovází hutný soundtrack a jemuž se dá vytknout máloco. Snad jen první polovina může být zdlouhavější, ale zároveň je podstatná pro budování napětí, které ve finále výrazně graduje.
Hlavní postavou tohoto hororu je malý chlapec Damien, který je adoptivním synem vlivného muže. Kolem něj se ale začínají dít nevysvětlitelné věci, lidé záhadné umírají a jeho otec na konec dochází k hrůznému zjištění, že jeho adoptivní dítě je ztělesněním Satana.
Suspiria (r. Dario Argento, 1977)
Z tohoto výběru jednoznačně vizuálně nejpodmanivější snímek. Hraje třemi barvami – zelenou, červenou a modrou. Každá zosobňuje jinou atmosféru a podtrhuje mystičnost děje. Hlavní hrdinkou filmu je Američanka, která přijíždí do německé baletní školy. Časem ale zjišťuje, že v ní není něco v pořádku a že se z ní jen tak nedostane.
Okultní vyvražďovačka už sice časem trochu ztratila, ale stále je silná v jednotlivých scénách a především v hudebním doprovodu, který patří mezi nejlepší na poli hororového filmu.
Dotek Medúzy (Medusa Touch, r. Jack Gold, 1978)
Tento britský thriller s prvky hororu patří mezi tu nejmrazivější podávanou z mysteriózního spektra. Filmem prostupuje zlo, které v sobě ukrývá postava Johna Morlara, jehož kdosi udeřil tupým předmětem do hlavy, čímž jej uvrhl do kómatu.
Pozadí napadení a děsivé pravdy, která za ním stojí, odhaluje detektiv pomocí dlouhých rozhovorů a vzpomínek, jimiž je pomalu naplňována skládanka, která vrcholí monumentálním závěrem.
Halloween (r. John Carpenter, 1978)
Veledílo Johna Carpentera je klasikou, kterou nedokázal předčit ani jeden z remaků a četných pokračování. Režisér a zároveň tvůrce fenomenálního soundtracku v tomto zakladateli žánru slasher představil postavu Michaela Myerse, psychopatického vraha, který se jeví být až nesmrtelným.
Uteče z nápravného zařízení a zamíří na předměstí malého amerického města, kde se pustí do vraždění mladých pohledných středoškolaček. Zní to jako klišé, ale Halloween byl v tomto ohledu první.
Nosferatu – Fantom noci (Nosferatu the Vampyre, r. Werner Herzog, 1979)
Příběh o hraběti Draculovi od Brama Stokera se dočkal celé řady filmových zpracování. Tato s fantastickým Klausem Kinskim v ústřední roli je remakem němé verzi z roku 1922. Je akorát zahalena do moderního hávu.
Přichází ale s vlastním autorským vyprávěním, které je příjemně mrazivé a poutavé od začátku do konce. Nemluvě o namaskování Draculy, který vypadá opravdu hrůzně.
Vetřelec (Alien, r. Ridley Scott, 1979)
70. léta uzavírá právoplatný člen zástupce zlatého fondu kinematografie. Ridley Scott stvořil geniálně odpudivé vesmírné monstrum a chytře jeho řádění zasadil do komorní atmosféry.
Místo otevřené vyvražďovačky nám tato klasika nabízí stísněnou atmosféru, v níž se nachází sedmičlenná posádka vesmírné lodi. Nikdo z nich nemůže proti mnohonásobně silnějšímu stvoření obstát. Samozřejmě krom nesmrtelné Ellen Ripley v podání Sigourney Weaver.
Bonus: Spalovač mrtvol (r. Juraj Herz, 1968)
Neuvěřitelně silné dílo naší kinematografie, které ihned putovalo do trezoru. Nijak mu to ale neuškodilo. Rudolf Hrušinský je nadále ve své roli ďábelsky přesvědčivý a člověk jen lapá po dechu při sledování geniální filmové řeči Juraje Herze.
Spalovač mrtvol takřka věrně kopíruje stejnojmennou knihu od Ladislava Fukse a vypráví o šéfovi krematoria, který se nechá zmátořit nacistickou propagandou a uvěří, že patří k nadřazené rase.
