Do kin zamířil film o slovenském bojovníkovi. Jak se nám líbil?
Zajisté není domácího fanouška MMA, který by neznal jméno Attily Végha. Slovenský bojovník má za sebou vskutku obdivuhodnou životní cestu a jeho sportovní kariéra je lemována jak vzestupy na vrchol, tak i pády na dno. Právě to a řadu dalších zajímavostí zachycuje nový dokumentární film Attila, který se po prvotním uvedení do kin na Slovensku stal okamžitě hitem. Před pár dny měl snímek premiéru i v České republice a my si ji samozřejmě nemohli nechat ujít. Jak se nám tedy film líbil?
Za vznikem filmu jako hlavní tvůrce stojí Petr Větrovský, bývalý generální ředitel klubu 1. FK Příbram a zakladatel firmy VDN promo, se kterým jsme si o filmu povídali v nedávném rozhovoru. Ten pro Attilu Végha původně točil pouze medailonek, kterým chtěl slovenského bojovníka lépe představit české veřejnosti při příležitosti akce s boxerem Tysonem Furym v Praze, kde právě Attila figuroval jako hlavní host. Prvotně malý projekt se však nakonec rozrostl až do plnohodnotného dokumentu, který nyní dobývá sály kin napříč dvěma republikami.
Nikdy se nebil na ulici
Snímek tě nejdříve provede dětstvím a úplnými sportovními začátky slovenského šampiona. Ten byl dle slov rodičů jako dítě neobvykle živý, a tak se jej rozhodli přihlásit do sportu. Ze začátku však na první pohled dojmem nadaného jedince nepůsobil a kvůli trochu oplácané figuře a načervenalým tvářím si později vysloužil přezdívku „Pumukli“ (podle stejnojmenné televizní postavičky). A ta mu zůstala dodnes.
Netrvalo však příliš dlouho a mladý Attila začal sbírat v kempo karate jednu trofej za druhou. Společně se svým kamarádem Ivanem Buchingerem, dnes již také slavným bojovníkem, se následně podle videí na YouTube začali učit základy MMA, ve kterém nakonec oba dosáhli velký úspěchů. Nicméně navzdory výhrám v kleci nebo ringu se Attila Végh nikdy nerval na ulici, z toho se mu podle Petra Větrovského dělá zle. Film tak mimo jiné pomáhá úspěšně bořit mýtus o bojovnících jakožto násilnických povahách, jak je někteří lidé ve společnosti ještě i dnes bohužel vnímají.
