Pražský tramvaják: Před nosem jsem už někomu zavřel, ale nikdy to není schválně. Jednou mě cestující držel za kravatu (Rozhovor)

Je to první velké síto uchazečů. Nejtěžší věcí je test osobnosti, což tvoří několik set otázek, kde člověk velmi detailně vypovídá o různých kruzích, ke kterým se jednotlivé otázky neustále vrací. Psycholog potom porovnává výsledky s šablonou, kde pozná, jestli si to daný uchazeč nepřikrášlil. Druhá komplikovaná věc je pak test pozornosti, který se teď ale už prý dělá na počítači.

Vy jste ho dělal jinak?

Já ho dělal ještě na papíře. Představte si papír A2, na kterém jsou čtverečky s různými vyplněními. Jeden má třeba vyplněný horní roh, další má dolní roh. Čtverečků je asi sto a řádků dvacet pět a na každou minutu musí zaškrtnout různými symboly jednotlivé čtverečky podle toho, jak vypadají. Jde o to ne zaškrtat jich co nejvíce, ale co nejmíň chybových. Dělá se to asi dvacet minut a už po nějaké chvíli to začne být těžké. Člověk škrtá špatně, dělá chyby.

K vašemu povolání nepotřebujete volant. Co ale jako řidič standardně všechno ovládáte? Do jaké míry je to automatizované?

Některé automatizmy si můžeme pustit – třeba automat na zavírání dveří, což mají nejmodernější tramvaje. Všechny tramvaje mají automat hlášení zastávek, ale dá se to vypnout. Já používám jen ten automat zavírání dveří, ale jen v zimních měsících, aby se zbytečně nevětralo teplo.

 
Ono to pozná, že už nikdo nenastupuje?

Tak jsou čidla a po pěti sekundách tramvaj sama umí zavřít dveře. Ale to je všechno.

 
Jinak už to řídí řidič?

Všechno je to už řidič. Zrychlování, zpomalování. Je to takový další level řízení auta, kdy člověk musí mít koordinaci pohybu nohou, rukou, očí, hlavy.

Jak moc je potřeba svůj životní cyklus přizpůsobovat práci? Máte profesní deformaci?

Naprosto. Práce mi diktuje život doslova do poslední sekundy. Kdy chodím spát, kdy vstávám. Na druhou stranu – není to tak, že by každý den byl stejný. Vynikající na tom je, že každý den není stejný a ani každé kolo, které jezdím s tramvají, není stejné. Mám dneska pětikolovou linku 11. Jedno kolo je narvaná, v dalším vezu pár lidí a zítra mám zase jinou linku.

Jaké linky obsluhujete?

Všechny. Dovídáme se to týden dopředu. Informace nám chodí mailem, kde je číslo linky, čas a místo začátku a konce směny a přestávky na trati.

Co váš běžný den? Jak vypadá?

Pokud mám ranní, tak vstávám ve tři ráno, to je jenom rychlá vstávačka, obléknout se do uniformy, možná snídaně… já teda nesnídám, protože můžu vám říct, že takhle brzo člověk opravdu hlad nemá. Pak jezdí přidělenou směnu, která končí během druhé hodiny odpoledne. Poté přijdu domů a jdu brzo spát, protože ráno zase vstávám. Společenský život neexistuje. 

A při odpoledních směnách?

Při odpoledních směnách, například polonocích, to jsou vlastně ty nejdelší odpolední, to je většinou tak, že se končí po půlnoci, popřípadě ve dvě, takže do postele se dostanu tak ve tři hodiny ráno.

Jak to kloubíte s osobním životem, případně partnerkou?

Už na to musí být zvyklá. Osobní vztahy hodně trpí, pokud jeden z partnerů s tím není ztotožněný, že řidičům jejich práce naprosto diktuje denní rytmus života. Hodněkrát se proto stává, že se řidiči seznámí navzájem a jsou v páru, protože si rozumí a chápou, co je to za povolání.

Když přijedete z jedné konečné na druhou, tak máte pauzu?

Některé linky mají přestávky na konečných, ale většinou se dá říct, že na konečných v pracovní den je jen málo času, vlastně jen na vyrovnání případného zpoždění. Přestávky čerpáme na trati. 

A jaká linka je nejdelší?

Nejdelší na délku je linka 10, která má zhruba hodinu a deset minut s tím, že úplně nejdelší je šestnáctka, když jezdí až do Řep, ale ona většinou končí na Kotlářce. Ta má hodinu a čtvrt.

 
Fascinuje mě ta časová přesnost, se kterou musíte přistupovat k práci. Stalo se vám někdy, že jste zaspal?

Jasně, to se stane někdy každému.

Co se v takových případech děje?

Podle toho, kdy se člověk vzbudí a ještě to třeba nějak stíhá, tak běží do práce, vynechá třeba čištění zubů a dodělá to pak v práci. Když je to extrémní zaspání, tak mě z postele tahá výpravčí, protože jemu se nahlašujeme a má seznam řidičů, kteří musí přijít do práce. Když mu nepřijdu, tak mi zavolá, vzbudí mě.

A potom?

Tramvaj musí vyjet, takže v každé výpravně čekají tři zálohoví řidiči, kdyby se něco stalo. Kdyby tramvaj nevyjela, tak podnik platí velké pokuty. Když se opozdilec dostane do práce, tak tu zálohu pak někde vystřídá a mám o to kratší směnu a přijde na mě nějaké hlášení. Já měl štěstí, že to nikdy nebylo nic hrozného.

Máte nějakou oblíbenou linku?

Ty nejdelší. Za jednu směnu neudělám tolik kol a tak mi to nepřijde pořád tak dokola. Když je to víc jak na čtyři kola, tak je to dlouhý a dnes těch pět kol je na mě moc.

Jaké jsou nejrizikovější lokace?

Vzhledem k nehodám v centru, ty nejkritičtější máme přímo označené vykřičníkem s čísly na návěsti. Ty jsou třeba na Národní třídě, u Štěpánské, na I. P. Pavlova. Jezdí tam hodně tramvají a řidiči aut nedávají pozor, takže nehody jsou bohužel časté.

Nadáváte někdy na řidiče?

Já vůbec. Před lety jsem si uvědomil, že na výplatní pásce nemám položku rozčilování se nad dopravní situací, takže i když to zdánlivě vypadá, že se rozčílím, třeba zveřejním nějakou fotku na Twitteru nebo udělám video na YouTube, tak je to jenom tam.

Stala se vám někdy nehoda?

Stala, vždycky šlo o nepozornost řidiče auta. Stala se mi i nehoda železniční, což je střet tramvaje s tramvají. Tam jsem měl i jednu zaviněnou, kdy jsem nedobrzdil za stojící tramvají v zastávce. On už se rozjížděl a já předpokládal, že odjede, takže jsem pustil brzdu, ale on prudce zabrzdil a já to nečekal a vrazil do něj. Bylo to prakticky beze škody a už je to více jak deset let.

 
Bolelo to?

To ani ne, to bylo už v malinkaté rychlosti, ale rána jak z děla to samozřejmě je. U tramvají stačí málo, každý náraz je znát.

Proč řidiči tramvají někdy zvoní při výjezdu ze zastávky?
Aby chodci věděli, že se tramvaj rozjíždí a už by neměli vstupovat na koleje.

Srazil jste někdy člověka?

Bohužel ano. Mladá dívka se snažila doběhnout tramvaj v protisměrné zastávce, ale nevšimla si, že se blížím já. Chvilku stála ve skupince lidí, kteří čekali na semaforu, ale pak udělala osudové rozhodnutí a vstoupila mi přímo do cesty. Trefil jsem ji pravým bokem kabiny. Měla lehký otřes mozku, zlomenou klíční kost a pohmožděný loket. Proto nemám ty dobíhající lidi rád.

Co když se někomu z kolegů stane, že mu někdo skočí pod kola a zemře? Máte nějakého psychologa, který vám pomáhá?
Psychologickou poradnu máme a asi se snaží těmto kolegům pomoct. Pro řidiče je to hodně těžké, mnoho kolegů i po nezaviněné tragické srážce s chodcem raději skončí. To nervové vypětí je nesmírné, protože ten pocit bezmoci, kdy se blížíte k člověku a můžete jen zvonit a brzdit, je strašný.

Jaká je brzdná dráha tramvaje?
Pro mnoho lidí začínajících v kurzu řidiče tramvaje je ta brzdná dráha překvapivě velmi dlouhá. Záleží na mnoha okolnostech, na počasí, na obsazenosti vozu, na typu tramvaje. Stará plně obsazená T3 na podzim při jízdě z kopce vyšší rychlostí má brzdnou dráhu několik desítek metrů.

Jak moc je možné reagovat, když vám někdo vběhne do cesty? Co v takovém případě děláte?
Reagujeme prakticky okamžitě. Brzdíme vším, co máme, a zvoníme pro případ, že si člověk všimne a uskočí. Pokud vidíme, že je srážka neodvratná, tak si třeba i zakřičíme. Při tragické srážce u I. P. Pavlova, kde zahynuli na místě dva lidé jdoucí na červenou, byla reakční doba řidiče 1 sekunda a i na videu je vidět, že nemohl vůbec nic dělat, ti lidé vyšli zpoza protijedoucí tramvaje.

Jak se vy sám v osobním životě odreagujete od tak psychicky těžké práce?
Mám takovou povahu, že dokážu hodně věcí zapomenout ještě než přijdu domů, takže si tzv. „netahám práci domů“. Ale nejlepší odreagování je pro mě procházka přírodou s manželkou úplně mimo civilizaci.

 
Řídíte i noční tramvaje? Jsou to lepší směny než denní?

Kdybych měl porovnat noční a ranní směny, tak vzhledem k tomu, že já jsem sova, tak mám radši ty noční.

Jsou klidnější?

V pátek a sobotu rozhodně ne. To je strašnej bordel. Ale třeba takové pondělní noční jsou dobrý.

Musíte budit spáče na konečných?

To budím i přes den, i na odpoledních. Stává se to. Přijdu k němu a řeknu, že je konečná.

Chápou to?

Musí. Oni to ví.

 
Stalo se vám někdy, že to nechápali?

Jednou se mi to stalo. Je rozdíl, jestli přijdu na konečnou a potom jedu zase do města. To vystoupí ti lidi vždycky, s tím jsem problém neměl. Někdy mi to přesvědčování zabralo i pět, deset minut.

Vždycky jsem je ale přesvědčil, že chtějí vystoupit, že volat tu policii opravdu není dobrej nápad. Mně se jednou stalo, že jsem policajty musel zavolat. Zatahoval jsem do vozovny, stál před vratama a zdržoval tam provoz. To už člověk prostě musí zasáhnout. Policajti přijeli a museli ho vytáhnout ven.

Byl ten člověk agresivní?

Ne, naopak. Už spal a nešel probudit. Většinou to lidi předstírají, aby prodloužili pobyt ve voze, protože já kolikrát vidím v zrcátku, že se ještě hýbou a potom na konečné k nim přijdu a oni dělají, že spí.

Zažil jste někdy při práci strach?

Strach o své zdraví jsem neměl nikdy, ale občas se řidič něčeho lekne nebo se třeba obává, jestli jede správným směrem.

Jsou lidi vůči vám agresivní?

Děje se to. Vyloženě slovní konflikt mám tak jednou za měsíc, kdy je to tak, že si na mně člověk potřebuje vybít zlost, ale nechce úplně bouchat. Jsou to případy slovní agrese, kdy tramvajákovi prostě potřebuje říct, že je to svi*ě. Kolikrát ani nevím, proč mi to říká, ani nevím, o koho jde. Fyzická agrese, to se stalo asi v pěti případech.

Pět lidí se vás pokusilo napadnout?

Jeden už mě doopravdy držel i za kravatu.

Kvůli čemu?

Nechtěl vystoupit. Nic víc.

Co se stalo? Jak jste to nakonec vyřešili?

Nakonec mě pustil. Nevím, co se mu tenkrát honilo hlavou, bylo to za bílého dne na Vypichu, všude spoustu lidí.

Drží řidiči při sobě? Všiml jsem si, že se všichni řidiči zdraví, ale pak třeba vidím některé, kteří se nepozdraví a říkám si, jestli nejsou náhodou pohádaní.

Někteří řidiči nezdraví. Prostě se soustředí na tu jízdu. Už v kurzu nás učí, abychom to nedělali, ale člověk to tak nějak dělá, protože je to hezký a občas se i navzájem známe, rádi se vidíme a klidně se pozdravíme na trati i desetkrát. Zdravíme se ale, i když se neznáme, tramvajáků je přes tisíc.

 
Máte ještě nějaké podobné komunikační vychytávky mezi sebou?

Máme slang – třeba používáme slovo „tágo“. To je vlastně ta tyč, kterou přehazujeme výhybky. Pak se říká „prodloužím si štítek“ – to v případě, že zatáhnu pozdě a potřebuju si prodloužit směnu. Papír, kam to píšu, je výkaz, slangově štítek. Když střídám, tak si musím protáhnout štítek.

Jaká byla vaše nejdelší směna?

Oficiálně 12 hodin a 59 minut, protože to je dle zákona.

Chápu. Při jakých příležitostech se směna může takto prodloužit?

Takovou směnu jsem měl o povodních 2013, kdy se jezdilo na XA nebo na XB, protože nejelo metro. To řidiči jezdili, jezdili a jezdili a až se mu blížily tyto hodiny, tak zavolal na dispečink a tam mu dispečer zavolal střídání.

Bylo tam asi šedesát řidičů. Šedesát tramvají. Přestávky se nezajišťovaly jízdními řády. Dělalo se to na nějak na koleni, ale přitom to fungovalo, nebyly s tím žádné problémy. Bylo to hodně náročné období. Myslím, že jsme dokázali my tramvajáci, řidiči autobusů, dispečeři a výpravčí, že provoz v Praze je perfektní. Fungovalo to i bez metra a nějak jsme to zvládli.

Mění se typ cestujících napříč dnem?

Po čtvrté hodině jezdí hlavně bezdomovci a slavící lidé, kteří to zvládli až do rána, ale už začínají jezdit i ti, co chodí na šestou do práce, takže různí dělníci. Kolem šesté nastupují první kancelářští, kolem sedmé, osmé hodiny jezdí ti opravdoví kancelářští s kravatami – a mezi nimi i spoustu dětí do škol.

Dopoledne jezdívá hodně důchodců s jejich taškama na kolečkách a maminky s kočárky. Pak se začínají lidé z kanceláří dopravovat na oběd – jednu zastávku do restaurace, třeba jen jednu zastávku.

Odpoledne jezdí děti za školy a pak začne špička. Ta je hodně specifická v tom, že v poslední době je hodně roztahaná. Dřív lidi víc jezdili z práce domů, ale dnes různě cestují po městě – a cestují hodně. Tato špička začne tak ve dvě a pokračuje až do sedmi do večera. Je hodně znát. Dřív to nebývalo. Pak večer začínají ti slavící lidi.

Musí se špičce nějak přizpůsobovat doprava?

Z vozovny vyjíždí víc tramvají.

Vy máte nějaká data, kolik lidí převezete?

To si určuje ROPID. Ten si mimo jiné určí i jak často a kdy a přesné časy odjezdů, jednotlivé linky. Dopravní podnik pak jako dopravce musí této objednávce dostát a vlaky vypravit.

Váš Twitter a YouTube je hodně oblíbený. Jak vás napadlo si je založit?

Byl to takový vývoj. Na začátku jsem psal jenom blog a zhruba před dvěma lety jsem přešel i na jiné formy, s tím, že blog pořád píšu. Budu ho psát i dál. Moje práce lidi zajímala. Je pro mnoho z nich tajemná a mají o ní zkreslené představy. Já jsem se dal na cestu tyto představy rozbít.

Jaký je nejčastější mýtus o vaší práci?

Ten úplně nejčastější je ten, že si lidí myslí, že pořád jezdím jenom jednu linku. Taky jste se na to ptal. Opravdu nejezdíme.

Před Vánoci jste na Twitteru zveřejnil příběh, jak jste pomohl malému chlapci. Jak celý ten příběh probíhal?

Byla to hrozná náhoda. Upozornili mě na to lidi na zastávce, kteří viděli od předchozí odjíždějící tramvaje něco, co je zaujalo.

Jedna paní mi kvůli tomu vlezla pod tramvaj. Koukali na malého běžícího kluka, který utíkal za tramvají dál a dál. Samozřejmě mu ujela, ale já u něj zastavil a zeptal jsem se, co se stalo. Zjistil jsem, že je cizinec a snažil se mu pomoct.

Hned na další zastávce se nakonec shledal s rodiči?

Ano, naštěstí tam na něj čekali. Kdyby nečekali, tak bych zavolal na dispečink, oni totiž mohou zavolat přímo tomu řidiči, aby to zjistil.

Žádají vás lidi o pomoc?

Často. Bývají to ztráty a nálezy. Ne přímo děti, ale věci. A potom jsou to různé dotazy, kde co je, kudy se dostanou jakou linkou. Občas jsme i taková informační kancelář.

To nemáte rádi?

Ne, že bych to neměl rád, ale hodně to rozptyluje při práci. Může to dopadnout i tak, že z kontrolního bodu, což je zastávka, ze které nemohu odjet ani o sekundu dříve, odjedu dříve, protože mě někdo vyrušil a já to zapomněl zkontrolovat. Strhávají se nám za to peníze.

Když odjedete dřív tak máte problém – ale co když přijedete pozdě?

To se nic neděje. Zpoždění nikdo nekontroluje, pokud není náhlé a dlouhé – mezi dvěma zastávkami, to se pak dispečeři doptávají. Jinak ne.

 
Dispečer s vámi komunikuje často?

Řidiči mezi sebou ve spojení nejsou, ale s dispečerem jsme v kontaktu. Když se někde stane nehoda, tak nám to nahlásí, popřípadě změní trasu v průběhu jízdy.

 
Jako tramvaják musíte zažívat plno vydatných historek. Ztrácejí se děti často?

Stává se to. Jednou jsme hledali děti poté, co nás oslovili rodiče. Hledali jsme je v tramvaji, která odjela ze zastávky předtím. Měly sluchátka na uších a zapomněly vystoupit. Jednou za měsíc takovýmto způsobem někomu pomůžu.

Tohle je pozitivní. Ale máte nějakou negativní historku?

Jednou mi třeba rozbili tramvaj kamenem. Přijel jsem na konečnou a měl jsem rozbité sklo.

Zjistil jste, jak se to stalo?

Ne, nemám tušení, ale jestli se ten pachatel chtěl vybít na tramvaji, jen tím uškodil ostatním cestujícím. Mě dispečer stáhl zpět do vozovny a lidem nepřijel jejich ranní spoj. S rozbitou tramvají nemůžu vozit cestující.

Máte zodpovědnost za tramvaj?

Když se něco takového stane, tak to musím nahlásit a potom podepisuju protokol, kde popisuju, jak se to stalo. Pokud to ale není mojí vinou, tak nemusím nic platit.

Ale za cestující máte zodpovědnost, je to tak?

Pokud se cestující zraní mojí vinou, pak ano. Ale pokud paní upadne na cestující v tramvaji při vystupování na zastávce, tak ji ošetřím, popřípadě zavolám záchranku, ale moje vina to není. To je jedno z nejčastějších zranění cestujících.

 
Jednou jsem kvůli tomu musel volat i sanitku. Pán se nedržel, když jsem se rozjížděl. Neupadl přitom kvůli trhnutí, když jsem se rozjel, ale vlastně když jsem přestal přidávat. Upadl, měl nějaký nákup, nevychytal to, tašku vyhodil do vzduchu a ta letěla a rozbila sklo. On se pak o ty střepy pořezal. Jinak by se nic nestalo.

 
Padají lidé v tramvajích často?

Ano. Spousta lidí v ruce radši drží telefon než sama sebe.

Co nemáte jako tramvajáci rádi?

Já teda moc nemám rád ty dobíhající. V Praze mi to přijde hodně zbytečné. Já sám tohle nedělám a v intervalu pár minut většinou přijede další tramvaj…

Takže čekáte na dobíhající lidi?

Docela často. Ale není to nijak závratné číslo – za den převezu několik tisíc lidí. A jestli za ten den počkám na nějakých dvacet/třicet dobíhajících, tak je to vlastně strašně malinké procento z celkového počtu lidí. Třeba ve špičce nečekám. Ale v noci, když je dlouhý interval a dává to smysl, tak proč ne.

A zavřel jste někomu dveře schválně před nosem?

Před nosem jsem zavřel určitě, ale nikdy to není schválně. Prostě už jsem musel jet.

 
Musíte cestující někdy okřikovat přes mikrofon?

Docela jo. Mačkají mi tlačítka, když nemají, různě na mě zvoní. Hodně to dělají děti a já pak musím rodičům vysvětlovat, aby si to dítě ohlídali, že to tlačítko není na hraní, že to něco znamená.

 
Někdy vidím řidiče tramvají, kteří vystoupí, vezmou do ruky tyč a něco přepnou na silnici. Zajímá mě, co tam přepínají?

Výhybky. Ty jsou dnes všechny dálkově ovládané, záleží na lince a odhlášené zastávce a tramvaj přikáže výhybce, kam se má přehodit, ale občas ten povel výhybka nesplní a řidič to musí napravit ručně, aby nejel, kam nemá.

Jaké roční období vám nejvíce vyhovuje?

Osobně mám nejradši jaro a podzim, ale tramvaj se na podzim kvůli skluzovým podmínkám řídí dost obtížně. Takže na jaře se řídí dobře, protože se i člověk cítí lépe po dlouhé zimě.

Říkal jste mi, že depa jsou taková města ve městech. Jak to tam funguje? Proč to tak je?

Každé depo má své zvyklosti, soupis odlišností by byl hodně dlouhý. Asi nejvýznamnější rozdíl je způsob zatahování tramvají do depa. Někde nám říká na jakou kolej zatáhnout přímo depák, jinde se díváme na nástěnku, kam jim máme tramvaj zaparkovat.

Vzpomenete si na svou první jízdu/jízdy? Jaké byly?

Určitě vzpomínám, že to byla linka 5, sólo. Tenkrát pětka jezdila mezi Olšanskými hřbitovy a Výstavištěm a hned výjezd byl nepříjemný, protože se zasekly semafory na horní Palmovce, ty jsou dnes už mnoho let vypnuté.

Myslíte si, že tramvaje budou za třicet let? Nebo jak bude vypadat doprava ve městech?
Nejenže tu tramvaje budou, ale doufejme, že překonáme to dnešní období sterilizace a konečně rozšíříme naší síť i do míst, kde autobusová doprava nestíhá. Mnoho měst na západě, kde tramvaje zrušili, se nyní k tramvajím zase vrací, takže o mé povolání se určitě nebojím.